Z klidného života v secesní vile na úpatí pražské Stromovky se rodina bankéře Jiřího Poppera radovala jen dvanáct let. Zlom přišel 15. března 1939. Na to, aby svůj dům opustili, dostali Popperovi pouhých čtyřiadvacet hodin; o den později se už uvnitř usídlilo německé gestapo.

Od té doby se pan Popper ani nikdo z jeho potomků dovnitř už nepodíval. Hned po válce totiž vilu i s přilehlými pozemky prezident Edvard Beneš jako výraz vděčnosti daroval speciálním dekretem Sovětskému svazu. A to přesto, že rodinu původních majitelů osobně znal z doby první republiky a věděl, že válku přežila v zahraničí.

Dům v Bubenči, jehož cena by i s pozemky mohla dnes dosáhnout až miliardy korun, dodnes slouží jako sídlo ruské ambasády.

»Tento majetek ruská strana nabyla naprosto zákonným způsobem na základě dekretu prezidenta Československa Edvarda Beneše,« odpovídá v průběhu let na podobné dotazy stále stejně mluvčí ruské ambasády v Praze Vladimir Fedorov.

Terezínská naděje

Na rozdíl od řady vzdálených příbuzných, kteří zemřeli v koncentračním táboře Treblinka, rodina Popperova válku přečkala bez úhony v dalekém Mexiku. Tam také dodnes žije dcera bývalého majitele vily - Lisbeth Popperová.

Domov opouštěla ve svých deseti letech, dnes je jí 82 let, má stále české občanství a snahu o navrácení rodinného majetku, či alespoň o finanční odškodnění, stále nevzdává. Snaha je to však zatím marná.

Před dvěma lety, na samý závěr českého předsednictví Evropské unii, ovšem Lisbeth Popperové svitla nová naděje.

Byl 30. červen a v Praze se za účasti zástupců 46 států včetně Německa, Francie a Spojených států, konala Konference o osudu majetku obětí holocaustu.

Završena byla Terezínskou deklarací - slavnostním prohlášením, v němž se mimo jiné píše o »důležitosti navrácení majetku náležejícího obětem holocaustu«.

Účastnické státy »požadují vyvinout veškeré úsilí k napravení konfiskací, nuceného prodeje a prodeje pod nátlakem, jež byly součástí perzekuce nevinných lidí«.

Jenže deklarace zůstala v Česku jen deklarací. Ani paní Popperová, ani jiní potomci bývalých židovských majitelů se od té doby žádného gesta, natož nápravy ze strany českého státu nedočkali.

Terezínská deklarace ostatně sama zdůrazňuje, že není závazná právně, ale jen morálně. A když jde o majetek, jde obvykle morálka stranou. Místo odhodlání zmírnit desítky let staré křivdy dává stát přednost vlekoucím se soudním sporům.

Odškodnění (ne)bude

Česká židovská komunita měla v roce 1939 zhruba 90 tisíc členů a patřila většinou mezi vyšší střední třídu. Soustředila se zejména na chemický, kožedělný a potravinářský průmysl, obvykle šlo o menší podniky s desítkami zaměstnanců.

Během holocaustu zhruba 70 tisíc členů této komunity zahynulo. V žalobě proti bývalému říšskému ministrovi pro Protektorát Čechy a Morava K. H. Frankovi byla v roce 1945 vyčíslena celková hodnota arizovaného majetku na 30 miliard korun v poválečné měně.

Většinu z toho se však českým Židům a jejich potomkům nepodařilo v letech 1945 až 1948 vymoci zpět. Znovu se začít hlásit o svá práva mohli až o čtyřicet let později.

»Vláda může i bez ukončených soudních sporů rozhodnout, že alespoň nějakou část majetku vrátí, že nabídne odškodnění. Prostě může ukázat, že Terezínská deklarace nebyla jen vtip,« podotýká Tomáš Jelínek, odborník, který se problematice arizací a restitucí dlouhodobě věnuje.

Kolik různých sporů ve věci bývalého židovského majetku se v Česku aktuálně vede, není jasné, podobné statistiky totiž neexistují. »Sám vím ale o zhruba dvanácti případech,« říká Jelínek.

Vedle kauzy ruské ambasády jde například o spor o díla středověkých mistrů, které má ve svých depozitářích Národní galerie, o statek a pozemky v Puklicích u Jihlavy nebo o nemovitosti bývalé pražské továrny Waldes ve Vršovicích.

»Terezínská deklarace je ze strany politiků projev strašného pokrytectví. Deklarace podepisovat a hlásat dovedou, ale není asi ani jediný případ toho, co na základě deklarace udělali,« říká právnička Lisbeth Popperové Irena Benešová.

»V našem případě mají jedinečnou příležitost. Vědí, že odtud byla vyhnána židovská rodina, byl jí zabaven majetek, vědí, že tento nárok je, ale nejsou schopni o tom jednat. Vždycky dostanu jen dopis plný frází: bohužel, je nám líto a tak dále,« dodává.

Týdeník Ekonom se snažil získat i reakci státu, který ve věci terezínské deklarace zastupuje ministerstvo zahraničí. Na dotazy, jak s odstupem dvou let hodnotí (ne)úspěch naplňování deklarace, ale ministerstvo nedokázalo ani několik dní před uzávěrkou tohoto vydání odpovědět.

Počkejte si na soud

Od přijetí Terezínské deklarace se v čele vlády vystřídali tři premiéři - Mirek Topolánek, Jan Fischer a Petr Nečas. Benešové na její dopis odepsali všichni. Naposledy premiér Nečas, který ale podobně jako jeho předchůdci pouze konstatuje, že je nutné počkat na výsledek soudních sporů a že stát ve věci nic podniknout nemůže.

»Jsem přesvědčen, že takto zvolený postup jako jediný může přinést určité možnosti řešení této složité problematiky,« stojí v dopise signovaném Nečasem.

Pravda to ale není. Jednodušší, rychlejší a v souladu s Terezínskou deklarací i morálně správné řešení by mohlo vypadat jinak. Například nabídkou k jednání o odškodnění ze strany státu. Případ bývalé Popperovy vily k tomu přímo vybízí.

Je totiž unikátní v tom, že byla zabavena speciálním Benešovým dekretem číslo 8 z 2. června 1945, který explicitně zmiňuje i nutnost náhrady pro původního vlastníka.

V prvním paragrafu si vilu přivlastňuje Československo, ve druhém ji jako výraz díků dává Sovětskému svazu a ve třetím slibuje původním vlastníkům odškodnění, které měl vyřešit zvláštní zákon.

»Jsme se státem připraveni jednat o odškodném. Ale nikdo to nechce řešit, všichni dávají ruce pryč a říkají, dejte to k soudu, ať ten rozhodne, a my jsme z obliga,« konstatuje právnička Popperových Irena Benešová.

Zpochybní se dekrety?

Spor je nyní »zaparkovaný« hned u trojice soudů - u Městského v Praze, u Obvodního soudu pro Prahu 2 a u Vrchního soudu.

První žaloba požaduje, aby soud určil, zda je Jiří Popper ke dni svého úmrtí v roce 1953 v Mexiku stále majitelem domu. Pokud by soud řekl, že ano, měl by být dům předmětem dědického řízení.

Druhá žaloba míří přímo na Ruskou federaci a požaduje náhradu za vnitřní vybavení, které ve vile muselo zůstat a přetrvalo i pobyt gestapa.

A třetí se obrací na stát s tím, že platí-li Benešův dekret a dům byl Popperům zabaven (poprvé nacisty a podruhé Československem), mělo přijít i dekretem slíbené odškodnění. Což se ovšem i v důsledku února 1948 nestalo.

»Za dobu vedení sporu jsem dostala od zástupců státu i řadu kuriózních vysvětlení, proč nemáme nárok. Třeba to, že se na to vztahuje dekret o vyhnání Němců a kolaborantů, což je nesmysl. Přišli i s tím, že jde o klasickou náhradu škody, a ta už byla promlčena někdy v roce 1975. Napsali nám i právní názor, že stát nenese odpovědnost za tehdejší činy prezidenta Edvarda Beneše,« vypočítává právnička.

Ta u všech soudů záměrně využívá všech opravných prostředků, prý, aby měla jistotu, že až jednou spor konečně doputuje až k Ústavnímu soudu, ten ho nebude moci z procesních důvodů vrátit nižší instanci a bude muset vynést verdikt.

»Snaha shazovat věc z procesních důvodů je docela běžná, aby se věcí nemuseli zabývat. Já ale chci jasný věcný názor,« říká. »Buď Benešovy dekrety platí, nebo neplatí. Pokud neplatí, je vila součástí dědictví. Pokud platí, ať stát dá náhradu škody,« konstatuje Benešová.

Letitý spor o náhradu škody za ukradenou ruskou ambasádu by tak mohl mít mnohem širší rozměr. Poválečné dekrety prezidenta Beneše v české politice stále platí za velmi výbušné téma. A jakékoli možné zpochybnění platnosti - byť jen jednoho z nich - je i po 66 letech od konce války téma ještě výbušnější.

Robert Břešťan

Místo odhodlání zmírnit desítky let staré křivdy dává stát přednost vlekoucím se soudním sporům.

Budova ruské ambasády na úpatí pražské Stromovky má hodnotu až miliardy korun. Po válce ji stát zabavil rodině Popperových. Foto: ČTK

Česká židovská komunita čítala před válkou asi 90 tisíc lidí, často šlo o lidi z vyšší střední třídy, 70 tisíc z nich zemřelo v průběhu holocaustu. Foto: ČTK

Související
Zobrazit