Z nepříliš významného JZD vybudoval během 27 let obří podnik, který neměl v socialistickém Československu obdoby. Kdyby po pádu komunismu Družstevní agrokombinát Slušovice nezanikl, v tržbách by nyní doháněl největší tuzemské firmy, tvrdí jeho bývalý šéf František Čuba. Podnik z malé vesnice na Zlínsku by tak konkuroval Škodě Auto či ČEZ.

Z pádu »svého« družstva viní Čuba polistopadové politiky.

»Jedno vám, pánové, povím. Rozhovory obvykle nedávám. Novináři napsali desítky článků o událostech ve Slušovicích, které se nikdy nestaly. Pomohli nás rozbít,« řekl Ekonomu předtím, než po devítileté odmlce hovořil s českými médii.

Slušovice byly ve své době hospodářskou legendou. Obstálo by ale družstvo i v dnešní době?

Proč by nemělo? 

Za socialismu jste hledali mezery na trhu a ty jste pohotově vyplňovali...

To si vymysleli až novináři.

My jsme se řídili dvěma principy: aktivizovat lidi a co nejlépe uspořádat podnik.

Zaprvé jsme vycházeli z poznání, že člověk se chce mít dobře, aniž by mnoho dělal. Proto je nutné každého zmobilizovat. A to pomocí šestice faktorů: strachu, hmotné zainteresovanosti, morálního ocenění, seberealizace, radosti z práce a existenčního faktoru.

K druhému principu podotýkám, že dnes chce každý zbohatnout tak, že levně koupí a draho prodá. My jsme vytvořili mechanismus, který produkoval zisk a zabezpečoval trvalý rozvoj. Zvyšovali jsme produkci a zisk o 30 procent ročně a produktivitu o deset procent.

To, a nikoli nějaké mezery na trhu, nás hnalo dopředu.

Inspirovali jste se u Bati? Zlín je za kopcem.

Postupovali jsme po svém. Protože ale lidé začali říkat, že kopírujeme Baťu, nezbývalo nám, než abychom prostudovali, jak to v jeho závodech chodilo.

Našli jste shodné principy?

Baťa také pracoval s existenčním faktorem, a tak se u něj všichni snažili, aby neztratili práci. My jsme ale nejvíce stavěli na seberealizaci a radosti z práce. Hlavně u vedoucích pracovníků. Nešlo to bez systému. Předseda družstva hodnotil ředitele závodů, ti zase vedoucí provozu a ti technicko-hospodářské pracovníky.

Nešlo jen o ekonomické výsledky, ty byly jednoznačné. Důležité bylo, jak kdo umí řešit operativní problémy, co nového zavádí. Bodovalo se i plnění dlouhodobých programů a jak se pečuje o družstevníky, pracovní a životní prostředí.

Vzniklo pořadí od prvního k poslednímu, a tím se vytvořil přirozený tok lidí shora dolů a zdola nahoru.

Bylo vůbec možné v minulé éře někoho propustit?

Za celou historii jsme propustili dva lidi.

Jak ale mohl fungovat vámi zmíněný faktor strachu?

Měli jsme pracovní útvary. V nich byli ti, co uklízeli, starali se o trávníky či opravovali silnice. Pracovali dál, ale za méně peněz.

Takže takový trestní prapor.

To říkáte vy.

Kolik z vašich více než sedmi tisíc družstevníků tam skončilo?

Bylo jich tam asi tak 30. Je třeba ale ještě říci, že ze sedmi tisíc našich lidí byly dva tisíce důchodců.

Vzory ze západu i z východu

Kde jste pro svůj styl řízení hledal inspiraci?

Navštívil jsem stovky zemědělských podniků.

Na východě, nebo na západě?

Proč v tom hledáte rozdíl?

Váš manažerský styl by seděl do americké manažerské školy, ne do striktně plánované ekonomiky.

Tak jsme neuvažovali. Pro nás byl rozhodující účel. Naše heslo znělo: Správné je to, co funguje. Stále jsme hledali způsoby, aby všichni měli lepší výsledky.

A jaké byly u vás platy?

Oficiálně vyšší než průměr, neoficiálně podstatně vyšší. To znamenalo veliké potíže s úřady. V době, kdy průměr v zemi byl asi 3000 korun měsíčně, jsme platili 3500. Ve skutečnosti to bylo pět až šest tisíc.

Můžete uvést rozdíly mezi platy běžných družstevníků a manažerů?

Náměstek předsedy bral dvacet tisíc, ředitel závodu deset až patnáct tisíc.

Ve své době jste byli unikátní. Měli jste své prodejny a v nich jste umožňovali dokonce jakýsi cash back.

To souviselo s naším rozsáhlým zahraničním obchodem. Za 300 až 500 milionů korun ročně jsme dováželi zboží tuzexového charakteru a dávali ho do našich prodejen.

Jezdili k nám lidé z celé republiky, a protože pro družstevníky často nic nezbývalo, zřídili jsme pro ně ve vesnicích speciální obchody Kvatro. Tam se platilo šeky, a ty měli jen družstevníci. Peníze ze soukromého konta mohl každý vyzvednout třeba tak, že šel do našeho obchodu či hotelu a tam si pomocí šekové knížky vzal od číšníka hotovost. Existoval rovněž kontokorent do výše tříměsíčního platu.

Nahoře s tím souhlasili?

Prostě jsme to dělali. Za minulého režimu jsem za to stíhán nebyl. Až za nového.

Prosadili byste se však i po nástupu nového režimu v tržních podmínkách, kdy prudce narostla konkurence?

Měli jsme vytvořený systém řízení, v němž bylo jedno, zda vyrábíme obilí, či pneumatiky. Vždy se našel dostatek nových programů. Přijímali jsme podněty z celého světa.

Spustili jsme informační středisko napojené na síť u Vídně. Měli jsme tak dostatek informací, a tím slušný přehled o tom, co zrovna běží. 

Americká Rockefellerova nadace nám na základě uzavřené smlouvy v osmdesátých letech posílala odborníky. Vzpomínám si, že například přednášeli o vývoji ekonomiky v Japonsku.

Takové aktivity asi komunistické vedení nevítalo.

Neměli námitek. Nebyli mezi nimi jen debilové, ale i chytří lidé.

Je pravda, že k vám jezdil například premiér Lubomír Štrougal?

Ten tu nikdy nebyl. Ale máte pravdu, jiní sem rádi jezdili.

Zničil nás prezident Václav Havel

Z toho, co říkáte, by měl být váš agrokombinát dobře připraven na změnu systému. Proč nepřežil?

Najal jsem profesora Jiřího Tvrdoně ze zemědělské univerzity, aby vypracoval studii, proč byly Slušovice zlikvidovány.

Než zemřel, s dalšími odborníky vypočítal, že kdyby se agrokombinát dál rozvíjel, tak v přepočtu na současné poměry by dnes dosahoval tržby 100 až 140 miliard korun. To tušili i ti, pro které bylo nemyslitelné, aby v kapitalistické společnosti takovým způsobem prosperoval bývalý socialistický podnik.

Kdo byli ti jiní? Nová moc?

Ano, nová moc.

Druhý důvod: potřebovali symbol zla. Mohly to být Škoda Plzeň nebo Vítkovické železárny, nakonec vybrali nás. K tomu chtěli zlikvidovat české zemědělství, dokud agrokombinát Slušovice stál, tak to nešlo.

Vy s takovými závěry souhlasíte?

Ano. Ve stejnou dobu, kdy proti nám prezident Václav Havel mluvil, nasadili na naše družstvo na pět set lidí. Kontrolorů a revizorů. Stály tu i sledovací vozy BIS.

Možná i kvůli tomu, že jste krátce před listopadem 1989 z družstva vyloučili disidenta Stanislava Devátého a ten se pak stal vlivným politikem.

On u nás neskončil proto, že byl mluvčím Charty 77, ale nechci se k tomu vracet.

Nesplněný sen o biotechnologiích

Nezrušili jste se tak trochu sami o své vůli? Sám jste už dříve připustil, že po revoluci na základě družstva vzniklo 42 firem...

Slušovice se rozhodně nerozkrádaly. Postupovalo se podle předpisů o družstevní transformaci. Vznikl nový výbor a v něm měli většinu nečlenové. Protože kdysi lidé dali pozemek do družstva a sami šli pracovat do Zlína. Když se vše vracelo zpět, bylo nečlenů víc než členů. Protože rychle chtěli peníze za své podíly, prodali třeba zahraniční fermentory koupené za 8,5 milionu za 115 tisíc korun. 

Ještě jednou. Kde berete víru, že byste obstáli?

Důkazem může být i to, že kolem je spousta firem a manažerů, kteří vyšli ze Slušovic. A prosperují.

Ti by ale v nových podmínkách z družstva asi odešli. Mohli se postavit na vlastní nohy...

Když je potkávám, stále mi říkají: Jestli začnete znovu, můžete s námi počítat.

Začnete?

Je mi 74 let. Dělám desetinu toho co dřív.

V obchodním rejstříku jste ale pořád například u firmy Irbis.

Tu řídí syn, jsem tam jen formálně.

Do jakých oblastí byste se pustili, kdyby se slušovický agrokombinát nerozpadl?

V prvé řadě do biochemie, do chovu mikroorganismů. Kdyby připravený projekt pokračoval, měli bychom dnes biochemickou výrobu za desítky miliard korun s obrovskou mírou zisku. Šlo o etanol, bílkovinná krmiva, aminokyseliny užívané při výkrmu dobytka. O přípravky v boji proti hmyzu roznášejícímu epidemické choroby. Ty už jsme vyváželi do Asie.

Ve velkém bychom prodávali feromony k boji proti rostlinným škůdcům, například proti kůrovci.

A pokud jde o samotné zemědělství?

Hodně jsme si slibovali od nového způsobu využití půdy. Po třiceti metrech by po travnatých pruzích jezdily stroje, které by rozpoznaly, co která rostlina potřebuje, a až podle toho by aplikovaly hnojiva a ochranné chemikálie. Výsledkem by byla úspora poloviny jejich spotřeby.

Koncem osmdesátých let byly vidět reklamy na slušovickou zeleninu. Obec ale stojí v podhorské oblasti.

Jednalo se o skleníky a hydroponii, pěstování rostlin ze živného roztoku. Byla by tam speciální skla, počítače. Dnes je navíc k dispozici levné teplo z bioplynu. To by opět snižovalo náklady.

Ve Španělsku mají 30 tisíc hektarů skleníků. Proto se zelenina dováží odtamtud. I my jsme chystali ohromný areál. Papriky, rajčata, salát.

Šanci mají jenom firmy připravené na globalizaci

Nešlo o vzdušné zámky? Ani dnes na podobné projekty nikdo nenavázal.

Naši zemědělci bohužel moc nepřemýšlejí. Dříve měli zájem o novinky, teď je nehledají. Veškerou pozornost věnují dotacím. Ty jsou největším neštěstím českého zemědělství. Demoralizují je.

To se týká všech? 

Andrej Babiš je velice dobrý podnikatel. Pro naše zemědělství je však nevýhodou fakt, že má zájem jen o nejzajímavější programy. Ty bere, ostatní nechává ležet. Jinak je ale jeho činnost naprosto správná.

Budoucnost není v tom, že se bude produkovat jen obilí a maso. Musí se dodat hotové výrobky až k vám domů. Jídlo přitom musí být levnější a chutnější, než když ho budete vařit sami.

K tomu je nutné vytvářet kompletní shluky, klastry. To není náš výmysl, v USA je to běžné.

Kdo je ještě šikovný podnikatel?

Jsou firmy, které jdou podobnou cestou jako kdysi my. V zemědělství například Trhový Štěpánov nebo Úsov.

Co by zemědělci měli dělat?

Celý problém je v tom, že žijeme v globalizovaném světě a chováme se jako za feudalismu. Nejde jen o vytváření megafirem, ale hlavně o využívání příležitostí.

Říkal jsem Slovákům: Existuje 200 pěstitelů kukuřice, každý zhruba na výměře 200 hektarů. Pracují individuálně, každý do toho vnáší své průměrné znalosti. Celkem vyprodukují 140 milionů korun zisku.

V globalizované firmě to ale funguje jinak. Orientují se na vědu a výrobu konečných produktů. Olej, fruktózu pro kvalitní nápoje, glukózu na etanol. Pak se dá ze stejné plochy vytvořit zisk více než čtyř miliard.

To připomíná váš přístup ve Slušovicích. Takže jste už před dvaceti lety byli na globalizaci připraveni?

Jistě. Pořádná firma musí mít spojení na svět a mít všude kontakty. Zjistí-li se, že nejlevnější hnojiva jsou z Brazílie, tak je odtamtud začne vozit. Mají-li nejlepší osiva v Americe, není co řešit.

Přesto jste měli i velký dopravní projekt. Průplav mezi Dunajem, Odrou a Labem.

Kdyby Slušovice zůstaly, byl by i koridor. Na sto procent.

Stálo by to za ohromné náklady na stavbu?

Nešlo jen o nás, ale i o ostatní firmy a zájmy celé země. Ekonomika se přesouvá do Asie. Stát by proto měl založit podnik zahraničního obchodu, který by tam uzavíral obchody a měl snahu otevřít novou cestu do Číny, Vietnamu a dalších zemí.

Volná ruka trhu nezvládne vše

Jak hodnotíte transformaci české ekonomiky?

Bylo chybou říkat, že stát je nejhorším hospodářem. To je nepochopení celé záležitosti. Všechny podniky, ať jde o státní či akciovou společnost, družstvo nebo eseróčko, fungují podle toho, jaký je v čele šéf. Když je schopný, tak to bez problémů běží. Když není, musí být okamžitě vyměněn. A to se neděje.

Další nesmysl je víra, že rozhodne neviditelná ruka trhu. Ta je jen jedním z mnoha faktorů. Když přijde nařízení z EU, z ministerstva nebo od dodavatelů, kde mají jiné názory, je neviditelná ruka trhu až někde na posledním místě.

Nesouhlasím ani s tvrzením, že sociální stát je neufinancovatelný. Bohužel jsme podniky rozprodali zahraničním firmám. Ty v nich produkují zisk a odvážejí odtud stovky miliard korun, které nám chybějí.

Když už mluvíte o chybějící vizi, Miloš Zeman, do jehož Strany práv občanů jste vstoupil, ji má?

Jistě. Známe se dávno. Od doby, kdy jsme se shodli, že se tu socialistický systém rozsype.

Co kdyby vám nabídli poslanecké místo nebo funkci poradce na ministerstvu?

Neexistuje síla, která by mě dostala do politiky. Podepsal jsem přihlášku do strany. Po předvolebních schůzích ale jezdit nebudu.

Josef Pravec
Aleš Vojíř

František Čuba (74)

Vzdělání
- V letech 1956 až 1960 vystudoval Provozně ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze.
- Sám sebe označuje nikoliv za manažera, ale za zemědělce.

Kariéra
- Od roku 1963 do srpna 1990 byl předsedou JZD a později Družstevního agrokombinátu Slušovice.
- V roce 1989 obdržel od komunistické vlády titul Hrdina socialistické práce, v létě však odmítl křeslo místopředsedy vlády.
- Od ledna 1991 do září 1992 předsedou DAK Mova Bratislava.
- V 90. letech minulého století byl ve vedení řady firem, například Moragro či Moravan Otrokovice.
- V současnosti je jednatelem ve společnostech Ceso a MS Leasing a společníkem v několika dalších firmách na Slušovicku (Irbis Group, Mondon a RENERGIE Bioplyn Slušovice).

Politická angažmá
- KSČ (1956-1990).
- Zemědělská strana (1990-1992).
- ČSSD (1993-2009).
- Zemanova Strana práv občanů (2009).

Rodina a koníčky
- Ženatý, dvě děti.
- Od studentských let má rád divadlo a hudbu, za hlavní zálibu označuje práci.

Související