Při čtení nové knihy Thomase Pikettyho Capital in the Twenty-First Century (Kapitál ve 21. století) by člověk mohl dospět k úsudku, že tak nerovný byl svět naposledy v době loupeživých rytířů a králů. Je to zvláštní, protože při čtení jiné výtečné knihy, The Great Escape (Velký únik) od Anguse Deatona, by člověk mohl dospět k mínění, že ve světě je víc rovnosti než kdy dřív. Který názor je správný? Odpověď závisí na tom, jestli se díváme jen na jednotlivé země, nebo na svět jako celek.

Ústředním faktem Deatonovy knihy je skutečnost, že v rozvojovém světě, zejména v Asii, během posledních desetiletí uniklo několik miliard lidí ze skutečně zoufalých úrovní chudoby. Tentýž motor, který zvýšil nerovnost v bohatých zemích, srovnal celosvětové hřiště pro miliardy lidí. Pohlédneme-li zdálky a dáme-li, řekněme, Indovi tutéž váhu jako Američanovi či Francouzi, patří posledních 30 let díky zlepšení údělu chudých k nejskvělejším v dějinách lidstva.

Pikettyho vynikající kniha zachycuje nerovnost uvnitř zemí, přičemž pozornost se soustřeďuje na bohatý svět. Velká část kulturního vzedmutí, jež tuto knihu obklopuje, pochází od lidí, kteří se ve své zemi považují za střední třídu, ale v globálním měřítku jsou vyšší střední třída, nebo dokonce boháči.

Fakta, jež Piketty se svým spolupracovníkem Emmanuelem Saezem předložili v uplynulých 15 letech, obklopují tajuplné odborné debaty. Mně se však jejich výsledky zdají přesvědčivé, zejména proto, že k podobným závěrům dospěli i další autoři, kteří použili zcela odlišné metody. Brent Neiman a Loukas Karabarbounis z Chicagské univerzity například tvrdí, že podíl pracujících na HDP klesá celosvětově už od 70. let.

Nicméně Piketty a Saez nenabízejí skutečný model a platí to i pro tuto novou knihu. Neexistence modelu společně se soustředěností na země, které jsou vyšší střední třídou světa, má přitom velký význam s ohledem na politické recepty. Byli by Pikettyho stoupenci až tak nadšení jím navrhovanou globální progresivní daní z bohatství, kdyby byla zaměřena na nápravu obrovských disparit mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi, nikoli mezi těmi, jimž se podle globálních měřítek daří dobře, a nejbohatšími z bohatých?

Piketty tvrdí, že kapitalismus je nespravedlivý. Nebyl nespravedlivý i kolonialismus? Buď jak buď, myšlenka celosvětové daně z bohatství nejenže je politicky nepravděpodobná, ale překypuje rovněž problémy ohledně věrohodnosti a vymahatelnosti.

Piketty má sice pravdu, že návratnost kapitálu v posledních desetiletích narůstá, ale zároveň je lhostejný k rozsáhlé debatě ekonomů o příčinách tohoto jevu. Je-li například hlavním hnacím mechanismem obrovský příliv asijských pracovních sil na trhy globálního obchodu, růstový model předložený ekonomem a nositelem Nobelovy ceny Robertem Solowem ukazuje, že nakonec dojde ke korekci akciového kapitálu a mzdové sazby se zvýší. Odchody stárnoucích pracovních sil do penze také nakonec budou tlačit mzdy nahoru.

Naštěstí existují lepší způsoby, jak se vypořádat s nerovností v bohatých zemích a zároveň podpořit dlouhodobý růst poptávky po produktech z rozvojových zemí. Mnohem jednodušším a účinnějším způsobem, jak zdanit bohatství nahromaděné v minulosti, by byl přechod k relativně rovné spotřební dani (s vysokým odpočtem za progresivitu), zejména pokud lze daňový domicil občanů spojovat s místem, kde přišli ke svému příjmu.

Progresivní spotřební daň je poměrně účinná a nepokřivuje rozhodování o úsporách tolik jako dnešní daně z příjmu. Proč se pokoušet přejít na nepravděpodobnou globální daň z bohatství, když jsou po ruce alternativy, které jsou vstřícné k růstu, zajistí výrazné výnosy a prostřednictvím vysokého osvobození u nich lze zajistit progresivitu.

Přijímáme-li Pikettyho premisu, že nerovnost je významnější než růst, je třeba si uvědomit, že mnozí občané rozvojových zemí spoléhají, že jim k úniku z chudoby pomůže růst v bohatých zemích. Prvním problémem 21. století zůstává potřeba pomoci zoufale chudým v Africe i jinde. Elitní 0,1 procenta by v každém případě měla platit mnohem vyšší daně, ale nezapomínejme, že co se týče snižování globální nerovnosti, kapitalistický systém už tři desítky let dosahuje působivých výsledků.

 

Kenneth Rogoff
profesor ekonomie a veřejné politiky na Harvardově univerzitě

© Project Syndicate 2013
www.project-syndicate.org

Související