Reportáž: Vojenský újezd Ralsko dvacet let po odchodu sovětské armády

Výhled z oken těch několika opravených paneláků v bývalém vojenském újezdě Ralsko je poměrně bezútěšný. Město sice leží uprostřed lesů a krásné přírody, mezi stromy ale vykukují zhroucené pozůstatky bývalých kasáren a vojenských budov. Řady panelových domů ohlodaných na kost pomalu pohlcují dvacet let staré stromy a keře. Skelety dlouho opuštěných stavení připomínají tak trochu obrázky z Černobylu.

»Poslední sovětský voják odtud odešel přesně 17. června 1991,« listuje ve svém deníku bývalý pyrotechnik a nyní zastupitel města Ralsko Václav Bilický.

Celý bývalý výcvikový prostor Ralsko má rozlohu zhruba 250 kilometrů čtverečních. Většina pozemků patří městu Ralsko, které je tak s územím o rozloze 171 kilometrů čtverečních po Praze, Brně a Ostravě čtvrtým největším městem v zemi.

Nastálo zde ale bydlí asi jen dva tisíce lidí. Pro srovnání: odhaduje se, že koncem 80. let žilo v Ralsku kolem 17 tisíc sovětských vojáků a jejich rodinných příslušníků.

»Nikdy už to tu asi nebude jako na konci války, kdy tu bylo přibližně šest a půl tisíce lidí. Možná bychom se mohli dostat někam na čtyři tisíce, ale to by tady musela být práce,« říká Bilický.

Podnikaví lidé si svoji cestu našli ale i v Ralsku. Některé z bývalých betonových hangárů na rozlehlém vojenském letišti Hradčany, takzvaných úlů (od zkratky ÚL - úkryt letadla), slouží například jako sklady posypové soli. Kamiony, které sůl vozí po někdejší přistávací dráze, si volnost jízdy užívají a jejich šoféři po letitém betonu sviští, co to dá.

O něco dál zase voní dřevo. Hned dvě různé firmy zde vedle sebe vyrábějí roubené chalupy a sruby. »Zájem o ně je slušný, ale lidí na práci tu moc není,« říká majitel společnosti Roubenky Janda Radim Janda, který si už devět let pronajímá čtveřici obrovských hangárů.

Na nedostatek lidí ochotných pracovat si v oblasti s třicetiprocentní nezaměstnaností stěžuje i Zuzana Šusterová z konkurenční firmy Roubenky a sruby Walter.

»Lidi sháníme pořád, ale pracovat se chce málokomu,« podotýká.

Řada místních raději žije ze sociálních dávek a sezonních přivýdělků - na prodej se tu sbírají houby, borůvky, ale ve velkém i březové listí nebo šišky.

Ralsko tak může sloužit jako dokonalá ukázka bezradnosti státu s tím, co si s bývalými vojenskými prostory počít.

I když jsou sovětská vojska pryč již rovných dvacet let a svět se od té doby změnil snad ve všech myslitelných politických, společenských i ekonomických ohledech, se sovětským dědictvím Česká republika stále žije.

Ať už jde o přetrvávající kontaminaci půdy ropnými látkami, ruiny domů a kasáren, o silnice vedoucí odnikud nikam, betonové plochy uprostřed lesů, časté nálezy nevybuchlé munice, ale i pokud jde o lidi, kteří postupně zabydlují území, kam dlouhých 23 let mohl vstoupit jen sovětský voják a pár dalších vyvolených. Náprava bude trvat ještě řadu let.

Na druhé straně, rozsáhlé oblasti Ralska již své specifické využití našly. V rámci boomu solárních elektráren vyrostla ta největší v České republice právě zde.

Jejím majitelem je ČEZ, skládá se z pěti zdrojů, rozloha, kterou zaujímají, odpovídá velikosti asi šedesáti fotbalových hřišť a i instalovaným výkonem 38,3 megawattu převyšuje všechny ostatní.

Další, podle výkonu čtvrtá největší solární elektrárna, též patřící energetickému gigantu, stojí u nedaleké Mimoně.

Čistokrevní Češi

Úplně poslední sovětský voják opustil Československo ve čtvrtek 27. června roku 1991.

Na palubě vojenského speciálu na trase Praha-Kyjev seděl tehdejší velitel sovětských vojsk v Československu generál Eduard Vorobjov. Poslední transport s jeho vojáky a zbylou technikou odtáhl o šest dní dříve. Dočasnost pobytu, okupace sovětskou armádou, trvala téměř čtvrt století.

Dědictví po ní je nepřehlédnutelné nejen v Ralsku, ale i o padesát kilometrů jižněji, ve středočeských Milovicích.

»Začínali jsme skoro z bodu nula, ale řada objektů se od roku 1991 opravila a funguje,« říká starosta města Lukáš Pilc. Za pravdu mu dává invaze mladých rodin.

S průměrným věkem 29 let jsou Milovice zřejmě nejmladším městem v republice. Zároveň se však kvůli tomu potýkají s nedostatkem pracovních míst a zcela nevyhovujícím počtem škol, školek, obchodů i služeb.

Město a jeho okolí také hyzdí zdemolované paneláky, opuštěná bývalá škola, někdejší obchody, zničené bývalé vojenské objekty i areál letiště.

»S tím vším bychom se bývali vypořádali, kdyby v 90. letech i Milovice nepocítily negativní dopad různých transformací, privatizací a neprůhledných spekulací,« říká otevřeně starosta Pilc zvolený za ODS.

»I v roce 2011 dělají Milovicím špatnou vizitku nikoli Rusové, ale čistokrevní Češi, kteří nechávají své majetky pustnout,« podotýká starosta s tím, že naprostá většina z chátrajících objektů sice leží v katastru města, ale město Milovice není jejich vlastníkem a skutečné majitele se stále nedaří přimět k nápravě.

Stopy po někdejší »spřátelené armádě« lze ale najít takřka ve všech koutech republiky. Koncem 80. let byli Sověti rozmístěni v 67 posádkách v Česku a 16 posádkách na Slovensku. Další lokality obsadily takzvané odloučené jednotky.

Pozůstatky po sovětské armádě se daří využít se střídavými úspěchy. Bývalá kasárna a domy se přestavují na nové byty, domovy důchodců či školy, nepotřebné objekty se buď odborně demolují, ale mnohem častěji se prostě nechají chátrat a čeká se, kdy samy spadnou.

Nápadů na využití bylo a je tradičně dost, realizace ale často pokulhává. I když třeba jen ministerstvo pro místní rozvoj přispělo v průběhu let obcím na přestavby bývalých kasáren a dalších vojenských objektů na bytové domy částkou zhruba 700 milionů korun.

Kupříkladu v Milovicích mělo původně vzniknout mezinárodní letiště, bývalý generální štáb měl být jednou novým domovem seniorů, později univerzitním městečkem.

Naposledy měla na milovickém letišti vyrůst největší solární elektrárna v Evropě.

I z toho nakonec sešlo a areál o rozloze 670 hektarů, který je v majetku Středočeského kraje, loni na konci roku získala na 25 let a za milion ročně do pronájmu firma Mladá RP. Ta zde chce postavit vědecko-technický park, sportovní letiště a nové byty. Podmínkou je, že firma provede na své náklady sanaci území, demolice a nutné úpravy v odhadované ceně 300 až 400 milionů korun.

Škody po Sovětech

Náprava škod po pobytu sovětských vojsk se ovšem pohybuje v násobně vyšších sumách.

Přesné náklady ale vyčíslit nelze, i když celkové československé pohledávky a požadavky v souvislosti se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk projednané československou federální vládou byly na počátku 90. let odhadnuty na téměř 15 miliard korun.

Asi nejpřesnější dostupný údaj se týká peněz na čistění půdy nasáklé ropnými látkami.

Paleta znečištění, která v bývalých vojenských lokalitách zasahuje půdu i podzemní vody, je dosti pestrá: jde hlavně o ropné uhlovodíky, chlorované uhlovodíky, ale také polychlorované bifenyly, těžké kovy a další toxické látky.

V letech 1991 až 2010 zaplatil stát za čištění půdy po Sovětech 1,4 miliardy korun. Podle plánu by měla být půda vyčistěna zhruba do roku 2016. Ministerstvo životního prostředí odhaduje, že na sanaci padne dalších 150 milionů korun.

»Ruská strana se od začátku na sanacích nepodílí a žádným způsobem, ani co se týče informací, nespolupracuje,« říká mluvčí ministerstva životního prostředí Michaela Jendeková.

Znečistěno bylo asi 1,24 milionu metrů krychlových zeminy. Specializované firmy z postižených lokalit odstranily stovky tun ropných látek.

Další peníze stát vynaložil na vyhledávání a odstraňování nevybuchlé munice po sovětských vojácích.

Česká armáda na tom intenzivně pracovala v letech 1994 až 2003. Práce pyrotechniků spolkla téměř půl miliardy korun, i tak je ale třeba území Ralska s jistotou vyčištěné sotva z poloviny.

»Obecná bezpečnost tu je. Ale jsou místa, kam se vůbec nedoporučuje vstup. Zajistit se to nedá. Když to oplotíte, tak plot zmizí, když tam dáte výstražné cedule, tak je sbalí turisté jako suvenýr,« podotýká bývalý pyrotechnik Bilický.

Pobyt vojsk s sebou nesl i další těžko vyčíslitelné škody. V souvislosti s pobytem sovětské armády na území Československa bylo 290 lidí usmrceno a 577 těžce zraněno - zejména v důsledku nejrůznějších havárií a nehod.

V rámci odškodnění obětí okupace Československa ministerstvo vnitra vyplatilo přes 12 milionů korun.

Na území Československa umírali i sovětští vojáci. Například nedlouho před jejich definitivním odjezdem z Ralska, v lednu 1991, exploze tanku zabila naráz dvacítku z nich.

Chcete někdo samopal?

I když si československá vláda do dohod s ruskou stranou prosadila článek o tom, že »vyřešení majetkové a finanční stránky následků dvacetiletého pobytu sovětských vojsk« bude vyřešeno zvláštní dohodou, nic takového se nakonec nestalo.

Byla to tedy naopak česká strana, která za odchod sovětských vojsk platila. A to nejen v rámci snahy o nápravu škod a sanaci území.

Z Československa v poměrně rychlém sledu ve třech etapách odešlo asi 73 500 vojáků a s nimi i 40 tisíc rodinných příslušníků. Jenže v Rusku je nebylo náhle kde ubytovat. Tím spíše, že se »spřátelená armáda« tou dobou stahovala z celé východní Evropy.

»Někteří sovětští poslanci odsun označili za šílenství a Gorbačov byl podle nich zmatkař, který to podělal,« vzpomíná na dobu jednání o odsunu Michael Kocáb, který se ve funkci předsedy příslušné parlamentní komise o odchod Sovětů výrazně zasadil.

Sovětští politici tvrdili, že na stažení všech by bylo zapotřebí nejméně pět let. Vše se podařilo nesrovnatelně rychleji, ale na stavbu nových domů a bytů pro přestěhování ruských vojáků musela přispět i československá vláda.

Tehdejší speciální Úřad pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk spočítal, že »ČSFR vypomáhá při výstavbě bytových kapacit částkou 300 milionů korun«.

Peníze šly ovšem z velké části z přímého prodeje ruských objektů postavených v Československu.

Pokud jde o příjmy, které mělo tehdejší Československo z pobytu sovětských vojsk, byly spíše symbolické. Asi nejpřesněji je vyčíslil v roce 1990 sám velitel sovětských vojsk v Československu Vorobjov.

Spočítal, že SSSR ročně platí 25 milionů korun za pronájem vojenských budov, 18,75 milionu za různé služby, 1,5 milionu za pronájem bytů a 2,5 milionu za způsobené škody.

Jinak byli Sověti v mnohém soběstační. Podle dobových údajů si ze SSSR například dováželi 100 procent tuků, 45 procent chleba, 27 procent moučných výrobků nebo 95 procent ryb.

Mezi sovětskými vojáky a místními obyvateli také probíhal velmi čilý obchod. Výhodně se například dal nakupovat benzin nebo nafta.

»Obchodovalo se prakticky se vším. Rusové prodávali ze skladů ukradené maso, ovoce, konzervy, oblečení, vojenskou výzbroj i palivo. A naopak měli zájem o sklo, koberce a alkohol,« vzpomínal při desetiletém výročí odchodu sovětských vojsk pamětník, vysloužilý major a bývalý místostarosta Milovic Aleš Kubeš.

Někdy se zboží klasicky prodávalo a kupovalo, jindy jen vyměňovalo. »Byli schopni prodat všechno, jednou mi nabízeli i samopal,« vzpomínal Kubeš.

Daněk místo tanku

Navzdory problémům, s nimiž se bývalé vojenské újezdy okupované sovětskou armádou stále potýkají, nelze přehlédnout alespoň fakt, že se díky jejich uzavřenosti podařilo zachovat unikátní ráz krajiny.

Nyní je tak z míst, jako je Ralsko či Milovice, ideální cíl turistů i ráj pro houbaře či cyklisty. V Ralsku je i unikátní obora Židlov s rozlohou bezmála čtyři tisíce hektarů, kde se volně pase mimo jiné stádo zubrů, jeleni, mufloni a daňci.

Na počátku 90. let dokonce někteří nadšenci zvažovali, že by v Ralsku zřídili chovnou stanici pro nosorožce.

Výcvikové prostory byly prakticky od konce druhé světové války až do roku 1991 nepřístupné veřejnosti.

A tak navzdory tomu, jaké sovětská armáda napáchala lokální ekologické škody, měly některé živočišné a rostlinné druhy šanci vyvíjet se v »bezpečných« podmínkách.

Místní přírodu také nezasáhlo komunistické zemědělské hospodaření s rozoráváním mezí a intenzivním hnojením, a tak se podařilo zachovat rozsáhlá »klidová území« bez lidských zásahů. Pokud tedy odmyslíme nárazová vojenská cvičení a ekologickou bezohlednost.

»Z přírodovědného hlediska patří bývalá cvičiště a výcvikové prostory často k těm nejcennějším územím, a jsou proto zařazeny mezi evropsky významné lokality v rámci soustavy Natura 2000,« potvrzuje mluvčí ministerstva životního prostředí Jendeková.

Z hlediska lidského a společenského však někdejší újezdy příležitost dávno propásly. Příkladem toho, jak se s dědictvím po sovětské okupaci mohl stát vypořádat, je Polsko.

Vojenský újezd Borne Sulinowo na západě Polska byl mezi lety 1945 až 1992 tajnou sovětskou vojenskou základnou, která byla bezmála půl století vymazána z oficiálních map.

»Když odtamtud Sověti odešli, vláda dala nabídku do celé země. Kdo neměl byt, mohl tam přijít a dostal ho. Kdo chtěl podnikat, měl ideální příležitost a hned se tam usadil,« říká Václav Bilický. »A to město je teď perla v lese. Ne jako tady - opravených pár baráků a zbytek spadne někomu na hlavu.«

Robert Břešťan

15 miliard korun
Takový byl v 90. letech odhad škod způsobených Sověty.

Vojenské újezdy mají jedno pozitivum: díky jejich uzavřenosti se v nich zachoval unikátní ráz krajiny.

Sověti původně plánovali, že odsun jejich armády z Československa zabere minimálně pět let. Nakonec stihli odejít za rok a půl. Foto: Shutterstock

Část domů po sovětské armádě se podařilo opravit, na další už nejsou peníze a tiše se čeká, až jednou samy spadnou. Foto: Jan Rasch

Bývalé vojenské újezdy jsou už veřejnosti volně přístupné. Pohyb je však stále na vlastní nebezpečí. Foto: Jan Rasch

S odbornou likvidací munice si Sověti při svém odjezdu hlavu nelámali. Oblast stále není zcela vyčištěna. Foto: Jan Rasch

Bývalý pyrotechnik Václav Bilický v Ralsku provozuje malé muzeum vojenské minulosti města. Foto: Jan Rasch