Firmy získají novou motivaci k útokům na kartely, říká advokát Robert Neruda

Co by se mělo v hospodářské soutěži evropskou směrnicí změnit?

Pro evropské soutěžní právo je typické, že zákazy kartelových dohod a zneužití dominance vymáhá stát a jím vytvořené soutěžní úřady. Ale třeba v USA se drtivá většina případů řeší prostřednictvím civilního soudnictví. Odběratelé či spotřebitelé poškození protisoutěžním jednáním se žalobami domáhají náhrady škody, a tím vlastně i prosazují dodržování antimonopolního práva.

Zhruba před 10 lety si Evropská komise uvědomila, že firmy usvědčené z kartelu sice platí miliardové pokuty, ty však míří do veřejných rozpočtů. Což těm, kteří byli kartelovou dohodou poškozeni, nepomůže. Kartel přitom podle dostupných studií zvyšuje ceny v průměru o 10 až 20 procent. Sledujeme tedy snahu zavést i do Evropy reálnou možnost náhrady škody způsobené protisoutěžním jednáním.

V řadě evropských států, včetně České republiky, taková možnost už sice existuje, využívá se však velmi málo, neboť poškození nejsou motivováni se takto bránit. Například proto, že je obtížné dostat se k důkazům. Nebo je poškozených mnoho, ale jejich nároky jsou velmi malé. Třeba stovky korun. A pak se jim nevyplatí účastníky kartelu žalovat.

V čem jsou v USA pravidla vstřícnější?

V USA se nároky spojují pomocí kolektivních žalob. Ty umožňují zažalovat účastníky kartelu jménem všech poškozených, aniž by tito museli zástupce výslovně zmocnit či být v žalobě označeni. U nás zatím neexistuje efektivní způsob, jak spojit spoustu drobných nároků.

Problémy se týkají i dokazování u soudu. Jakou s ním máte zkušenost?

Pokud žalujete o náhradu škody, musíte prokázat porušení soutěžního práva. Můžete k tomu použít rozhodnutí soutěžního úřadu v téže věci, pokud existuje. Pokud se ale třeba úřad touto kauzou nezabýval nebo ji pořád ještě řeší, může ji soud posoudit sám, avšak žalobce nese důkazní břemeno. A zde vzniká problém. Ve Spojených státech musí žalovaná firma na výzvu soudu předložit veškeré důkazy, které se týkají konkrétního jednání. Český soudce sice může nařídit firmě, aby předložila určitý důkaz, musí ho ale označit, individualizovat. I kvůli těmto nedostatkům je známá jen hrstka případů, kdy došlo k vymáhání náhrady škody. Za posledních 10 let jsme v České republice napočítali méně než tucet takových případů. A to je málo.

Jaká zlepšení tedy bude obsahovat právě připravovaná směrnice?

Soudce bude mít například možnost nařídit žalované firmě, aby předložila celé kategorie důkazů. Důkaz tedy nebude nutné úplně individualizovat. Uplatní se také právní domněnka, že škoda poškozenému skutečně vznikla, a bude na žalovaném, aby tuto domněnku vyvrátil. Prodlužují se též promlčecí lhůty a úroky budou moci být přiznávány už od okamžiku prohřešku. Návrh směrnice je ale celkově více kompromisní a neznamená tak radikální změnu, jak se dříve uvažovalo. Členské státy například nemusejí zavádět kolektivní žaloby. Pokud ale bude směrnice přijata, bude nutné do dvou let novelizovat nový občanský zákoník a další civilní předpisy.