Společný pobyt v přírodě s koučem po boku většinou vyhledávají lidé, kteří se ocitli na profesní či životní křižovatce a potřebují na čas získat odstup od prostředí a zaběhnutých stereotypů, v nichž se obvykle pohybují.

Jak probíhá koučování formou doprovázených poutí?

Skoro vždy putuji s jedním klientem, výjimečně s párem či kolektivem - obvykle lesem nebo po nějaké poutní cestě. Společně na cestě trávíme nejčastěji dva dny, někdy ale i týden nebo jen jediný den. Během putování si povídáme.

Řídím se třemi pravidly: Klient mne vede, a to jak ve smyslu vnějším, tak ve smyslu vnitřním. Ve vnějším smyslu si vybírá oblast, kde budeme putovat, a většinou nás vedou "jeho nohy" při výběru konkrétní cesty. Někdy jdeme po značených cestách, jindy jen tak bloudíme lesem. Ve smyslu vnitřním nastavuje koučovaný člověk především hloubku ponoření. Kdykoliv může říci dost a bez jakéhokoliv doptávání otáčíme list a povídáme si o něčem jiném.

On je zodpovědný za témata, o kterých si budeme povídat. Já neznám jeho problémy a okruhy zájmů, a tak se na ně ani neumím zeptat. Také můžeme během pouti mlčet. Mlčení v koučovně je "divné". V přírodě jsou obvykle chvíle mlčení nejsilnější a nejdůležitější okamžiky, kdy člověk vnitřně zpracovává zážitky, nové otázky a hledá na ně odpovědi.

Nedělám si pro sebe žádné poznámky ani jiné záznamy. Je to bezpečnostní opatření, které koučovanému člověku umožňuje mluvit i o velmi citlivých věcech a já "nenosím cizí těžké příběhy". Pomůžu klientovi, aby jeho těžkosti šly ven, ale nenakládám je na svá bedra.

Během pouti se pohybujeme někde v trojúhelníku mezi koučinkem, terapií a spirituálním doprovázením. S každým klientem je to jiné. Sám sebe nenazývám koučem, ale průvodcem.

V čem se vaše metoda liší od tradičního koučování?

Klasické koučovací setkání trvá obvykle jednu až dvě hodiny, doprovázená pouť trvá v řádech dnů. Dalším prvkem je zapojení pohybu. Při chůzi je poutník napřímen, dobře se mu prokrvuje mozek, dobře dýchá. Velmi pomáhá krajina, kterou procházíme. Jednak tím, že se při chůzi neustále proměňuje, a také tím, že v ní nacházíme alegorie k problémům, které klient řeší.

Našel jste inspiraci v nějaké vzdělávací instituci nebo v odborné literatuře?

Když jsem začínal, o nikom jiném, kdo by něco podobného dělal, jsem nevěděl. Bylo to něco úplně nového. Inspirací byl můj život předtím, než jsem začal poutě dělat. Vše se najednou spojilo - studium kybernetiky a teoretické informatiky na MFF UK, horolezectví a láska k přírodě, vedení lidí ve velkých horách, průvodcování zájezdů v dalekých a divokých zemích, ředitelování firmy, léta meditací a duchovního hledání, absolvování sedmiletého poutního projektu do Santiaga de Compostela, kdy jsme postupně prošli 1700 km ze střední Francie až na západní cíp Španělska, mne naučilo putovat, a ne jen konat výlet.

Existuje podobný model doprovázených poutí jinde v zahraničí?

Až asi po třech letech své práce jsem zjistil, že podobné postupy používá již delší dobu několik koučů v USA. Postupně vychovávám své nástupce. Třeba Katarinu Martinákovou ze Slovenska. Navazuje na své zkušenosti, které získala v HR odděleních Coca-Coly a při svých osobních poutích třeba kolem hory Kailáš v Tibetu. Specializuje se na klienty z vrcholového byznysu.

Je výběr délky a trasy na klientovi?

Výběr trasy je na klientovi, lépe řečeno na jeho intuici. Může to být třeba místo, kde žil v dětství nebo které ho zaujalo při čtení nějakého článku a podobně. Koučoval jsem skoro všude v Česku - v okolí Prahy, Posázaví, na Kokořínsku, Křivoklátsku, v Českém ráji, Českém krasu, Moravském krasu, Orlických horách, na Šumavě či v Jeseníkách. Společně s klienty jsem putoval i v cizině - jednou ve Španělsku, dvakrát ve Francii. Vždy to byla část svatojakubské trasy do Santiaga. Jednou jsem dokonce byl s klientem v Peru, ale to bylo něco mezi výletem dvou kamarádů a doprovázenou poutí. Pokud si někdo sám zvolit místo nechce, pak obvykle chodíme v brdských lesích nebo na Karlštejnsku.

Charakter a náročnost trasy a koneckonců i kondice účastníků určitě ovlivňuje průběh koučování.

Skoro vždy putuji jen s jedním člověkem, a tak se vše podřizuje jemu a jeho nárokům či schopnostem. Především to platí o denní délce pochodu, které může být od pěti kilometrů až po čtyřicet. Totéž platí o spaní. Nocujeme v hotelech, penzionech, levných ubytovnách a často i venku v lese.

Jak se na intenzivní několikadenní pobyt s klientem připravujete?

Na pouť se v naprosté většině případů nepřipravuji nijak. Obvykle se s klientem poprvé setkám až na nádraží či v autě cestou na pouť. Pracuji intuitivně a jsem přítomen tady a teď. Někteří klienti chtějí dopředu informační schůzku. Na pouť se většinou připravuje klient. Na mém webu je popsáno několik věcí k přípravě. Především si klient dopředu prochází svůj osobní příběh, staré fotografie, vede si deník, zapisuje sny, formuluje záměr pouti. Příprava ale není povinná.

Oslovuje netradiční koučink v přírodě lidi z byznysu?

Provázím lidi ze všech vrstev společnosti. Od majitelů malých a středních firem, členů správních rad korporací a bank přes vrcholové a střední manažery po lidi bez práce či v invalidním důchodu. Tento záběr mi umožňuje vidět život ze všech možných úhlů a přenášet zprávy a zkušenosti z jednoho spektra do druhého. Takto široké spektrum klientů mám díky svému originálnímu přístupu k ceně. Vycházím ze dvou principů - klient si mne váží stejně jako sám sebe a dar za dar. K ocenění jsou dvě věci: můj čas, který klientovi věnuji, a to, co poutí získá. Za svůj čas chci tolik, kolik si ten či onen koučovaný člověk za stejný čas vydělá hrubého. Přínos může ocenit jedině koučovaný člověk, a tak je druhá část čistě na něm - tedy od nuly nahoru neomezeně.

Roste počet byznysmenů, kteří objevují spirituální rozměr života třeba kvůli vyhoření?

S naprostou většinou lidí pracujeme především na osobních věcech. Častým motivem pro naše setkání je jakási "krize středního věku". Úspěšní lidé si ptají: "Všeho jsem dosáhl, vystoupal na nejvyšší příčky. Co dál? Má život nějaký další důležitý rozměr?" Neúspěšní lidé zase hledají odpověď na otázku, jak pokračovat dál. Obě skupiny mají společné to, že procházejí nějakým bodem zlomu či obratu. Zpracování a pochopení tohoto bodu bývá základním výstupem z pouti. Skoro vždy zjišťujeme, že cesta dál vede přes nějakou formu "služby druhým". V bodě tohoto zlomu často přichází vyhoření, deprese, rozpad dosavadních osobních hodnot, občas i rozpad vztahů. Toto období bývá dosti bolestivé a okolí vůbec nechápe, co se s člověkem děje.

U majitelů rodinných firem je častým tématem v poslední době předání firmy další generaci. S lidmi z nejvyšších pater byznysu si povídáme o tom, jak se bude ekonomika v nejbližší době měnit. Bohatstvím už nebude hromadění majetku, ale vazeb a lidských propojení. Běžní lidé si tuto změnu ve svém běhu za zaopatřením základních potřeb pro život moc neuvědomují, ti nejbohatší již často ano. Hledáme společně nové možnosti tvorby podnikatelských příležitostí, nové principy organizace firem.

Z klasického koučování si klient odnáší výstupy v podobě plánů, cílů, definovaných kroků. Vy pracujete s mapou života, můžete ji konkrétněji popsat?

Mapu života používáme při zpracování osobního příběhu. Na velký papír postupně klient zapisuje k časové ose hlavní události svého života, kreslí alegorickou řeku, která znázorňuje, jak život v jednotlivých obdobích tekl, dále zpracovává graf, jak se v jednotlivých obdobích cítil emočně, jak byl život náročný a nakolik využíval svého potenciálu. Kreslí zároveň osoby, které přicházely do života, odcházely nebo hrály nějakou důležitou roli. V poslední části graficky vyjadřuje role, kterými během svého života prošel. Jde o psychologickou techniku, která klientovi umožní vidět základní směřování jeho života. Hodně informací se dozví ze svého podvědomí, třeba tím, jaké použije barvy či jak nakreslí jednotlivé figury. Mapu života si odnáší zhruba polovina klientů. Ostatní ji buď nepotřebují, nebo řeší jiné otázky. Všichni si odnášejí mapu poutě, kam si graficky a slovy zanášejí jednotlivé zážitky a poznatky, získané na pouti. V ojedinělých případech jsou to i výstupy podobné klasickému koučování.

Je doprovázená pouť vhodným koučovacím nástrojem i pro týmy?

Používám je pro týmy jen mimořádně. Dvakrát jsme s vrcholovým vedením firmy zpracovávali novou vizi společnosti. Šlo o kombinaci pouti v krajině a práce v místnosti. V obou případech základem nové vize byly "obrazy", které účastníci uviděli během pouti. V místnosti jsme pracovali s vizualizačními meditacemi, kreslením individuálních "obrazů vize" a z nich kreslení "společného obrazu vize". Z obrazu se odvodila vize ve slovech. Slova se rozpracovala pro jednotlivé divize do uchopitelné a srozumitelné podoby pro zaměstnance. Závěrem společné práce byl plán komunikace vize do společnosti.

Končí poutí i váš kontakt s klientem?

Trvání vzájemné spolupráce je čistě na klientovi. Obvykle máme domluvenu jen jednu pouť. Pokud je spokojen a má další zájem, domluvíme další. Nevytvářím závislost. Je jasné, že opravdovou změnu přinese jen série více poutí.

Kolik lidí s vámi každý rok absolvuje putování?

Nevedu si přesnou statistiku. Ročně se mnou putuje osmdesát až sto padesát lidí, podle toho, jak dlouhé cesty si objednávají. Řeknu to jinak. Kromě dovolené koučuji v přírodě každý pracovní den od úterý do pátku. V pondělí vedu veřejné a firemní meditace.

Co dává pěší putování vám? Nedávno jste se vydal na pouť do Japonska se svou maminkou. Stojíte také za projektem každoročního etapového putování do španělského Santiaga.

Pěší dálkové putování provází lidstvo od jeho počátků a je součástí asi všech velkých duchovních tradic. Putovat mnoho dní přináší duševní rovnováhu, klid, nadhled nad sebou a svým životem, skromnost, pokoru, pevné zdraví a veselou tvořivou mysl. Hodně poutníků se na pouti potká samo se sebou ve velké hloubce a často s Tím, co nás přesahuje, ať již pro To používá jakékoliv jméno.

Máte nějaká doporučení, literaturu či jednoduchou mentální techniku pro lidi, kteří se na podobné putování vydávají samotní.

A které by jim pomohlo hlouběji nahlížet do sebe a vnímat své pocity?

Základem je vyrazit alespoň na jednodenní, ale radši delší pochod. Vzít si s sebou co nejméně nutných věcí do batohu, vypnout telefon. Na cestě si detailně všímat stromů, rostlin, zvířat, oblak. Pokud možno nepřemýšlet, nemluvit, a to ani vnitřně, ale pociťovat. Nové myšlenky a vhledy nepřicházejí z usilovného přemýšlení, ale z klidu a radosti.

 

Marie Lucová
spolupracovnice redakce


JAN BÍM (50)

Vystudoval teoretickou kybernetiku a informatiku na MFF UK Praha. Po škole pracoval v Institutu řízení, poté se stal spoluvlastníkem malé poradenské a školicí firmy VALEX. Od roku 1993 jezdil jako průvodce CK Adventura, s klienty projel Saharu až na jih Libye, vedl výstupy na Aconcaguu, Kilimandžáro, Elbrus, Mont Blanc, Grossglockner. V letech 2004 až 2008 byl jednatelem a ředitelem CK Adventura. Od roku 2009 pracuje jako průvodce doprovázených poutí. Vždy v květnu se vydává na dvoutýdenní etapovou cestu, kdy postupně z francouzského města La Puy se skupinou českých poutníků míří do španělského poutního města Santiago de Compostela.

 

Skoro vždy zjišťujeme, že cesta dál vede přes nějakou formu služby druhým. V bodě tohoto zlomu často přichází vyhoření, deprese, rozpad dosavadních osobních hodnot, občas i rozpad vztahů. Toto období bývá dosti bolestivé.


Jan Bím doprovází manažery na sebepoznávací poutě do přírody, kde si mohou srovnat svoje hodnoty.

 

foto: archiv J. Bíma

Související