Lidský věk se prodloužil. A co teď s tím?

Kupříkladu že staří lidé jsou všichni stejní, potřebují péči, nemají čím společnosti přispět, jsou ekonomickou zátěží. Do toho čteme příběhy seniorů, kteří nemají dost peněz na jídlo, i sdělení, že starobní důchody jsou neúnosným břemenem ekonomiky a že příští generace už své důchodce neuživí.

Jenže ať chceme nebo ne, jednoho dne se probudíme proměněni z produktivního člověka na vydržovaného důchodce, i když v zrcadle na sobě třeba žádnou změnu nepoznáme.

Senioři představují velmi heterogenní skupinu, pro niž neexistuje žádná "věková charakteristika, věková identita, obecná věková potřeba" - naopak.

Jedinou univerzální charakteristikou seniorů je potřeba být vnímán nediskriminačně; jako jedinečná osobnost s trvající celoživotní identitou a krédem "stále jsem to já". Já i se změněnou zdravotní či sociální situací, po penzionování, s případnými funkčními deficity.

I důchodcovství je pracovně-ekonomická záležitost, nikoli osobnostní identita. Je třeba usilovat o to, aby lidé zůstávali penzionovanými zedníky, učiteli, lékaři a nestávali se anonymizovanými odosobněnými důchodci.

Po tisíciletí probíhající proces dělby práce přinesl ve jménu ekonomického růstu vyšší produktivitu, ale současně zahnal do slepé uličky ty, o jejichž práci není zájem. Moderní civilizace vytvořila pozoruhodný paradox: silnější jedinci vyhánějí z pracovního procesu slabší, ale zároveň projevují svůj altruismus solidaritou s nimi, proto jim přenechávají část výdělku.

Nejpočetnější postiženou skupinou jsou staří lidé. Především staří muži nechtějí být na obtíž. Proto také každý rok statistiky zaznamenávají více než desítku případů, kdy muži starší 85 let ukončí svůj život sebevraždou.

Hodnotit stáří jen podle finanční síly je křivda. Křivda, která je páchána nejen na starých lidech, ale i na lékařích, kteří se o prodloužení lidského života zasloužili, počínaje třeba už vynálezcem penicilinu. Lidský život se prodloužil, radujme se z toho. Díky tomu můžeme udělat věci, na které nám dříve nezbyl čas. Má ale prodloužení lidského života smysl?

Lidské bytí je trvající odpovědností za sebe sama. Nikdo nám ji nemůže vzít. Nikdo nesmí rozhodovat o našem životě bez nás. Každý máme odpovědnost o sebe se postarat. I ve stáří. Teprve tehdy, když nástrahy stáří nedokážeme zvládnout vlastními silami, hledáme solidární pomoc. Především podporu autonomie a později péči. Tak si vytváříme morální právo být respektován jako člověk, který toho času pobírá starobní důchod.

Redukce našeho bytí jen na příjem důchodu vede často k přijetí podřadné role, žít chudě, vypadat nenápadně a šedivě. Jako ten, kdo už má vše odžito a za peníze mladších jen přežívá v čekárně na smrt. Náprava by mohla začít vymýcením negativního výrazu "odchod do důchodu", který evokuje odkladiště nepotřebných lidí.

A stanovme pružnou hranici pro čerpání důchodového pojištění. Nebojme se opisovat z dobrých vzorů, koncept age managementu už po dvě desetiletí úspěšně aplikují nejen ve Finsku, kde se zrodil, ale i v dalších evropských státech.

Jeho podstatou je harmonizace soukromého a profesního života. Dalším ověřeným konceptem je univerzální design, tedy nikoli jen výtahy pro vozíčkáře nebo zvukový signál pro slepce, ale řešení pro všechny, která neuzavírají lidi do segmentů. Nebo "ageing in place", stárnutí v místě, na které jsem zvyklý.

Dlouhodobá péče, systém integrovaných podpůrných služeb... To je jen malý výběr z nástrojů, které umožňují využít přidaná léta k životu. Jak se říká, "babka, která musí králíkům nasekat trávu, nemá čas umřít". Buďme rádi, že stáří není jen o penězích.

Jan Lorman
předseda a ředitel spolku Život 90