The Economist: Jak vychovat nejchytřejší děti

Ať už jsou z Toronta či Prahy, z Londýna či Říma, žáci a učitelé se po letních prázdninách vracejí do škol. Letos v září se však školy staly součástí celosvětového myšlenkového souboje. V mnoha státech je školství jedním z hlavních témat politické diskuse a reformátoři zoufale usilující o zlepšení výsledků své země hledají po celém světě osvědčené metody, kterými by se mohli inspirovat.

Proč právě teď? Jedním z důvodů je skutečnost, že máme k dispozici velké množství údajů o výsledcích studentů v jednotlivých zemích, ale také jejich mezinárodní srovnání.

V roce 2000 zahájilo OECD Program mezinárodního hodnocení studentů (PISA) a nejprve se zajímalo o studijní výsledky patnáctiletých žáků ve 32 zemích. Pro řadu států byl šok, na jaké příčce se umístily. (Nejnovější údaje z výzkumu PISA jsou v tabulce Premianti.)

Ke zlepšení výsledků přispěly moderní technologie. Po nejistých začátcích je už dnes běžně rozšířené přesvědčení, že internet může při vzdělávání dětí významně pomoci. Snaha o experimentování je nakažlivá: čím více států se pustí do inovací, tím více dalších zemí zhodnotí jejich výsledky a rozhodne se je napodobit.

Především se ale změnila kvalita dosavadní debaty.

Důležitosti pozbyly zejména »tři velké výmluvy« zdůvodňující špatnou kvalitu škol. Učitelské odbory dlouho tvrdily, že za nedostatky západního školství může skrblický přístup vlád, sociální rozdíly a kultura, která si neváží vzdělání. Všechny tyto faktory hrají svoji úlohu, avšak jsou tu i jiné vlivy.

Peníze nejsou to hlavní

Největší ránu utržila představa, že kvalitní školství si žádá velké peníze. Mnohé ze zemí, které v OECD patří ke dvacítce nejsilnějších ekonomik, mezi lety 1970 a 1994 reálné výdaje na školství zdvojnásobily či ztrojnásobily, a přesto výsledky řady z nich stagnují, nebo se dokonce zhoršily.

Velmi různé jsou i výsledky zemí, které vydávají podobnou částku na jednoho žáka. Toto číslo je nejvyšší ve Spojených státech, avšak pokud jde o celkové výsledky středních škol, Amerika za ostatními vyspělými zeměmi pokulhává.

Andreas Schleicher, šéfanalytik projektu PISA, je toho názoru, že peníze mohou za rozdíly ve výsledcích studentů jen z deseti procent.

Mnoho lidí však dodnes má za to, že záleží na příslušnosti k sociální třídě.

Martin Johnson, který je členem školských odborů, konstatuje, že britští žáci mají neuspokojivé výsledky především proto, že v Británii vládne »nerovnost mezi sociálními třídami« a že tato nerovnost »patří ve srovnání s nejbohatšími státy světa k největším«. Jeho slova potvrzuje průzkum reforem za posledních deset let, který podnikli vědci z Oxfordské univerzity.

»I přes zlepšující se akademické výsledky,« konstatuje, »nedošlo prakticky k žádnému zmenšování dlouhodobých a hlubokých rozdílů ve výsledcích. Žákům ze sociálně znevýhodněného prostředí nadále hrozí větší nebezpečí špatného prospěchu.«

Potvrzují to i americké studie. Dan Goldhaber z Washingtonské univerzity uvádí, že »mimoškolní faktory«, jako je například příjem domácnosti, ovlivňují prospěch dítěte z celých 60 procent.

Tato souvislost je ovšem mnohem proměnlivější, než prohlašují zastánci rovnostářství ve školství. Například v Austrálii jsou v příjmech velké rozdíly, a přesto v posledním hodnocení PISA obsadila slušnou devátou příčku. Na prvním místě skončila Čína, která se rychle mění na jednu z nejméně rovnostářských společností na světě.

Svoji úlohu zcela jistě sehrává i kultura. Mnozí asijští rodiče věnují známkám svých dětí mnohem větší pozornost než rodiče na Západě a školy, do kterých své děti posílají, jsou díky tomu úspěšnější.

Ale i některé západní země si vedou vcelku dobře, nicméně jsou mezi nimi obrovské rozdíly.

Když odhlédneme od mimořádných výsledků asijských zemí, zjistíme, že by mnohé západní vzdělávací systémy mohly poskočit mnohem výše, kdyby zvedly úroveň svých nejhorších škol na úroveň těch nejlepších.

V čem tedy tkví tajemství úspěchu? Jediný správný recept neexistuje, avšak ukazuje se, že důležité jsou čtyři zásadní ingredience: decentralizace (svěření pravomocí do rukou škol), zvláštní pozornost věnovaná podprůměrným žákům, existence různých typů škol a vysoké standardy pro učitele.

Všechna tato čtyři témata spojují tři území: kanadské Ontario, Polsko a Sasko.

Kde se mohou ostatní přiučit

»Ontario je skutečně pozoruhodné,« říká nadšeně Sir Michael Barber, bývalý šéf celosvětového vzdělávání společnosti McKinsey (nyní působí ve vzdělávací společnosti Pearson).

V kanadské provincii Ontario žije vysoké procento imigrantů, pro něž angličtina často není mateřským jazykem, a přesto dnes zdejší školství patří v celosvětovém měřítku mezi nejlepší. Je to díky přeměně, kterou jeden z jejích architektů označuje jako »reformu bez zášti«.

Když byl v roce 2003 zvolen premiérem Ontaria Dalton McGuinty, zahájil kompletní reformu systému.

Místo toho, aby vláda řídila reformy centrálně, vedla školy k tomu, aby si stanovily vlastní cíle, a vyslala jim na pomoc týmy zkušených odborníků. Školy s vysokým počtem dětí imigrantů si mohly zažádat o zvláštní pomoc a mohly se rozhodnout, zda prodlouží vyučovací den, nebo zda se budou pomalejším žákům věnovat déle.

Ontarijští reformátoři si dali záležet na tom, aby získali plnou podporu veřejnosti. Pomocí reforem bylo třeba dosáhnout zlepšení ve všech školách, a to i v těch nejodlehlejších místech, kam se člověk dostane jedině letadlem. Každá škola také musela při pravidelných inspekcích prokázat, že činí pokroky. Toto úsilí něco stálo: od roku 2004 se celkové výdaje na školství zvýšily o 30 procent.

Zkušenosti z Polska jsou podobně působivé.

Čtvrté největší polské město, Vratislav, se co do obchodního ruchu nevyrovná Varšavě a co do půvabu Krakovu, ale díky svým středním školám se na žebříčku hodnocení PISA ocitlo v kategorii »vysoce nadprůměrných« a výrazně vyniká nad Británií nebo Švédskem, jakož i nad svými rivaly z bývalého východního bloku.

Polsko podobně jako Ontario dokládá výhody decentralizace.

Své nově nabyté svobody využilo k tomu, že se zbavilo centralizovaného systému, který zhruba polovinu žáků posílal do škol akademického typu a ostatní směroval do hůře vybavených odborných škol coby budoucí materiál pro fabriky. Finance a administrativu nadále řídí státní úředníci, avšak ředitelé mají volnou ruku při výběru učitelů a rovněž si mohou vybrat ze seznamu soukromých poskytovatelů učebních plánů.

Kvalitu škol mohou místní úřady sledovat prostřednictvím celostátních zkoušek skládaných ve věku 12-13, 15-16 a 18-19 let a prostřednictvím dalších každoročních testů.

Ředitelka vratislavského Lycea č. 12 Danuta Daszkiewicz-Ordylowska slaví další rekordní rok. Její škola vyniká v přírodních vědách a jazycích - stále oblíbená je angličtina, ale vrací se i ruština.

»Teď, když se ji neučí povinně jako jejich rodiče, jim přijde užitečná,« tvrdí. Ředitelka připouští, že žáci vnímají tlak, který je na ně vyvíjen.

Německé zkušenosti

V první studii programu PISA, zveřejněné v roce 2000, se Němci v kategorii čtení a gramotnosti umístili hluboko pod průměrem OECD. Tento výsledek znamenal »skutečný šok pro celý systém,« uvádí Ulrike Greinerová, učitelka z Reutlingenu v jihozápadním Německu.

Průzkum ukázal, že spojitost mezi ekonomickým statusem a studijními výsledky je v Německu zjevnější než v jakékoli jiné zemi OECD. Lidé to kladli za vinu systému, který žáky rozřazoval do škol na základě jejich znalostí ve věku deseti let. Německé země poté zahájily závod v reformách vzdělávacího systému, v němž - ke všeobecnému překvapení - zvítězilo Sasko, dřívější východoněmecká země.

Od sjednocení Německa dokázalo Sasko obnovit historická města jako Lipsko nebo Drážďany, ale dojem kazí uniformní sociální bytová výstavba z dob komunismu.

Starý režim pořád ovlivňuje i vzdělávání. Wolfgang Nowak, západoněmecký sociální demokrat, který reformy školství zaváděl, vysvětluje: »Chtěli jsme se zbavit ideologie, ale zachovat ze starého východního systému to nejlepší - výběrová gymnázia, ale s větším zaměřením i na střední školy pro ostatní studenty.«

Zásadní bylo, že ze systému vyřadil zařízení terciárního vzdělávání, tak zvané Hauptschulen, pro studenty s chabými akademickými výsledky. »Jsou hrozné jak z pohledu integrace, tak výsledků.« Podle Michaela Barbera nejlepší čínské školy také přestaly být posedlé ambiciózními talenty a místo toho se soustředily na »dlouhý chvost« podprůměrných studentů - který sráží celkové výsledky i v Británii.

Kde udělali v NDR chybu

Řada rodičů stále vzpomíná, že komunistické NDR dokázalo díky mnoha dobrým gymnáziím zajistit prvotřídní sekundární vzdělávání, i když většina z nich by nechtěla zpátky vymývání mozků, které bylo s dřívějším způsobem výuky spojeno.

Sasko zachovalo výběrovou část systému, ale místo v 11 letech odcházejí žáci na střední školy až ve věku 13 let. Díky tomu se studijní výsledky významně změnily zejména u chlapců. »V jedenácti je na posuzování jejich schopností prostě příliš brzy,« tvrdí Nowak.

Zkoušky, které si v Sasku dříve organizovaly školy samy nebo za nepříliš přísného dohledu školských orgánů, nyní řídí externí regulační subjekty.

Gert Gorski, ředitel Střední školy Gottlieba Bienerta na drážďanském předměstí Plavno, vysvětluje, že do čím vyššího ročníku se žáci dostanou, tím různorodější jsou studijní cesty, po nichž se ubírají, přestože se mnohdy věnují stejným neakademickým předmětům. Podprůměrní žáci školu opouštějí v 15 letech se základní kvalifikací, zpravidla v praktických dovednostech.

Berlín a Hamburk letos po vzoru Saska také zrušily Hauptschulen, které vykazovaly špatné studijní výsledky.

Když školy řídí rodiče

V Británii, která se v žebříčku PISA v minulých několika letech propadala, je takovým příkladům věnována velká pozornost.

Britský ministr školství Michael Gove přesně vystihl ponaučení získaná z výsledků PISA 2009: »větší autonomie pro školy, úžeji definovaná odpovědnost, zvýšení prestiže profese a získání větší kontroly nad disciplínou«. V zájmu větší různorodosti škol vláda navýšila počet takzvaných nezávislých akademií (inovace zavedená Tonym Blairem) a nahradila jimi obcemi spravované nevýběrové střední školy.

Také povolila zřizování takzvaných svobodných škol (Free Schools), které řídí rodiče, charitativní organizace a místní zájmové skupiny.

Zavedení nových typů škol ale ještě nezaručuje lepší výsledky.

Švédsku, které Gove obdivuje pro jeho nezávislé, nevýběrové a státem financované svobodné školy, se v poslední době v mezinárodních srovnáních nedaří příliš slavně. Vehementně totiž začalo zřizovat nové druhy škol, ale už se nedostává energie na provádění důsledných kontrol, které by pomohly školám s horšími výsledky odstranit nedostatky.

Podle lidí, kteří jsou skeptičtí vůči poměrně novému experimentu tohoto druhu realizovanému v USA - takzvaným smluvním školám (charter schools) placeným ze soukromých peněz -, jsou politici v těchto školách »natolik zaangažovaní«, že je nezavřou ani v případě neúspěchu.

Z celkového pohledu však vneslo rozšíření smluvních škol v amerických městech dynamiku do jedné z obtížnějších oblastí reformy. Jde totiž o školy zaměřené na nejchudší vrstvy společnosti, které ambicemi většinou příliš neoplývají. Otevřením dveří novým poskytovatelům vzdělávacích služeb se také daří přilákat lidi, kteří se zajímají o vzdělávání a mají organizační talent, ale odrazuje je byrokracie.

Velké množství získaných informací ukazuje, že inovativní formy ziskového i neziskového vzdělávání mohou fungovat. Díky široké paletě škol je možné se zamyslet nad tím, jaký způsob výuky je nejlepší, zejména pak v problémových lokalitách.

Záleží na kantorech

Ze všech čtyř hlavních prvků školské reformy překvapí různorodost nabídky zdaleka nejvíce.

Od New Yorku přes Šanghaj až po Dánsko vnášejí školy oproštěné od státního dohledu a provozované nestátními subjekty do portfolia vzdělávacích institucí kvalitu. Největší úspěchy doposud zaznamenávaly tam, kde státu chyběla ochota nebo možnost provést skutečné změny. Zatím ale není jasné, zda budování izolovaných souostroví svobodných nebo smluvních škol povede k trvalému zlepšování situace i v jiných zařízeních, nebo zda je to jen zbožné přání.

Je však jasné, že i v té nejnablýskanější nové soukromé škole to půjde ztuha bez dobrých kantorů.

Země jako Finsko nebo Jižní Korea si usnadňují život tím, že zaměstnávají pouze absolventy elitních vysokých škol a vyplácejí jim také odpovídající honorář.

© 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved.
Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Mnohé země reálné výdaje do školství ztrojnásobily, přesto výsledky jejich studentů stagnují.

Nejlepší čínské školy přestaly být posedlé talenty a začaly se soustředit na »dlouhý chvost« podprůměrných.

32
Studenty tolika zemí včetně Česka zkoumá mezinárodní program PISA.

Mnozí asijští rodiče věnují známkám svých dětí mnohem větší pozornost než rodiče na Západě a školy, do kterých své děti posílají, jsou díky tomu úspěšnější. Foto: Profimedia.cz