Amerika se ráda pokládá za zemi příležitostí, a ostatní na ni povětšinou pohlížejí ve stejném světle. Jenže ač všichni dokážeme vyjmenovat příklady Američanů, kteří se sami vypracovali na vrchol, ve skutečnosti záleží na statistikách: v jakém rozsahu závisejí životní šance jednotlivce na příjmu a vzdělání jeho rodičů?

V současnosti čísla prozrazují, že americký sen je mýtus. Rovnost příležitostí je dnes ve Spojených státech menší než v Evropě - či v kterékoli jiné vyspělé průmyslové zemi, pro niž existují data.

Právě to je jeden z důvodů, proč v Americe nacházíme nejvyšší míru nerovnosti ze všech vyspělých zemí - a odstup od ostatních narůstá. Během "oživení" let 2009 až 2010 pouhé 1 procento lidí s nejvyššími příjmy ukořistilo 93 procent růstu příjmů. Jiné indikátory nerovnosti - bohatství, zdravotní stav a předpokládaná délka života - jsou stejně špatné, nebo ještě horší. Zcela zřetelně převládá trend koncentrace příjmů a bohatství na vrcholu, vyprazdňování středu a přibývání chudoby vespod.

Bohatství z vykořisťování

Jinou věcí by bylo, kdyby vysoké příjmy těch na vrcholu plynuly z většího přispění společnosti, ale Velká recese ukázala opak: přemrštěné bonusy dostali i bankéři, kteří globální hospodářství, jakož i své vlastní firmy, přivedli na pokraj krachu. Bližší pohled na ty na vrcholu odhaluje nepřiměřenou úlohu dobývání renty: někteří své bohatství získali uplatňováním monopolní moci, jiní jsou výkonnými řediteli, kteří využili vad v systému řízení firem, aby sami ukořistili nadměrný díl firemních zisků, a ještě jiní zužitkovali politické konexe a těžili z vládní štědrosti - buď skrze příliš vysoké ceny za to, co nakupuje vláda (léky), anebo příliš nízké ceny za to, co vláda prodává (těžební práva).

Obdobně platí, že část bohatství lidí z finančnictví pochází z vykořisťování chudých, skrze dravé půjčky a nečestné praktiky v oblasti kreditních karet. Ti na vrcholu se v takových případech obohacují přímo na úkor těch na dně.

Nemuselo by to být až tak zlé, kdyby bylo alespoň zrnko pravdy v ekonomické teorii stékajících kapek - prazvláštní představě, že obohacování těch na vrcholu prospěje všem. Většina Američanů se ale dnes má hůře - s nižšími reálnými (inflačně očištěnými) příjmy - než v roce 1997, tedy před dekádou a půl. Všechny přínosy růstu směřovaly na vrchol.

Obhájci americké nerovnosti tvrdí, že chudí ani lidé středních vrstev by si neměli stěžovat. Přestože z koláče dostávají menší podíl než v minulosti, díky přispění bohatých koláč roste tak rychle, že velikost jejich dílku je ve skutečnosti větší. Důkazy tomu opět kategoricky protiřečí. Vždyť Amerika rostla mnohem rychleji v dekádách po druhé světové válce, kdy rostla společně, než od roku 1980, kdy se začala štěpit. Dobývání renty pokřivuje ekonomiku. Ač jistou roli hrají tržní síly, trhy formuje politika; a v Americe, s jejím zpola korupčním systémem financování kampaní, politiku formují peníze.

Brzdy růstu

Růst nerovnosti ale není nevyhnutelný. Existují tržní ekonomiky, kterým se daří lépe, a to ve smyslu růstu HDP i stoupající životní úrovně většiny občanů. V některých dokonce nerovnosti ubývá. Amerika za vytrvalé směřování opačným směrem platí vysokou cenu. Nerovnost vede k nižšímu růstu a slabší efektivitě. Nedostatek příležitostí znamená, že nejhodnotnější aktivum - lidé - se plně nevyužívá. Mnozí na dně nebo i ve středních vrstvách nezužitkují svůj potenciál, protože bohatí, kteří nepotřebují mnoho veřejných služeb a bojí se, že silná vláda by mohla přerozdělovat příjmy, využívají svého politického vlivu ke snižování daní a osekávání vládních výdajů. To vede k nedostatečným investicím do infrastruktury, školství a technologií, a tedy brzdí motory růstu.

Nejdůležitější je to, že nerovnost v Americe podkopává její hodnoty a identitu. Jestliže nerovnost dosahuje takových extrémů, není divu, že její důsledky se projevují v každém veřejném rozhodnutí, od uskutečňování měnové politiky po rozpočtové alokace. Amerika se nestala zemí spravedlnosti pro všechny, ale spíše zemí protežování bohatých a spravedlnosti pro ty, kteří si ji mohou dovolit - což bylo zcela zřetelné během hypoteční krize, kdy velké banky byly přesvědčeny, že jsou příliš velké nejen na to, aby zkrachovaly, ale i na to, aby byly pohnány k zodpovědnosti.

Joseph E. Stiglitz
profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku

© Project Syndicate 2012
www.project-syndicate.org

 

"Amerika se nestala zemí spravedlnosti pro všechny, ale spíše zemí spravedlnosti pro ty, kteří si ji mohou dovolit."

"Nerovnost v Americe podkopává její hodnoty a identitu."

Související