Všichni od britské královny až po propuštěné zaměstnance detroitských automobilek chtějí vědět, proč více expertů nevidělo, že se schyluje k finanční krizi. Je to ošemetná otázka. Jak si mohou být politici tak jistí, že se finanční katastrofa brzy nevrátí, když zjevně neměli tušení, že vůbec dojde ke krizi současné?
Odpověď není příliš uspokojivá. V podstatě stále existuje riziko, že finanční krize jednoduše upadla do zimního spánku, během něhož se pomalu přetavuje v krizi vládních dluhů.
Aniž hodnotíme klady a zápory, důvodem, proč je dnes většina investorů daleko sebejistějších než před několika měsíci, je skutečnost, že vlády celého světa rozprostřely pod velkou částí finanční soustavy obrovskou záchrannou síť. Současně podpořily ekonomiku silně schodkovými rozpočty, přičemž centrální banky srazily úrokové sazby téměř k nule.

Předpovědět infarkt
Může však být všeobecná vládní štědrost konečnou odpovědí?
Vláda podporuje práci, jelikož daňoví poplatníci mají dost peněz, avšak žádná kapsa není bezedná. Když se vlády, zejména ty velké, dostanou do potíží, nemá už je kdo podpořit. A protože vládní dluhy dosahují po celém světě úrovně, jaká obvykle bývá k vidění jen po válce, je zřejmé, že současná strategie není trvale udržitelná.
Je-li tedy trajektorie neudržitelná, jak dlouho se může dluh hromadit? Nevíme. Akademičtí ekonomové vyvinuli užitečné nástroje k predikci, které ekonomiky jsou nejnáchylnější k finanční krizi. Ačkoliv však můžeme identifikovat zranitelná místa, odhadnout správně čas vypuknutí krize je prakticky nemožné.
Naše modely ukazují, že i masivně předlužená ekonomika se může teoreticky trmácet dál po mnoho let, ba i po mnoho desetiletí, než konečně ztroskotá a shoří. Vše závisí na důvěře a koordinaci očekávání, jež zase závisí na rozmarech lidské povahy. Proto dokážeme říci, které země jsou nejzranitelnější, ale přesné určení, kdy a kde krize vypuknou, je téměř nemožné.
Dobrou analogií je předpovídání infarktu. U obézního člověka s vysokým krevním tlakem a vysokou hladinou cholesterolu existuje statisticky mnohem vyšší pravděpodobnost těžkého infarktu myokardu nebo mrtvice než u osoby, která tyto predispozice nemá. I vysoce ohrožení lidé však často žijí celá desetiletí bez jediného problému. A naopak jsou infarktem ohroženi i ti, u nichž existuje nízké riziko.
Pečlivým monitorováním lze samozřejmě získat potenciálně velmi užitečné informace pro prevenci infarktů. Ty však v konečném důsledku pomohou jen v případě, že je daný jedinec léčen, případně že zásadně změní svůj životní styl.
Totéž platí i o finančních soustavách. Kvalitní monitoring poskytuje informace, které jsou užitečné pouze v případě, že na ně někdo reaguje. Bohužel žijeme ve světě, kde je politický a regulační systém často velmi slabý a krátkozraký.
Žádná ekonomika není vůči finančním krizím imunní, i když se mnozí investoři a političtí představitelé snaží přesvědčit sami sebe o opaku. Nejnovější pošetilost vedená pod heslem "Tentokrát je to jinak" spočívá v tom, že vlády berou na svá bedra veškeré dluhy a my ostatní si prý nemusíme dělat starosti.
Neustále jsme ujišťováni, že vlády nevyhlásí platební neschopnost. Ve skutečnosti vlády po celém světě bankrotují se znepokojivou pravidelností, a to buď přímo, nebo prostřednictvím inflace.
Například i samy USA v 70. letech rozpustily značnou část svého dluhu v inflaci a ve 30. letech srazily hodnotu dolaru vůči zlatu z 20 na 34 dolarů za unci.

Znepokojivá závislost
Dobrou zprávou prozatím je, že pokud si vláda zachová kredit, podaří se krizi udržet v rozumných mezích. Špatnou zprávou je, že současná rychlost hromadění vládního dluhu by během několika let mohla snadno vyvolat druhou vlnu finančních krizí. Ze všeho nejznepokojivější je obrovská závislost Spojených států na zahraničních půjčkách, zejména z Číny - tato nerovnováha pravděpodobně zasela i semínka současné krize. Asiaté si uvědomují, že budou-li nadále hromadit americké papírové dluhy, riskují, že je potká stejný osud jako Evropany, kteří před třemi desítkami let nahromadili americký dluh, a ten se pak dramaticky rozplynul v inflaci.
Otázka dneška nezní, proč nikdo nevaruje před budoucí krizí. Varovné hlasy se ozývají. Otázka dneška zní, zda jim vedoucí političtí představitelé naslouchají.
Řešení neudržitelných úrovní vládního deficitu je klíčovou otázkou, kterou si lídři členských zemí skupiny G-20 musí položit, až se tento měsíc sejdou v Pittsburghu. Jinak se královna Alžběta II. i zaměstnanci detroitských automobilek budou až příliš brzy znovu ptát, proč nikdo neviděl blížící se krizi.

© Project Syndicate 2009
www.project-syndicate.org

Kenneth Rogoff (56)
- Je profesorem ekonomie a veřejné správy na Harvardské univerzitě.
- V letech 2001 až 2003 působil jako hlavní ekonom MMF.
- Proslavila jej polemika s názory tehdejšího šéfa Světové banky Josepha Stiglitze.
- Vlády po celém světě bankrotují pravidelně.

Související