Nevíme, jakou budeme mít příští rok vládu, jaké daně, zda bude a případně jak dlouho vydrží penzijní reforma, jak bude financováno zdravotnictví, jak stát podpoří export či kolik navíc zaplatíme za zelené experimenty. O tom, kde bude Česká republika za pět let, pak nemáme představu už vůbec žádnou.
Nejstabilnější středopravá většina za mnoho posledních volebních období se během dvou let změnila ve vydíratelnou a vydíranou menšinu. Ve vládě se už vidí socialisté. Ti však dosud tak úplně netuší, jak dopadne boj dvou znepřátelených křídel. S tím souvisí i dilema, zda a v jaké formě vládnout s komunisty. A zda bez komunistů odmítajících nejelementárnější demokratické ukotvení republiky budou mít s kým sestavit vládu.
Před dvěma lety se symbolem touhy po změnách stala tzv. kroužkovací revoluce. Mnozí neoblíbení se museli stáhnout, mnozí nadějní dostali šanci. Po naději přišlo poměrně záhy vystřízlivění. Parafrází slavného výroku Václava Havla řečeno: "Naše polická scéna nevzkvétá." Jaký div, že nespokojenost je dále na postupu. Po protikorupčním fondu Karla Janečka a protestní partaji Andreje Babiše je nejnověji na stole Výzva za přímou volbu poslanců.
Podpisy dodalo padesát vesměs úctyhodných lidí. Mezi nimi i zvučná jména českého byznysu - z nejznámějších Jan Světlík, Zbyněk Frolík, Martin Wichterle či Lubor Žalman. Nechybějí významní manažeři, ekonomové ani intelektuálové. Cíl mají prostý - aby se do sněmovny dostali ti nejkvalitnější, a pokud možno, co nejvíce sami za sebe. Ne za partaje, respektive za partajní kmotry.
Proč tolik slov o jedné z mnoha výzev, jež zazněly v posledních letech? Vznikla v dílně ekonomické i intelektuální elity a míří na podstatu problému - náš volební systém negeneruje stabilní vlády, které provádějí, pokud možno, předvídatelnou hospodářskou i jinou politiku. A to je přesně to, co tahle republika potřebuje. Určitě podstatně více než spektakulární pozavírání několika nejhlasitěji mlaskajících korupčníků.
Příjemné čtení nového Ekonomu přeje
Ondřej Neumann
šéfredaktor