Napsal jste ostrý text, že častým používáním sociálních sítí se lidem mění mozek k horšímu...

To není ostrý text ani názor, ale fakt. Mluvím o výzkumech neurologie a neurovědy. Právě jejich výsledky mě přinutily nejen na to upozornit, ale také se tím zabývat.

Neurologie má jako každá věda své výzkumné divize a jedna z nich se zabývá takzvanou funkční neuroanatomií a fyziologií. Jednoduše řečeno to znamená, že se zabýváme tím, které části mozku co dělají. Jak mozek funguje, co se týká vědomí, paměti, emocí a tak dále. Dnes například víme, jak vzniká z neurologického pohledu láska. Nebo jak vzniká závist. Mohu i stoprocentně určit vaši oblíbenou barvu, aniž bych se vás zeptal na jediné slovo. A nikdy se nezmýlím, stačí, abych vás strčil do tunelu a ukázal vám různé barvy, a podle toho, jaké části vašeho mozku se rozsvítí a aktivují, budu mít pravdu. Dokonce poznám, jestli máte sklon být nevěrná, nebo ne. Nikdy se nebudu mýlit, protože my jsme náš mozek a náš mozek vždy rozhoduje o tom, jací jsme.

Nedotýkáme se už spíše filozofie a etiky?

Na základě uvedených dovedností, které neustále stoupají, vznikla v neurologii branže, která se jmenuje neurofilozofie. Jde o pokus odpovědět na filozofické otázky vědou. Tato oblast mě obzvlášť zajímá, a nejen mě, ale i mé kolegy v oboru. Studie funkční neurologie se dějí nejen na Yalu, kde pracuji, ale dokonce v České republice, v Brně. Jde o filozofii a zároveň vědu. Myslím si, že každého dnes zajímá otázka naší budoucnosti, se kterou úzce souvisí role technologií a sociálních sítí. Počítače a sociální sítě používáme čím dál více. Na základě poznatků v neurologii je velice podstatné upozornit na to, že se pomocí technologie dostáváme do neurologicky a biologicky nepřirozených poloh. A je důležité bavit se o důsledcích.

Určitě vznikne námitka, že je rozdíl v používání sítí pro zábavu a práci. Jde jen o objem času stráveného na počítači, nebo způsob komunikace na sociálních sítích?

Takový rozdíl zde není. Jde stále o jeden a ten samý způsob komunikace. Náš mozek byl stvořen, aby fungoval určitým způsobem, a tak se to vyvíjí pár set tisíc let. Během maximálně dvaceti let života se dostává k možnosti komunikace, kterou lze nazvat devoluční. Při excesivním používání tohoto způsobu komunikace odpadávají buňky, trasy a spoje v určitých částech mozku, a schopnost komunikovat se zhoršuje.

Mluví se o tomto jevu zatím více v zahraničí než v Česku?

To, o čem hovoříme, je předmětem pětileté diskuse ve vědeckoveřejných časopisech, médiích a akademických centrech ve Spojených státech a jinde. Hodně se tím zabývá Scientific American. Je dobré, že se tak děje, lidé začínají mít určitý nadhled.

Jak se mohou lidé bránit vyprodávání soukromí na sociálních sítích jen proto, aby se zvýšil kvartální zisk nějaké firmy?

To je praktická otázka, která nemá praktickou odpověď. Protože ta odpověď je sociologická a filozofická. Žijeme pod tlakem západní civilizace, který je zcela scestný. Nepřímo a elegantně na to upozornil Tomáš Sedláček v knize Ekonomie dobra a zla, která by měla být doporučeným čtením pro všechny manažery. Proč, proboha, máme vydělávat příští rok více než tento rok? Proč musíme mít pořád expanzi? Proč nemůžeme mít jen redistribuci? Proč nemůžeme žít s tím, co máme - protože toho máme dost a ničíme svět kolem nás? Proč potřebuji vědět všechno do vteřiny? To je naprostý nesmysl jak filozoficky, tak biologicky. A to je začátek konce. A nebyl jsem to já, kdo řekl, že technologie zničí lidstvo, ale byl to Albert Einstein. To je to jediné, co může zničit lidstvo, protože ze všeho ostatního se dostaneme. Dostaneme se z eboly, moru, z atomové války... Ale jakmile budou všichni závislí na technologiích a někdo jen vypne proud, pak to začne... Stačí vypnout světla v New Yorku na čtyři hodiny, což se občas děje, a vidíme, jací lidé jsou... Když jsme závislí na expanzi, na médiích, je to začátek konce.

Prospělo by lidem z hlediska fungování mozku, kdyby četli více knihy, než konzumovali totéž na obrazovkách počítačů?

Ať čtete cokoli, pamatujete si toho z knihy alespoň o třicet procent více než z obrazovky. Platí to i tehdy, když čtete jednu větu nebo novelu. Je to dané tím, jak funguje mozek. Ten čte tak, že si vytvoří vizuální vzor v paměti. Zapamatuje si ho lépe, když ho současně drží v ruce a má ho zarámovaný na stránce, kterou otáčí. Tím ho přes tři různé cesty "založí" do paměti a tím lépe na něj "sáhne", když si ho chce připomenout. Na obrazovce, kde skrolujeme, nemáme ani hmatatelnou dimenzi, ani tzv. rámování. Čím více mozkových cest používáme pro týž úkol, tím lépe se v mozku zachová.

Takovou věc můžete jako vědci testovat...

Ano, víme, jak to funguje a jak to posílit. Dejme tomu, že byste si měla zapamatovat všechny vámi napsané otázky na jednom seznamu. Rozprášil bych zde vůni parfému a pak bych vás přemístil do jiné místnosti, kde byste dostala jiný seznam otázek, tentokrát bez parfému. Poté bych se vás zeptal, která otázka byla na kterém seznamu. U určitých byste váhala, ale jakmile bych vám dal čichnout k parfému, okamžitě byste si vzpomněla. Právě tím, že jste spojila vůni s pamětí, jste si více jistá v případě váhání. Váš mozek registroval více věcí při jednom úkolu. Čtení z papíru nabízí podobnou výhodu.

K čemu vede komunikace prostřednictvím počítače?

Nevýhoda jakékoliv techniky je, že přirozeně zkracuje. Když píšeme e-maily, což platí hlavně v podnikání a práci, nerozpovídáme se. Spíše píšeme krátké esemesky a zprávy. Nejprve zkracujeme slova a postupně omezujeme nejen obsah komunikace, ale i myšlení. Je to vidět na tom, jak se vytrácí diskuse mezi mladými. Nedávno jsem byl v kavárně, kde sedělo u jednoho stolu pět lidí mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Všichni koukali do mobilu a neřekli ani slovo. Jestliže se toto děje u mládeže do pětadvaceti, tak takoví lidé prostě neumí přemýšlet a rozebírat nic důkladně. Možná vědí, kde věci najít na internetu, ale nemají žádné hlubší schopnosti. Jako pracovníci jsou k ničemu, protože nedovedou argumentovat a posouvat. Jsou velice schopní roboti, možná mohou vynalézt něco šikovného v oblasti počítačových či technologických aplikací, ale z hlediska humanismu jsou ti lidé na dně.

Dnes jsou ve firmách dobře placeni lidé, kteří šíří na sociálních sítích podnikový obsah. Módní je tzv. content marketing. Nebude kvůli věčnému klikání na sítích další generace degenerovat?

Bude. Za prvé, mozek se bude zmenšovat, což se už děje. Za druhé, ty schopnosti, o kterých jsem mluvil, zaniknou, poněvadž funguje nepřímá genetická dědičnost. To znamená, že to prostředí a pozadí nepřímým způsobem tvoří určité látky nebo protilátky, určité chemické milieu, které negativně ovlivní i genetický vývoj. Říká se tomu formálně "epigenetické faktory". Co se týká vzoru západní civilizace, o kterém jsme hovořili, stáváme se mravenci. Vytváříme dvě či tři hlavní "třídy" lidí, ve kterých každý dělá, vypadá a komunikuje úplně stejně.

Uváděl jste, že většina lidí si zapíná Facebook hned ráno...

Sociální sítě a marketingový tlak firem na neustálou komunikaci jsou návyková záležitost. Ty sociální sítě jsou trochu jako kasino. Nejdříve se u těch dveří jen zastavíte a koukáte, co se za nimi děje. Ono se tam neděje doopravdy nic, ale jednou za deset minut se tam přece jen něco stane. A když v kasinu vidíte všechny vaše známé, tak je pravděpodobné, že tam zajdete. I když to kasino je na lodi plující krásnou krajinou, brzy vás to přestane zajímat. Stáváte se totiž závislou na něčem jiném. V mozku existuje látka dopamin, jejímž prostřednictvím cítíme slasti a dobré pocity. Tato látka stoupne v nepatrném poměru, i když si zapnete počítač, protože máte očekávání. I negativní očekávání zvyšuje hladinu dopaminu. Právě proto jsou sociální sítě subtilně návykové.

Dnes k většině moderních profesí patří odpovídat co nejdříve. Přispívají k tomu i četná mobilní zařízení...

Pokud si váš šéf zvykne na to, nebo spíše očekává, že budete reagovat na vše třeba do dvou hodin, tak vás vlastně nutí do závislosti. V západní civilizaci se věci musí pořád prodávat, výsledky rychle analyzovat a pak lépe prodat. Pokud jsem tedy kritický, tak z hlediska mého osobního filozofického přesvědčení je technologie při nejlepší vůli oboustranný meč. Je otázka, jestli jsme v takovém životě šťastnější, nebo ne. E-mail a sociální sítě nepřinášejí žádné výhody v mezilidských vztazích ani v úrovni hladiny našeho osobního štěstí. Nejsem šťastnější proto, že vám mohu napsat do dvou hodin e-mail, než kdybych čekal čtrnáct dní na dopis od vás. Dokonce se na ten dopis od vás budu těšit více a budu si ho opakovaně pročítat a více jej prožívat. A budu se nad ním mnohem více zamýšlet a nad vámi také - co jste asi dělala, když jste ho psala, co jste měla na sobě, než když to budu mít naservírované na obrazovce každých dvacet vteřin. Ano, e-mail je dobrá věc, ale je otázka, jak moc jej máme užívat. A stejné je to se společenskými médii a technologiemi. Nepotřebujeme magnetickou rezonanci tam, kde stačí rentgen. Všechno má své meze.

Vraťme se ke vztahu mozku a ruky, který byl pro lidský vývoj důležitý. Co se děje v mozku, když píšeme rukou, a ne na počítači?

Intelektuální dovednost člověka nejvíce souvisí s tím, jaký máme slovník. Vybavenost slovníku ale úzce souvisí s tím, jak dobře člověk umí psát jednou (většinou pravou) rukou. Když se dítě učí psát na počítači, tento proces se zasekne, protože pravá ruka je dominantní a je spojená s levou hemisférou, kde sídlí centrum řeči. Když píšete pravou rukou, tak děláte to, o čem jsme už mluvili: používáte dvě neurologické trasy pro vytvoření jedné a té samé myšlenky do paměti. Ten krasopis, kterým jsme si jako malé děti museli projít, neměl takový smysl, jaký si myslela paní učitelka. Aniž o tom ale zřejmě věděla, měl smysl v tom, že jsme posilovali naši schopnost vytvořit si bohatý slovník.

Jak se vy osobně dostáváte k odborným informacím, když nepreferujete "sítě"?

Já jsem jimi obklopen, takže mám obrovské štěstí. Dostal jsem se mezi lidi a situace, kde stačí jen poslouchat, číst a diskutovat. Vedle toho mám přístup k potřebným nástrojům na Yaleově univerzitě, kde stačí i zajít za roh a zeptat se kolegů, zda máme k dispozici nějaký výzkum k určitému tématu. Mám obrovskou výhodu, že žiji ve dvou kulturách, z nichž každá něco nabízí. Snažím se rozpoznat rozdíly i spojení.

Jste ze slavné prvorepublikové rodiny, bilingvní člověk. Můžete konfrontovat dvě kultury, ale i západní a východní civilizaci, protože část roku léčíte v Indii. Má to vliv i na to, jak jste se dopracoval ke svému pohledu na svět?

Právě to poslední mi potvrzuje, že všechno, o čem jsme se tu bavili, souvisí s deformací západní civilizace. Kouzelný trojúhelník zkušeností z USA, Česka a Grenady, to je úžasná laboratoř. Stačí se pozastavit a jenom se dívat. Dvakrát ročně cestuji na Grenadu, malý ostrov v Karibiku, kde jsem děkanem pro absolventy na fakultě St. George's University. Ta je dnes největší lékařskou fakultou na světě a je také nadprůměrnou, což je o tolik vzácnější. V místní nemocnici jsem jediným klinickým neurologem, takže musím sestavovat léčebné plány šest měsíců dopředu. Pak mě posadí na loď nebo do džípu a jedeme někam s lékařskou brašnou. Když něco nemám u sebe, tak se ta pomoc k lidem nedostane. A právě takhle žije většina světa.

Boříte i mýty v medicíně tím, že na rozdíl od mnoha nadací nevozíte české studenty za poznáním do světa, ale naopak zahraniční studenty zvete do Česka na stáže. Proč?

K dnešku tu bylo 1700 studentů z 52 lékařských fakult ze Spojených států, Madagaskaru, Indie, Irska a Saúdské Arábie a mnoha dalších zemí. Prague Selective je největší program svého typu na světě. Studenti jezdí do Prahy na tři týdny, je jich až 120 ročně. Cílem je, aby pozorovali, jak se dělá medicína v jiné zemi. Američané sice mají provinční sklony jako všude jinde na světě, ale pro Ameriku je svět ještě více černobílý: čím dál je některá země od Ameriky, tím více ji považují za jakousi "odrůdu" toho, co je ve Spojených státech. A pokud jste z New Yorku, tak je to ještě silnější. V medicíně je pak Amerika egocentrická úplně stejně. Jenže v našem programu studenti zjistí, že v celé Evropě se dělá medicína víceméně stejně a právě Amerika je vlastně prakticky ve všem výjimkou. To je hlavní cíl programu, který se stal tak populárním. Samozřejmě k tomu přispívá i kouzelná Praha, dobré jídlo, pití a naše kultura. Studenti se v rámci Prague Selective setkají s různými lékaři, mohou s nimi vést diskuse a účastnit se odborných fór. A tím se také stanou skromnějšími, protože zjistí, že dovedeme medicínu stejně tak dobře a za méně peněz.

Cítíte se jako český patriot?

Určitě. Zajímá mě historická otázka, která se týká našeho národa: co bude znamenat být Čechem? To samozřejmě souvisí i s globalizací, což by bylo samostatné téma na další rozhovor. Ve světě je stále strašně moc bídy, což ve mně zanechává určitý dojem, kvůli kterému jsem asi šel na medicínu. Zní to asi romanticky, ale ze všeho, co dělám, mě právě ona baví asi nejvíc. Právě díky ní může člověk někomu zachránit život. A to je mnohem důležitější než zvyšovat prodej zubní pasty.


MARTIN JAN STRÁNSKÝ (59)

Je neurolog, vysokoškolský pedagog, politik a vydavatel. Vydává obnovenou verzi časopisu Přítomnost, který spoluzakládali Ferdinand Peroutka a T. G. Masaryk. Je asistentním profesorem neurologie na Yale School of Medicine a primářem neurologie na Yale Haven Medical Center a zároveň primářem neurologie Cornell-Scott Hill Health Center. V Praze založil soukromou Polikliniku na Národní třídě. Je pokračovatelem rodinné tradice - jeho pradědeček založil Lidové noviny a byl ministrem první československé vlády, dědeček byl místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti a školství Československa. Otec byl poslancem a po odchodu do zahraničí v roce 1948 založil s Pavlem Tigridem Československý stůl Rádia Svobodná Evropa.

 

Ať čtete cokoli, pamatujete si toho z knihy alespoň o třicet procent více než z obrazovky. Platí to i tehdy, když čtete jednu větu nebo novelu. Je to dané tím, jak funguje mozek. Ten čte tak, že si vytvoří vizuální vzor v paměti.

Možná mladí vědí, kde věci najít na internetu, ale nemají hlubší schopnosti. Jako pracovníci jsou k ničemu, nedovedou argumentovat a posouvat. Jsou schopní roboti, možná mohou vynalézt něco šikovného v oblasti počítačových aplikací, ale z hlediska humanismu jsou na dně.

 

Foto: Martin Svozílek, HN

Související