Nedávno jsem se zúčastnil pořadu FXDebate na Bloombergu. Řekl jsem tam, že bychom se měli připravit na znárodnění významné části našeho bohatství prostřednictvím zlodějských konfiskačních daní ve stylu kyperského záchranného balíčku. Žádný záchranný balíček ale ani nebude potřeba. Stát vám peníze sebere tak jako tak. V situaci obrovských státních dluhů a deficitů rozpočtů existuje jenom jedno místo, kde se dají najít peníze - v soukromém sektoru a na vašich bankovních účtech.

 

Jeden z mých diskutujících kolegů onoho odpoledne poznamenal, že to není nic nového. Podle něj jsou všechny daně krádeží. A samozřejmě má pravdu. Peníze vysávané bez souhlasu jednotlivců či obchodních společností a hrozba uvězněním a násilím, to vše se rovná krádeži, ať už ji provádí stát nebo banda gangsterů, bez ohledu na to, co člověk dostane výměnou.

 

Některé daně ale díky své podstatě škodí více než jiné. Nízké daně z příjmů jsou rozumné, jelikož podněcují k tvrdé práci a vytvářejí bohatství. Daně z nemovitostí či z přidané hodnoty jsou ve svém dopadu méně přímočaré. Proto je obecně rozumnější maximalizovat daňové příjmy ze spotřeby a držet je nízko v případě práce i produkce. Daňový výnos může dokonce vzrůst, pokud se daně z příjmů sníží a naopak.

 

Ale některé daně jsou kvůli své iracionální a zlodějské povaze mimořádně nepřijatelné a škodlivé. Daňová pravidla by měla umožňovat daňové plánování, aby si člověk mohl vybrat mezi různými daňovými systémy a mít užitek z jejich konkurence. Někdy to může znamenat implicitní souhlas s tím, že chcete pracovat, investovat a žít v daném daňovém režimu třeba i namísto nějakého vlídnějšího. Proto je blesková konfiskace pro většinu lidí nepřijatelná, tedy samozřejmě kromě těch, kterým není co zdanit. Jedná se o porušení implicitní dohody mezi občanem a vládou a dochází tak k ztrátě důvěry v budoucí chování vlády, což vede k tomu, že investoři se raději nepředvídatelnému prostředí vyhnou.

 

Myšlenka zkrácení věřitelů naproti tomu svou úlohu má, jelikož činí zodpovědnými ty, kteří vybrali nesprávný investiční nástroj. Pravidla musí být známa dopředu, jinak se důvěra zhroutí. Přesně to se ale děje v nedomyšlené eurozóně každým rokem, a to díky chybnému chování evropských politických vůdců, které hraničí s porušováním ústavních principů.

 

Vraťme se ale k dani z finančních transakcí. Je to jenom další daň, která prostě nedává smysl. Navzdory tomu má poměrně širokou podporu veřejnosti, která bohužel nepochopila, kdo jsou skuteční viníci finanční krize. Většina lidí se mylně domnívá, že je daň nepostihne.

 

Mnohé finanční instituce, zástupci průmyslu, akademici i experti upozorňují, že jde o omyl. Faktem je, že střadatelé, důchodci, podniky i spotřebitelé budou DFT postiženi prostřednictvím vyšších nákladů na penzijní transakce, nižší tržní likvidity a méně efektivní alokace kapitálu v reálné ekonomice.

 

Ve skutečnosti jsme vždycky věděli, že zavedení daně z finančních transakcí je špatnou zprávou. Starší verzí téhož si Švédsko v osmdesátých letech zničilo trh. Za vynálezce transakčních daní se většinou považuje James Tobin, který v sedmdesátých letech navrhl daň z měnových transakcí. Ale i Tobin se svého dítěte později zřekl, o čemž se ale dnes téměř nemluví.

 

Původní zpráva Evropské komise, která zkoumala dopad daně z finančních transakcí na hospodářství EU, zmiňovala jako důsledek ztrátu půlmilionu pracovních míst a 1,76 procent hospodářského růstu. Komise provedla monumentální tah orwellovských proporcí a objednala si novou zprávu. A světe div se, DFT má mít na růst ekonomiky EU vliv pozitivní! Byla to jedna z nejubožejších manipulací daty i fakty, jaké jsem byl kdy svědkem. Prostě jenom další hřebíček do rakve evropské důvěryhodnosti...

 

Obecně se tvrdí, že pokud DFT zavedou všichni, bude všechno v pohodě. To je ale omyl. Vyšší transakční náklady, nižší likvidita a zvýšená volatilita budou mít negativní dopad na růst ekonomiky celého světa. V každém případě je ale správné říct, že zavést daň, která vyžene investory jinam, se téměř rovná šílenství.

 

Takže proč je návrh na DFT vůbec na stole? Nejedná se totiž o žádnou racionální či ekonomicky podloženou konstrukci, ale pouze a jen o konstrukci čistě politickou. Ta konec konců zcela odpovídá aktuální aktivitě EU. Politikům, kteří prokázali kolosální neschopnost při řízení svých ekonomik, se náramně hodí, že mohou použít finanční trhy jako obětního beránka. V některých zemích jde o zcela racionální, i když velmi cynickou taktickou hru.

 

Německá kancléřka Angela Merkelová tuto kartu využila v politickém boji proti sociální demokracii, která se na ní chystala tvrdě zaútočit populistickým návrhem na daň z finančních transakcí. Merkelová přispěchala s vlastním návrhem, a tímto byla DFT definitivně smetena z témat pro předvolební kampaň. Ve Francii i jinde se zase DFT řadí do dlouhého seznamu nenávistných daní - daní uvalených na boháče, finančních transakce, banky, na kohokoli, kdo, jak jinak, nepředstavuje většinu voličstva. Jde přinejmenším o nerozum, přinejhorším o podlost.

 

Jaká je tedy teď situace? Překvapení se nekoná. Racionální Němci ještě daň nezavedli, ale francouzští závistivci už ano. Nedávno jsem mluvil s jedním velmi vysoce postaveným italským finančníkem, který naříkal nad naivitou své vlády. „Jako obvykle o tom budou Němci žvanit, ale budou čekat a nechají ostatní země, aby daň zavedli, protrpěli si následky a pak změní názor," prohlásil. Věří tomu, že Němci DFT nikdy nezavedou, maximálně v nejočesanější verzi, jaká bude možná. Také si spíše myslím, že jakmile Merkelová vyhraje volby, stane se návrh na DFT velmi nedůležitým. Mezitím sleduje italský finančník, jak italské akcie a deriváty trpí ledabylým a chaotickým zavedením daně. Jeho řešení? „Aktuálně učíme své investory obchodovat cizí akcie namísto italských." Všichni známe úsloví o podřezání vlastní větve.

 

Jak daň z finančních transakcí funguje v praxi? Funguje tak, že významně ovlivňuje toky mezi dotčenými a nedotčenými investičními nástroji. Ve Francii, kde jsou daní postiženy jenom některé cenné papíry, jsou celkové objemy výrazně pod evropskými průměry. Objemy obchodů s nepostiženými akciemi avšak výrazně vzrostly, zatímco objem obchodů na zbytku trhu se propadl. Jestliže alokace kapitálu snad byla před zavedením daně přiměřeně efektivní a racionální, nyní již samozřejmě není. A pochopitelně, jako nástroj k vyhnání investorů ze země funguje DFT skvěle. Přesně toto je zkušenost Švédska získaná během několika katastrofálních let jednostranného zavedení transakční daně týkající se domácího trhu dluhopisů.

 

Zvýší DFT daňové výnosy? Ani náhodou. Skutečný daňový výnos je typicky o více než 50% nižší než jaká byla očekávání, protože lidé najdou způsoby, jak daň obejít či prostě přemístit své investice jinam. To samé zažilo Švédsko, kde se namísto očekávaných 1,5 miliardy švédských korun vybralo pouhých 80 milionů. V nejlepším roce experimentu se průměr blížil 50 milionům, jinými slovy třemi procentům očekávané sumy.

 

Věří skutečně vlády, že DFT nedopadnou negativně na trhy, kterých se bude týkat? Po pravdě řečeno, jde jenom o rétoriku. Je to absurdní a pokrytecké, ale italští a francouzští úředníci nyní varují před očekávaným negativním dopadem daně na domácí dluhopisové trhy a vyššími náklady při získávání kapitálu. Teď se navrhuje výjimka týkající se trhů, na kterých jsou vlády závislé. Tak tady se byrokraté skutečně odkopali. Člověku to připomene, jak vysoké a málo zdaněné platy si eurobyrokraté nadále nárokují a zároveň kážou úspornost a „spravedlivé" daňové příspěvky ze strany všech ostatních. Pokrytectví nebylo nikdy zjevnější.

 

Mnozí říkají, že když už nic jiného, budou alespoň lidé, kteří způsobili finanční krizi, prostřednictvím DFT spravedlivě přispívat na kompenzaci bolestného a ztrát, za které jsou odpovědní. Bohužel tomu tak nebude. Dočista nic nepoukazuje na to, že finanční krize má cokoli společného s tradingem. Byla to otázka nezodpovědného půjčování a nadměrného utrácení ze strany státu. Krize nebyla způsobena ani investory, kteří si šetří na důchod, ani investicemi, které směřovaly do firem, jež vytvářejí pracovní místa a bohatství. Tak tedy aspoň banky? Ale kdeže, ty jenom po právu přenesou vzniklé náklady na klienty, kteří si danou transakci přejí. To je ale normální postup a pokud chceme racionální podnikání a finančně silný bankovní sektor, tak to ani jinak nejde.

 

Jinými slovy, věřím v pravdivost svého úvodního tvrzení. DFT je podlá. DFT je nefér. DFT je naprosto kontraproduktivní. Je to špatná daň, která nebude fungovat.

 

Měli bychom alespoň doufat, že země, jež bezhlavě zavedly DFT v rozličných chaotických a nedomyšlených verzích budou náležitě potrestány realitou a budou nuceny svoji politiku změnit a poskytnou ostatním tak špatný příklad, že už nikoho ani nenapadne se znovu vydat touto cestou.

 

I vynálezce transakční daně, James Tobin, došel k názoru, že jeho teorie je neudržitelná, takže doufejme, že ostatní dojdou brzo ke stejnému názoru. Evropa se namísto DFT potřebuje zaměřit na růstová a jiná opatření, která z ní učiní region, který bude atraktivnější k investicím i tvrdé práci. A na tom je potřeba začít pracovat teď hned.

Související