Česká penzijní reforma má zřejmě odzvoněno. Pro dnešní třicátníky a mladší to není dobrá zpráva. S velkou pravděpodobností se budou muset smířit s tím, že zatímco po nich bude „mezigenerační solidarita“ vůči současným penzistům nekompromisně vymáhána, oni se jí v penzi od nikoho nedočkají. Koho za to mají vinit?

 

Lepší žádná, než alespoň nějaká reforma

Prvním hrobníkem je bezesporu tvůrce reformy, tedy Nečasova vláda. Ke cti jí slouží vlastně jen to, že měla odvahu se do dlouho odkládaných a nepopulárních změn pustit. Následují jen negativa.

 

Vznik reformy byl chaotický, vinou koaličních kompromisů z původně ambiciózního projektu soukromého pilíře zbylo torzo se spoustou nedomyšlených bodů. Namístě byla otázka, zda takto slabý druhý pilíř vůbec budoucí problémy vyřeší. V případě důchodů je argument „lepší alespoň nějaká reforma, než žádná“ diskutabilní. Navíc - vybrat si ke spuštění změn, které oslabí příjmy rozpočtu, dobu, kdy výběr daní klesá nejvíce za poslední roky, nebylo rozumné a jen to přidalo argumenty odpůrcům reformy.

 

Problémem bylo i to, že vláda protlačila druhý pilíř parlamentem "na sílu" těsnou většinou. Jistě je pravda, že dohoda se sociální demokracií nebyla možná, neboť ta soukromé spoření ze zásady odmítá. Nicméně rozjíždět reformu za podmínek, kdy Bohuslav Sobotka veřejně rozesílá penzijním fondům výhrůžné dopisy, aby se do druhého pilíře nepouštěly, protože ho po volbách stejně zruší, nebylo příliš prozíravé. Sázka na to, že sociální demokraté nakonec couvnou, totiž zřejmě nevyjde.

 

Chybějící alternativa

Druhým hrobníkem reformy je právě opozice v čele se sociální demokracií. Její hlavní vina spočívá v tom, že vlastně ani žádnou diskusi o soukromém spoření nepřipustila, ale zároveň nenabídla žádnou alternativu. Ani v aktuálním volebním programu socdem není o důchodové reformě v podstatě nic a ze slov některých jejích představitelů plyne, že žádná není potřeba.

 

Receptem levice na budoucí penze je neurčitá podpora porodnosti, spoléhání na růst produktivity práce, zvyšování sociálních daní a jednou za čas posunutí věku odchodu do důchodu. Je to sázka na jistotu: nyní nebude třeba dělat nepopulární kroky a v době, kdy potenciální problém s penzemi hrozí vybouchnout, už tato generace sociálních demokratů bude v politickém důchodu.

 

Chyby obou stran vedoucích ideologickou válku o penze nakonec způsobily, že je dnes důchodová reforma naprosto zprofanovaná a odmítají ji jak levicoví zastánci průběžného systému, tak pravicoví fanoušci fondového spoření. I kdyby se v brzké době někdo další pokoušel o jinou reformu, lidé mu už neuvěří. Přestože se zdá jasné, že bude potřeba.

Související