Česko má na to být v první pětce, říká expert na konkurenceschopnost Nicholas Davis

V pravidelném hodnocení Světového ekonomického fóra se Česká republika meziročně propadla o sedm příček na 46. místo ze 148 hodnocených zemí. Kontinuálně klesá od roku 2009. „Je docela možné, že Česko se za 20 let dostane do první pětky konkurenceschopnosti. Hlavní otázka je to, co vše se musí změnit, aby se tak stalo. V první řadě je nutné zapracovat na tom, aby zmizela stávající propast v kvalitě institucí, infrastruktury či efektivitě trhu,“ říká v rozhovoru pro týdeník Ekonom Nicholas Davis, ředitel evropské sekce Světového ekonomického fóra, který se na sestavování světového žebříčku konkurenceschopnosti podílí.

V žebříčku konkurenceschopnosti od sebe jednotlivé země dělí často malé rozdíly a i zdánlivě nevýrazná změna může vést k velkému propadu. Je to i případ České republiky? Dá se říci, že náš propad na 46. příčku vlastně není tak hrozný, jak to vypadá?

Být 46. na světě není tak špatné, ale pochopitelně by bylo lepší v žebříčku spíše stoupat než klesat. Konkurenceschopnost souvisí s růstem produktivity a s faktory, jako je například růst platů. A je možné, že země, které Česko předstihly, nastavily podmínky lépe, tak aby přilákaly více globálního kapitálu i zahraničních talentů. I když tedy pokles nelze hodnotit nijak pozitivně, je třeba ho vnímat v kontextu toho, co se meziročně změnilo. V Česku se třeba zlepšilo vnímání pružnosti pracovního trhu a obecně tržních podmínek, mírně šla nahoru i oblast inovací.

Čímž ale neříkáte, že bychom se měli na ten pohyb směrem dolů dívat úplně bez obav.

Důležité není dívat se na to, že jste byli na 39. a že teď jste na 46. místě a říkat si, bože, svět se nám hroutí. Podstatné je rozklíčovat jednotlivé komponenty a pochopit, proč a kam směřují.

Není to ale i tak, že výsledky v žebříčku hodně ovlivňuje momentální nálada ve společnosti? Zejména když se v průzkumech ptáte třeba na kvalitu a fungování institucí a politického vedení.

Na subjektivním vnímání stojí jen část dat, z nichž se skládá celkové pořadí zemí. Ale jistě – pocity a názory podnikatelů či manažerů se v tom odrážejí. Ptáme se jich například na to, jak na stupnici jedna až sedm hodnotí kvalitu institucí, efektivnost vládnutí a podobně. A je také pravda, že právě hodnocení kvality českých institucí je relativně nízké a je takové setrvale v několika posledních letech. Tohle je pro českou konkurenceschopnost či obecněji ekonomiku velká výzva. Na konkurenceschopnost se ale díváme z řady různých úhlů a hodnotíme ji podle mnoha faktorů. A třeba v oblasti vztahu sociální soudržnosti či udržitelnosti životního prostředí ve vztahu k produktivitě je na tom Česká republika poměrně dobře.

Kdo by se měl podle vás především starat o to, aby Česká republika byla konkurenceschopná? Je to věc vlády, podnikatelů nebo občanské společnosti?

Myslím, že je to věcí všech zúčastněných. Kdybychom řekli, že je to jen úkol vlád, vynechali bychom z toho byznys, v jehož vlastním zájmu jsou investice, inovace, způsoby, jak zvyšovat a zlepšovat své schopnosti. České republice v tomto smyslu rozhodně podnikatelský duch nechybí. Je to patrné i v regionálním srovnání. A na tom se dá zcela jistě stavět růst produktivity práce a konkurenceschopnosti. Není to tedy určitě jen na vládě. Svoji roli v tom mají i zástupci občanské společnosti, odbory, protože s produktivitou souvisí i práva zaměstnanců, jejich sociální ochrana. Všichni sociální partneři by měli mít společný cíl: vytvořit podmínky pro udržitelnou prosperitu.

Zajímavé je, že většina z první desítky nejkonkurenceschopnějších zemí světa je z Evropy. Jaký je vztah mezi krizí v eurozóně, finanční krizí a konkurenceschopností?

Krizí byly nejvíce zasaženy ty země, jejichž makroekonomické základy byly podkopány už před ní. Na druhé straně se podívejte na to, jak neuvěřitelně se vzpamatovalo třeba Irsko, v našem žebříčku konkurenceschopnosti je nyní na 28. místě. Švýcarsko, které stojí mimo Evropskou unii, je jasnou jedničkou. Na příkladu Finska se zase ukazuje, jak důležitý je důraz na vzdělání, na investice do vědy, technologií. A myslím, že nepřekvapuje ani to, že v první desítce jsou i Německo, Švédsko, Nizozemí a Velká Británie.

Když se vrátíme k Česku, myslíte, že úspěšnost českého exportu je důkazem konkurenceschopnosti tuzemských podniků, nebo je to zároveň základ budoucích problémů? Protože když se podíváte na složení českého exportu, převažují produkty s nižší přidanou hodnotou.

Nejsem expert na strukturu české ekonomiky, ale obecně platí, že úspěšný a silný export ukazuje na to, že ekonomika disponuje komparativními výhodami, že existuje poptávka po vašem zboží a že kombinace zahraničních investic a exportních výsledků vytváří tok kapitálu, který je možné reinvestovat. Být úspěšný na exportních trzích rozhodně není nic nezdravého. Česko je úzce napojeno na Německo a možné budoucí hrozby bych viděl ve změně vztahů s hlavními obchodními partnery a v případném propadu jejich ekonomik. Ale i v tom, co jste zmínil, tedy v oblasti přidané hodnoty. Je zásadní být součástí změny, být inovativní, zlepšovat infrastrukturu, a dokázat tak v budoucnu reagovat například na zvyšující se kurz koruny i na růst platů spojený se zvyšující se životní úrovní. 

Jak ale zařídit to, aby ekonomiku začaly táhnout právě inovace?

To má několik fází. V první řadě se musí rozšířit atmosféra pro to, aby lidé měli chuť vymýšlet něco nového, zakládat start-upy, aby se rozvinul duch a kultura podnikání a aby lidé věděli, že má smysl jít do rizika, pustit se do podnikání. Druhá věc je, aby stát nekladl k rozjezdu podnikání zbytečné překážky, aby nevládla zbytečná regulace, aby bylo snadné firmu založit, ale i její činnost ukončit. V tom je zásadní role vlády. A důležitý je samozřejmě i přístup k financování. Teprve pak se může podnikání skutečně rozvinout, pak mohou vznikat projekty, které přinesou hlavní benefity, jako je technologický rozvoj, inovativní produkty s vysokou přidanou hodnotou a nová udržitelná pracovní místa. A nemluvím o desítkách, ale tisících pracovních míst. K tomu je ovšem zásadní propojit malé firmy a start-upy s velkými korporacemi, podpořit jejich spolupráci a sdílet zkušenosti a příklady nejlepší praxe.

Vytvořit takové prostředí ale nějaký čas trvá. Jak důležitá je role vlády a především schopnost politiků vidět dále než za čtyřleté volební období?

Vidím dvě základní témata. První je politická a ekonomická stabilita a předvídatelnost. To vyhledává každý zahraniční investor a podle toho se rozhoduje, kam své peníze vloží. Vlády by měly mít také nějakou dlouhodobou strategii, investiční výhled, zejména v oblastech průmyslu, kde se investiční cyklus pohybuje okolo dvaceti třiceti let, jako je třeba energetika. Politici by měli být konzistentní i v přístupu k regulacím. Druhá věc je, že významnou roli hrají vládní investice, především do oblasti vzdělávání, technologií, infrastruktury. Obvykle si lidé nepřejí, aby 10 let byla u moci stejná strana, střídání vlád je přirozené, ale v zásadních věcech je kontinuita zapotřebí.

Sám jste už zmínil příklad Finska, které se v posledních 20 letech právě díky investicím do technologií, do vědy a vzdělávání vyšvihlo a nyní patří k nejkonkurenceschopnějším zemím světa. Znamená to, že i Česká republika se může v horizontu deseti dvaceti let dostat ze své pozice někde kolem padesátky do první desítky?

Je docela možné, že Česká republika se za 20 let dostane do první pětky. Hlavní otázka je to, co všechno se musí změnit, aby se to stalo. V první řadě zapracovat na tom, aby zmizela stávající propast v kvalitě institucí, infrastruktury či efektivitě trhu. To je do značné míry úloha vlády, stejně jako to, aby rozhodování, které se týká byznysu, probíhalo v úzké kooperaci s podniky a podnikateli. Cokoli, co zvýší efektivitu, se pozitivně odrazí i v konkurenceschopnosti země. Tohle je ta cesta.