Kapitalismus je na smrtelné posteli

Současná podoba kapitalismu prochází tvrdou krizí a spekuluje se, že je dále neudržitelná. Bez reforem se může stát, že bude tržní ekonomika po vzoru prosperující Číny nahrazena státními firemními molochy, vládním plánováním a pětiletkami.

Druhým extrémem může být osekání kapitalismu – který je obzvláště v Evropě „obohacen“ o mnoho socialistických prvků – do jeho původní podoby. Pak by světu vládla neviditelná ruka trhu a zmizely by deformace způsobené zásahy politiků. Obě tato řešení mají zastánce i odpůrce.

Kritika současného kapitalismu nicméně tentokrát nezní jen z úst odpůrců volného trhu, kteří rádi využívají každého klopýtnutí nenáviděného systému. Názor, že problém ohrožuje samo fungování západních ekonomik, potvrzují i sami „kapitalisté“. Například v průzkumu agentury Bloomberg mezi dvanácti stovkami mezinárodních investorů stejný názor zastává většina dotázaných.

A téměř třetina jich podporuje radikální změny, bez nichž hrozí v příštích letech ještě větší trable. Dochází tak k dosud nevídané situaci: lidé, které kapitalismus živí, si v mnoha ohledech notují s demonstranty z hnutí Occupy, kteří na současném systému nenechávají nit suchou.

Problémem je morální hazard i bankéři

Jednoznačně nejčastějším terčem kritiků je dnes bankovní sektor. Jeho pověst je po finanční krizi z let 2007 a 2008 značně pošramocena a je třeba říci, že ne neoprávněně. Banky stály za propuknutím hypoteční krize ve Spojených státech. Také v Irsku či Španělsku přivedly finanční instituce do velkých problémů celou ekonomiku kvůli úvěrovému boomu a splasknutí přefouknuté bubliny na realitním trhu. Ve všech případech je musely zachraňovat vlády z peněz daňových poplatníků.

„Finanční krize poskytla odpůrcům finančního systému silné argumenty,“ konstatuje prezident německého Centra pro finanční studie a bývalý člen bankovní rady Evropské centrální banky Otmar Issing.

Naráží především na skutečnost, že velikost řady bankovních domů a jejich provázanost s reálnou ekonomikou dorostla té míry, kdy už si stát nemůže kvůli hrozícímu dominovému efektu dovolit nechat problémovou banku zkrachovat. Tedy známý princip „too big to fail“. Ten v praxi neznamená nic jiného, než že bankéři inkasují zisky a bonusy za úspěšné investice, ale případné ztráty hradí ve formě záchranných balíků a záruk daňoví poplatníci. 

Může být příčinou problémů kapitalismu i krize demokracie? Je řešením čínská cesta? Jak (by) krizi řešil Tomáš Baťa? Kdy a kam se stěhovalo hlavní město kapitalismu?

Více se dočtete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyjde ve čtvrtek 23. února, nebo pod odkazem níže: