Jak dobře fungují sankce? V minulosti rozpoutaly násilí i diplomatická jednání

Jsou hospodářské sankce účinné? Stručná odpověď zní, že sankce mají obvykle jen skromný účinek, ačkoli mohou být zásadním nástrojem, jak dát najevo morální odhodlání. Mají-li hrát ekonomické sankce stále významnější roli ve státní politice jedenadvacátého století, možná by stálo za zamyšlení, jak dobře v minulosti fungovaly.

Jak Gary Hufbauer a Jeffrey Schott uvádějí ve své klasické knize na toto téma, dějiny hospodářských sankcí sahají přinejmenším do roku 432 před Kristem, kdy řecký státník a generál Periklés vydal v reakci na únos tří aspasiánských žen takzvaný "Megarský dekret". V novověku uplatňovaly Spojené státy hospodářské sankce z rozmanitých důvodů, od snahy Carterovy administrativy podporovat v 70. letech lidská práva až po úsilí zabránit šíření jaderných zbraní v 80. letech.

Během studené války používaly USA hospodářské sankce také za účelem destabilizace znepřátelených vlád, zejména v Latinské Americe, ale zdá se, že sankce nehrály významnější roli ani tam, kde ke změně režimu nakonec došlo. Hospodářské sankce proti Srbsku na počátku 90. let nezabránily invazi do Bosny. A symbolické potrestání šachové legendy Bobbyho Fischera americkou vládou (za to, že v Bělehradě sehrál zápas, jenž porušil sankce) rozhodně neposkytlo úlevu obléhanému Sarajevu.

Hru na sankce hrál také SSSR - například proti Číně, Albánii nebo Jugoslávii. Ani on se nesetkal s velkým úspěchem, snad s výjimkou Finska, které nakonec přizpůsobilo svoji politiku tak, aby dosáhlo úlevy od sankcí uvalených v roce 1958.

Většina novodobých případů sankcí svádí velkou zemi proti malé, ačkoliv se vyskytlo i několik případů se zeměmi srovnatelné velikosti, jako byl například vleklý spor o Gibraltar mezi Velkou Británií a Španělskem, který trval od 50. do 80. let.

Jak doložili Hufbauer se Schottem i další, dopady sankcí často nesplňují očekávání - a to do té míry, že podle závěru mnohých akademiků se tato opatření často zavádějí jen proto, aby vlády budily doma dojem, že "něco dělají". Tvrdé americké sankce vůči Kubě rozhodně nedokázaly přimět Castrův režim k poslušnosti; větší efekt může mít snaha prezidenta Obamy o opětovné navázání plných diplomatických vztahů.

Někdy však sankce opravdu fungují. Silná mezinárodní shoda na uvalení sankcí vůči Jihoafrické republice v 80. letech nakonec přispěla k ukončení apartheidu. Sankce také pomohly přivést Írán k jednacímu stolu, ačkoliv není zřejmé, jak dlouho bude tamní vláda ochotna odkládat své jaderné ambice. A ruská ekonomika je dnes ve vážných potížích, i když by se to možná dalo označit za šťastnou trefu, neboť hlavní škody na ní napáchal obrovský propad globálních cen ropy.

Někteří lidé v Rusku, kde cenový kolaps těžce zasáhl vládní příjmy, tvrdí, že se USA a Saúdská Arábie spikly, aby srazily Rusko na kolena. To ovšem připisují americkým stratégům příliš velký význam. Pravděpodobnější příčinou prudkého poklesu cen je revoluce břidlicové energie v USA v kombinaci s výrazným zpomalením čínského růstu. Ochlazení v Číně pomohlo urychlit široce založený pád cen komodit, který má zničující dopad i na země, jako jsou Argentina a Brazílie, s nimiž americké úřady zjevně nemají téměř žádný spor.

Jedním z hlavních důvodů, proč hospodářské sankce nebyly v minulosti příliš úspěšné, je skutečnost, že se k nim nepřipojily všechny země. V mnoha případech podkopávají úspěšnost sankcí také značné názorové rozdíly v zemi, která je uvaluje. Země uvalující sankce musejí být navíc připraveny řešit vlastní zranitelná místa.

Nejškodlivějším režimem v dnešním světě je zřejmě Severní Korea a lze jen doufat, že tamní krutá vláda v brzké době padne. Kimův režim však setrvává u moci, přestože čelí tvrdým hospodářským sankcím - možná proto, že Čína zatím v obavách ze vzniku sjednocené Koreje u svých hranic není ochotna stáhnout svoji podporu severokorejskému režimu.

Přesto se snadno zapomíná, že v mezinárodních vztazích existují různé úhly pohledu, a to i v nejextrémnějších situacích. Ačkoli údajný severokorejský útok na počítače Sony Pictures byl právem odsouzen, musíme si přiznat, že z pohledu severokorejské elity jejich země pouze uplatnila hospodářskou odplatu, podobně jako to dělá kdokoli jiný.

Společnost Sony Pictures vyrobila satiru, která si dělá legraci ze severokorejského vůdce, "mladého generála" Kim Čong-una. To byla nepřípustná urážka, na kterou elita reagovala nikoli vojenskou akcí, nýbrž hospodářskou sabotáží.

Nezapomínejme také, že i Rusko provedlo v zájmu svých zahraničněpolitických cílů kybernetické útoky. Rusko má navíc mnohem nebezpečnější hackery než Severní Korea (ačkoli značná část špičkových talentů dnes nepůsobí ve strategických operacích, nýbrž v mafiánských kruzích).

Ve světě, kde se konvenční světová válka stala vzhledem k rozšíření jaderných zbraní nemyslitelnou, budou hospodářské sankce a sabotáže pravděpodobně hrát v geopolitice jedenadvacátého století významnější roli.

Periklovy sankce ve starém Řecku ovšem neodvrátily konflikt, ale nakonec přispěly k rozpoutání peloponéské války. Můžeme jen doufat, že v tomto století získají navrch moudřejší hlavy a že hospodářské sankce nepovedou k násilí, nýbrž k jednání.