Kniha, která popudí každého politika. Urban boří mýty v levicové i pravicové ekonomii

Pravice i levice používají pro obhajobu svých názorů tvrzení, která nejsou opodstatněná. Tato tvrzení si přitom neustálým opakováním získala nezasloužený respekt. To jsou základní premisy knihy Ekonomie bez mýtů a iluzí, kterou napsal Jan Urban.

Mnoha tituly obdařený autor pracoval v Akademii věd, působil jako poradce v mezinárodních firmách a jako vedoucí katedry národního hospodářství na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Na počátku 90. let byl také prvním šéfredaktorem týdeníku Ekonom. V psaní je zběhlý, takže text působí srozumitelně a čtivě.

Kniha popudí každého politika, tedy pokud ji přečte celou. Tepe totiž stejně nemilosrdně mýty a iluze na levici jako na pravici, přičemž závěrečnou část věnuje omylům, které sdílejí obě části politického spektra. Urban ovšem možná naštve i mnohé svoje kolegy ekonomy, protože upozorňuje například na nebezpečnou stádnost: Když britská královna navštívila prestižní London School of Economics, položila přítomným slovutným profesorům prostou otázku, proč si nikdo z nich včas nevšiml příznaků nadcházející finanční krize. Jeden z přítomných jí vysvětlil, že se všichni opírali o názory ostatních a věřili, že jsou správné.

K hlavním ekonomickým prohřeškům levice řadí Urban myšlenku, že ekonomické problémy lze vyřešit zvýšenými výdaji státu. Upozorňuje například na oblíbené "multiplikační efekty", které jsou však - s výjimkou krizových období - velmi nejisté. Dále polemizuje s představou, že vláda dokáže vyhledat a najít obory, které se v budoucnu ukážou jako prospěšné. Podle Urbana končí "průmyslová politika" často naopak spíše podporou oborů či firem, které na trhu prohrávají.

Za další iluzi levice považuje Urban představu, že státní podniky slouží veřejnému zájmu. Ve skutečnosti je stát velmi často nemá příliš pod kontrolou, a pokud je skutečně kontroluje, pak velmi často spíše ve stranickém zájmu. Výkonnost veřejných podniků tradičně snižuje obsazování jejich správních a kontrolních orgánů, které se opírá o spíše politické než odborné předpoklady.

Jedna z dalších častých levicových iluzí je představa, že ceny mají být "spravedlivé". Za smrtelný hřích levice přitom Urban považuje nedůvěru k trhu a snahu vymyslet hospodářské perpetuum mobile - získat "něco" z ničeho nebo zadarmo.

"Levicové ekonomické mýty často živí nedůvěra levice k profesionálním ekonomům, které chápe jako stoupence pravice. Tento postoj nemusí být zcela neodůvodněný. Většina ekonomů je totiž skutečně stoupencem volného trhu. Svým nekritickým hodnocením však tito ekonomové k levicovým iluzím mnohdy nechtěně přispívají," konstatuje Urban.

Mýty na pravici jsou podle autora způsobeny sklonem nevidět oblasti, v nichž trh selhává. Tržní řešení jsou tak doporučována i v situacích, kdy neviditelná ruka nepůsobí, a bývají často spojována s mylnou představou o "co nejmenší roli státu". Pravicové mýty bývají občas motivovány snahou zastřít či zdůvodnit vlastní úzké zájmy a udržet vydobytá privilegia, přičemž argumentace jejich nositelů někdy vyžaduje značnou dávku pokrytectví. Příkladem je zarputilý boj proti jakékoli regulaci, údajně ve jménu svobody a prosperity. Urban připomíná, že když byl zhruba před 150 lety v evropských parlamentech projednáván zákaz dětské práce, někteří zákonodárci protestovali s tím, že chtějí-li malé děti pracovat (nebo si to přejí jejich rodiče), neměla by tomuto dobrovolnému smluvnímu vztahu vláda nijak bránit. A podobné příklady se dají najít i v době nedávné. Pravicové mýty navíc často vedou k morálnímu hazardu.

Mnozí "analytici" a centrální bankéři například tvrdí, že pokles cen brzdí ekonomiku. Příčinný vztah mezi deflací a vznikem recese však žádné seriózní rozbory nepotvrdily: Lidé se nepřestanou mýt, když čekají, že by mýdlo mohlo zlevnit. Úporný boj proti deflaci je tedy ve skutečnosti bojem za zájmy velkých dlužníků.

Část levice i pravice sdílí podle Urbana mýtus, že velké podniky jsou důležitější než malé, a že úspěšnost ekonomiky závisí na široké vzdělanosti. Ve skutečnosti však s většinou převratných vynálezů přišly malé firmy a značná část vzdělání získávaného na vysokých školách není pro vzestup produktivity relevantní. Recepty, jak dosáhnout prosperity, prostě nejsou jednoduché, a žádný z nich nefunguje vždy a všude.