Neschopnost ekonomů předpovědět krizi, která loni propukla, se váže k chybným modelům. Neexistence spolehlivých modelů způsobila, že tvůrce ekonomických politik ani centrální bankéře nikdo nevaroval před tím, co se blíží.
Jak s Georgem Akerlofem dokládáme v knize Animal Spirits, finanční krizi vyvolaly spekulativní bubliny na trhu s bydlením, na akciovém trhu a na trhu s energiemi a dalšími komoditami.
Bubliny jsou plodem koloběhu zpětných vazeb: rostoucí ceny povzbuzují optimismus, ten pobízí k nákupům, čímž zase dále zvyšuje spekulativní ceny - až přijde krach.
Slovo "bublina" ale ve většině ekonomických statí nenajdete. Pročítání studií centrálních bank a kateder ekonomie z posledních let také přinese jen nemnoho případů, kdy se "bublina" zmiňuje. Myšlenka, že bubliny existují, získala u velké části ekonomické obce tak nevalnou pověst, že rozvádět ji na semináři o ekonomii je jako přednášet skupině astronomů astrologii.

V čem se mýlí ekonomové
Problém tkví v tom, že jedna generace teoretiků makroekonomie hlavního proudu si osvojila teorii, která se mýlí v jádru: v axiomu, že lidé jsou racionální. Jak v roce 1954 doložil statistik Leonard Jimmie Savage, pokud lidé dodržují axiomy racionality, musejí jednat, jako by znali všechny pravděpodobnosti a provedli všechny propočty.
Ekonomové tedy předpokládají, že lidé využívají všech dostupných informací a znají pravděpodobnosti všech myslitelných budoucích událostí. Nemá na ně vliv nic než fakta, za něž se pravděpodobnosti pokládají. Když se objeví nové informace, přepočítávají si pravděpodobnosti událostí, takže každou změnu v chování musí být možné připsat racionální reakci na ně. A jsou-li ekonomičtí aktéři vždy racionální, bubliny - iracionální tržní reakce - jsou nepřípustné.
Psychologické důkazy už ale prokázaly, že lidé axiomy racionality nesplňují. To je stěžejní rys revoluce behaviorální ekonomie, která v posledních deseti letech začala zachvacovat ekonomiku.
Lidé pravděpodobnost budoucích událostí téměř nikdy neznají. Ekonomické rozhodování je z podstaty mlhavé, protože budoucnost se nejeví jen jako opakování kvantifikovatelné minulosti. Řadě lidí se zdá, že "tentokrát je to jiné".
Výzkum neurovědců z Dukeovy univerzity v USA, využívající experimentů opřených o magnetickou rezonanci, ukázal, že "rozhodování v nejasné situaci nepředstavuje zvláštní případ riskantního rozhodování, nýbrž platí, že tyto dvě formy nejistoty podporují odlišné mechanismy". Čili vznikne-li nejasnost, do hry se dostávají jiné části mozku a nervové dráhy.
Vědci z Yaleovy univerzity v USA zase provádějí pokusy, jejichž cílem je pochopit, jak se v průběhu času mění tolerance lidí vůči nejasnosti v ekonomickém rozhodování. Teoretizují, že "pro býčí trhy je typické chování vyhledávající nejasnost a pro medvědí trhy chování nejasnosti se vyhýbající". To odráží proměny důvěry, které teprve začínáme chápat.
Ryze racionální teorie je z mnoha důvodů stále užitečná. Lze ji obezřetně aplikovat tam, kde nedodržení Savageova axiomu není tak závažné. Ekonomové ji také právem uplatňují v celé škále mikroekonomických témat, třeba u otázky, proč monopolisté zvyšují ceny.
Její záběr se ale příliš rozšířil. Třeba stať "Dynamický stochastický model všeobecné rovnováhy eurozóny", kterou vypracovali Frank Smets z Evropské centrální banky a Raf Wouters z Belgické národní banky, předkládá seznam externích šoků, o nichž se má za to, že směrují ekonomiku. Nemodeluje ale bubliny: předpokládá, že ekonomika nedělá nic jiného, než že na vnější šoky zcela racionálně reaguje.

Externí šoky
Milton Friedman (Savageův učitel a spoluautor) a Anna J. Schwartzová v knize Monetární dějiny USA z roku 1963 doložili, že významným faktorem krize ze 30. let 20. století byly měnově politické anomálie - hlavní příklad externího šoku. Ekonomové jako Barry Eichengreen, Jeffrey Sachs a Ben Bernanke nám pomohli pochopit, že anomálie vyplynuly ze snah centrálních bank udržet se ve zlatém standardu, což je nutilo zachovávat navzdory ochablosti ekonomiky relativně vysoké úrokové sazby.
Odhalení představovalo pro část pozorovatelů jisté vyvrcholení ekonomické teorie. Nejhorší krize dvacátého století byla vysvětlena - a naznačen způsob, jak ji napravit - pomocí teorie, jež se neopírá o bubliny.
Jenže události jako nynější krize plně nevysvětlíme, aniž bychom pochopili bubliny. To, že byly chyby v měnové politice příčinou Velké hospodářské krize, neznamená, že krizi beze zbytku rozumíme ani že jiné krize proběhnou podle stejného vzoru.
Ostatně neschopnost modelů předpovědět současnou krizi bude začátkem jejich revize. Dojde k ní, až ekonomové změní směr svých výzkumů a začnou naslouchat vědcům s odlišnou odborností. Jedině pak měnové orgány získají lepší přehled o tom, jak mohou bubliny vykolejit ekonomiku a co dělat, aby se tomu předešlo.

© Project Syndicate 2009
www.project-syndicate.org

Robert J. Shiller
- Je profesorem ekonomie na Yaleově univerzitě.
- Působí jako hlavní ekonom společnosti MacroMarkets LLC.
- V roce 2005 se stal viceprezidentem Americké ekonomické asociace.

Související