Rozhovor týdne: Nadějný ekonom se vrací z ciziny do Česka studovat teorii her

Ekonom Jakub Steiner má ve světě vědy velmi dobře našlápnuto. Působil na zahraničních univerzitách ve Velké Británii a v USA, publikuje v prestižních vědeckých časopisech a po letech strávených výzkumem i přednášením v cizině se vrátil zpět do Česka.

Na svou výzkumnou práci v oblasti teorie her získal od Akademie věd pětiletý grant pro význačné vědecké pracovníky do 40 let v celkové výši 5,25 milionu korun.

»Tomu, co dělám já, se tady mnoho lidí nevěnuje,« podotýká Steiner. Teorie her se podle něho dá vztáhnout takřka na cokoli. Od řešení penzijní reformy přes vztahy uvnitř politických stran po pády režimů.

Že tato disciplína není zábavou, ale seriózní vědou s konkrétními dopady, svědčí i skutečnost, že právě za aplikaci této teorie získali v roce 2005 američtí vědci Thomas Schelling a Robert Aumann Nobelovu cenu za ekonomii.

Vrátil jste se po řadě let ze zahraničí. Zažíváte nyní v Česku nějaký civilizační šok?

Ne, jsem příjemně překvapen, jak se Praha zvedá a kvete. Farmářské trhy jsou skvělé, zlepšují se restaurace, potkávám na ulicích staré známé. Je to takový příjemný facebook naživo.

Cítím se tu dobře. Praha je skvělé místo na žití. V tom by problém, co se týká lákání zahraničních vědců, opravdu nebyl.

Uživí vás tu věda? Zejména ve srovnání s USA?

V Americe jsou nástupní platy v oboru ekonomie u čerstvých absolventů PhD. někde kolem sta až dvou set tisíc dolarů ročně. To vás uživí pohádkově. V akademické sféře se v zahraničí platí dobře.

Plat na CERGE (Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium - pozn. red. ) taky člověka uživí.

Tady se víc dbá na rovnost a je tu tlak na senioritu, takže nástupní platy jsou takové, že pokud se někdo vrací ze zahraničí, je to spíše z osobních důvodů. To je ostatně i můj případ.

Jak ve vašich očích dopadá srovnání vědy, konkrétně stav společenských věd, v Česku a v zahraničí?

Myslím, že pokud chce někdo studovat společenské vědy na vysoké úrovni, měl by jít studovat do zahraničí. Pokud jde o ekonomii, jsou zde patrně dobré bakalářské a magisterské programy.

Ale pokud byste pak chtěli soutěžit na mezinárodním trhu práce, utkáváte se s absolventy Harvardu, Yalle či Princetonu, a to je těžké.

V Česku se teď hodně tlačí na vědu a výzkum, aby výsledkem jejich snažení byla inovace, konkrétní produkty, nové technologie...

Je fakt, že v Česku cítím trochu přezíravý postoj k abstraktní práci. A tu právě dělám. Ale třeba ve Spojených státech je propojení mezi teoriemi a drsným světem byznysu celkem dobré.

Učil jsem byznysmeny, kteří studovali MBA, tedy velmi prakticky zaměřené lidi, kteří se chtěli dostat na vyšší úroveň managementu a doplňovali si vzdělání, a naše interakce byla oboustranně užitečná.

Nelákalo vás někdy vložit své znalosti místo do abstraktních teorií do soukromého byznysu? Vždyť na základě matematických teorií a různých algoritmů se dá třeba úspěšně obchodovat na burze, jak vidíme třeba u Karla Janečka...

Ne, nelákalo. Doposud mě věda, která mě baví, dobře uživila, finančně jsem zabezpečen. Učení mě také baví, naplňuje mé exhibicionistické potřeby. Baví mě i má vědecká práce, takže jsem zatím neměl potřebu to zkusit tímto směrem.

Mám ten luxus říkat, že nevím

Co konkrétně si pod »vaší« vědeckou disciplínou - teorie her - představit?

Týká se toho, jak se chovat ve strategických situacích. Když máte dva lidi, dvě firmy nebo dva státy, jejichž cíle se vzájemně ovlivňují, tak teorie her pro strategické situace, které mezi nimi vznikají, hledá řešení.

Název teorie her je poměrně sexy, ale je trochu zavádějící. Tato teorie zkrátka na abstraktní úrovni radí, jakým způsobem měnit zákony, pravidla hry.

Když zmiňujete pravidla hry. Nemyslíte, že současné problémové země eurozóny pravidla hry porušovaly? Že lhaly, nedodržovaly nastavené limity. Byť asi v jiném smyslu než u teorie her...

V tom je teorie her poněkud cynická. Pravidla hry jsou ta, která jdou jednoznačně vymáhat. Třeba gravitace - když spadnu, bude to asi bolet.

Ale ne každý zákon je chápán jako pravidlo hry. A eurozóna nedokáže vymáhat Maastrichtská kritéria, Řecko si může dovolit lhát o svých hospodářských výsledcích, tak jsou pak pravidla volná a hra, kterou země hrají, je nesmírně komplikovaná.

Nečeká nás tedy typická no-win situation, kdy z výsledku vlastně nebude mít nikdo prospěch?

To nevím. Je to jeden z luxusů, které mi má práce dává, že si mohu dovolit říkat, že nevím. A často vidím, že i ti, kdo říkají, že vědí, stejně nevědí, jak dopadne eurozóna.

Nesouvisí mimochodem s teorií her i české dilema zda přijmout, či nepřijmout euro?

Monetární politikou se nezabývám, tak můj názor bude lehce amatérský. Ale myslím si, že by Česká republika měla euro přijmout.

Problémy eura, jakkoli jsou nyní výrazné, jsou krátkodobé. Jako malá ekonomika máme obrovské výkyvy kurzu. Zároveň kvůli malé velikosti a krátké historii máme rizikovou přirážku. Když se světové ekonomice daří hůř, koruna klesne.

A má to i svou symbolickou rovinu. Největší problém malých zemí je provincionalismus. A i ta symbolická rovina integrace do eurozóny by pomohla tohle nebezpečí odvracet.

Dá se teorie her vztáhnout specificky na Česko, nebo je vše ryze v obecné rovině?

V tom, co dělám, nic specifické pro Českou republiku není. Ale použít se to doufám dá.

Nezkoumám konkrétní otázky typu stabilita bank nebo měn. Zkoumám způsoby, jak takové věci modelovat na abstraktní úrovni. Třeba, jak vyhodnocovat stabilitu banky. Ne konkrétní české banky, ale bank obecně.

Kompletní rozhovor si můžete přečíst v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 1. září, nebo pod odkazem níže: