Dno Vltavy máme přímo nad hlavou, dělí nás jen pět metrů betonu. Katakomby pod hladinou nejhlubšího umělého jezera v Česku, vodní nádrže Orlík, jsou doslova prošpikované měřiči tlaku, které střeží neporušenost hráze. Masa vody, jež se do přehradní stěny opírá, je hluboká sedmdesát metrů. Když se tahle síla opře do turbín, roztočí do dvou minut všechna čtyři energetická soustrojí o hmotnosti 650 tun. Za další tři minuty už vyrobená elektřina zásobuje síť.

"Tak rychle jako my nedokáže najet na plný výkon žádný jiný producent energie", zdůrazňuje vedoucí provozu Elektrárny Orlík Pavel Synek. S výkonem 364 MW je nejvýznamnějším článkem energetické kaskády na Vltavě. "Kdybychom rozpohybovali všechny vodní elektrárny na kaskádě, dokázali bychom nahradit polovinu Temelína," přibližuje energetické možnosti řeky.

Ve skutečnosti se vodní elektrárny podílejí na celkové produkci ČEZ pouhými třemi procenty. Většinu dne turbíny stojí a čekají jako pohotová záloha. Jejich pravá chvíle přichází v energetických špičkách, nebo když ČEZ dostane možnost jednorázově prodat větší množství proudu za lukrativní cenu.

ELEKTRÁRNA BEZ KOMÍNŮ. Se zpěněnou Vltavou za okny připomíná kancelář Pavla Synka kapitánský můstek. Voda neklidně bublá, jako by se vařila, ale ve skutečnosti je ledová. Podzemní tunely, jimiž se tekuté "palivo" přivádí k turbínám, berou vodu přímo ode dna, kam sluneční paprsky neproniknou. Když voda odvede svou práci, putuje jako stoprocentní recyklát k dalšímu článku kaskády - ke Kamýku a odtud zase dál. Až do Prahy.

Všude kolem jsou lesy a skály. Tak ideální místo k rekreaci jako na Orlíku nenajdete v bezprostředním okolí žádné české elektrárny.

Zneklidňující je pouze jediná otázka. Jak dlouho přehradní hráz vydrží?

"Stejnou otázku jsem položil hlavnímu staviteli vodního díla Orlík i já," říká Pavel Synek. "Poznal jsem ho při oslavách čtyřicátého výročí elektrárny v roce 2002. Bylo mu tehdy už devadesát let, ale všechny nás ohromil duševní svěžestí, i tím, jak si vybavoval technické detaily výstavby," oživuje Synek vzpomínku na ředitele výstavby vodního díla Orlík Aloise Krause. Ten se prý nad dotazy energetiků jen pousmál: "Ptáte se mě na velmi vzdálenou budoucnost. Likvidaci tohoto díla nebude muset řešit žádná blízká generace. Přehrada bude bez problémů fungovat 150 let, a pak další stovky roků."

HRDINOU OPOŽDĚNÉ REPORTÁŽE. Stavební inženýr Alois Kraus (1912-2003) jistě věděl, o čem mluví. Když se do Orlíku v polovině padesátých let pustil, měl za sebou zdárně dokončené Slapy.

A předtím prošel vůbec nejtvrdší školou dosavadní kariéry, kterou byla přehrada Orava na slovensko-polských hranicích. Na problémové stavbě, kterou triumfálně zahájil už za války Slovenský štát, si vylámala zuby řada jeho předchůdců. Někteří z nich, jak už to tenkrát chodilo, dokonce skončili ve vězení.

Ani jemu se projekt zpočátku nelíbil, přesto si na Oravě poradil:

"Pro málo únosné skalní podloží by byla vhodnější zemní hráz a ne betonová přehrada. Ale na takovou změnu bylo pozdě. A tak jsme za pochodu konstrukci přizpůsobili nepravidelnému sesedání podloží tím, že jsme ji zpevnili předsunutou betonovou deskou a přehradu vylehčili dutinami", poznamenal si Kraus, tehdy 37letý inženýr.

LISTUJEME DENÍKEM. Pečlivě vedené stránky by mohly dodnes sloužit jako pozoruhodná učebnice krizového řízení velkých staveb.

Na Oravě Kraus pozvedl nevalnou morálku stavebních dělníků řadou organizačních opatření sociálního charakteru. Postaral se jim o lepší stravu a ubytování, zřídil na staveništi zdravotní středisko a obchodní dům. Psal se rok 1949, takže to byly nevídané vymoženosti. Každý měsíc taky pořádal pro dělníky přednášku o světových přehradách, aby věděli, že nejsou sami. Měl o čem vyprávět, několik takových přehrad osobně navštívil. Už jako student brigádničil na egyptském Asuánu, pak dlouhodobě působil v Íránu a v Indii.

Kraus také dělníky nutil sportovat. Založil na stavbě sokolskou organizaci a sám v ní byl cvičitelem.

Teprve pod Krausovým vedením stavba oravské přehrady vybředla z chronických potíží a spěla ke zdárnému konci.

Mimořádné organizační schopnosti inspirovaly spisovatele Ladislava Mňačka k napsání povídky Výletní loď, kterou zařadil do knihy Opožděné reportáže. Český inženýr - Mňačko ho uvádí pravým jménem - dokázal to, s čím si nevěděla rady řada předchůdců problémového díla. Mnozí místní funkcionáři však nesli nelibě, že zrovna Čech by měl dokončit to, co oni sami nezvládli. Kdosi mu dvakrát poškodil brzdy na služebním automobilu a jednou dokonce přepiloval rám motocyklu.

"Pokaždé jsem šťastně vyváznul, a tak jsem to přešel bez povšimnutí," poznamenal si v deníku Kraus.

SYMBOLICKÁ DESETIKORUNA. V poválečných časech byly všechny informace o stavbě přehrad přísně tajné. Kraus ale dovolil místní malířce Márii Medvecké, aby chodila na staveniště a štětcem zachytila postup díla. Jeden z obrazů se později objevil na desetikorunové bankovce.

Výtvarníky zval Kraus později i na Orlík. Procházíme vstupní halou elektrárny a jsme v malé obrazárně.

"Ať si někdo říká, že je to socialistický realismus, pro nás ty obrazy mají dokumentační hodnotu," nedá se vyvést z míry Pavel Synek.

Plátna zachycují Orlík v různých fázích rozestavěnosti. Tyčí se na nich pilíře ze schodovitě uspořádaných bloků, které až nakonec obestavěl elegantní plášť.

"Když k nám přijedou exkurze, vždycky se v ní najde nějaký pamětník, který v tomhle místě zjihne."

Obrazy nechal Kraus namalovat proto, že lidská sláva je pomíjivá. Dobře si na to vzpomínal z Oravy. Těsně před dokončením ho ze Slovenska odvolali do Prahy na ministerstvo stavebního průmyslu. Bratislavské byrokracii bylo proti srsti, že by to měl být Čech, ke všemu nestraník, kdo si z Oravy odnese palmu vítězství. Šéfem stavby se stal dosavadní kádrový referent P. Dzuroška. Ten slíbil zkrátit stavbu o šest měsíců k 1. květnu a nechal přehradu napustit vodou, ačkoli ještě nekončila betonáž hráze. Dotěsňovací práce pak trvaly dalších 12 let.

HASIL PRŮŠVIHY. Na ministerstvu se Kraus dlouho neohřál. Bylo třeba hasit další průšvih - rozestavěné Slapy. Přehrada nabrala půlroční zpoždění, když se do vedení stavby protlačili mladí zedníci s ročním přípravným kurzem, kteří předtím stavěli domy.

"Státní bezpečnost začala hledat zákeřné sabotéry a v atmosféře strachu nikdo nechtěl převzít ředitelskou funkci. Rizika skal a vod mě lákala už od mládí, a tak jsem se rozmýšlel jen krátce," poznamenal si k tomu Kraus.

Stanovil si podmínku. Hlavním inženýrem stavby bude bývalý kolega Kleil, který měl také pro strach uděláno. Za války oba vyslýchalo gestapo, kterému se zdálo, že opravy ledem protrženého jezu v Praze na Štvanici jsou příliš pomalé.

"Kolektiv 1900 lidí na Slapech byl schopný, odborně zdatný, ale uštvaný neúspěchy a kritikou. Státní bezpečnost vyšetřovala banální nedostatky, zabavovala plány a prováděla noční výslechy techniků i mistrů," vykresluje tehdejší poměry Alois Kraus.

VAŘIL MILIONÁŘ. Taky na Slapech byla kantýna špinavá, strava špatná a jedlo se pouze lžícemi. Vidličky a nože byly buržoazní přežitek. S tím novopečený ředitel rázně skoncoval. Vedením kuchyně pověřil bývalého milionáře a majitele restaurací, s příkazem vařit aspoň pět různých jídel denně. Poraženeckou psychózu pomohli zlomit brigádníci z ČKD Tatra, kteří opravili betonárku a špatný drtič kamene. Stavba nabrala tempo.

Pozoruhodnou pasáží deníku je vzpomínka na příslušníky inteligence, násilně přemístěné do výroby počátkem 50. let.

"Pro právníky, úředníky a lékaře jsme zřídili svářečské a betonářské kurzy. Intelektuálové se rychle zapracovali a vydělávali víc než v původní profesi. Parta betonářů dokonce předstihla výkon profesionálních dělníků, což pochopitelně budilo závist."

ZMATENÉ RADARY. Rok 1953 pro Slapy skončil nejvyšší produktivitou na pracovníka v československém stavebnictví. I Státní bezpečnost se stáhla do ústraní.

Krausovi vadila už jen zdánlivá maličkost. Z estetických důvodů ho mrzelo, že má líc hráze chránit proti vodě černý asfaltový nátěr. Požádal proto Výzkumný ústav nátěrových hmot v Praze, aby vymyslel jinou látku. Výzkumníci vyvinuli kumaronovou pryskyřici s hliníkovým práškem.

Stříbrný nátěr vypadal "opravdu krásně". Až po létech se Kraus dověděl, že hliníková vrstva v noci světélkovala na leteckých radarech, což vyvolalo paniku v čs. zpravodajských službách.

ELEKTRÁRNA ZA MILIARDU. A jak Kraus stavěl tady, na Orlíku?

"Všechny mozaikové obklady jsou původní a přesto v nich nenajdete jediný důlek po vypadlém kamínku," ukazuje Pavel Synek na venkovní stěnu přehrady před elektrárnou. Vnitřkem hráze vedou kilometry chodeb, kam z jezera neprosákne ani krůpěj. Přesto v těchto prostorách nebývá o dramatické momenty nouze. Zdejší katakomby jsou totiž vděčnou kulisou pro natáčení dobrodružných filmů.

Dramata už nikoli fiktivní, ale reálná, se odehrála až dál proti proudu Vltavy, na Ždákovském mostě, kde proběhlo poslední dějství tzv. orlických vražd. Ze dna řeky pod mostem policejní potápěči vylovili mrtvoly tří podnikatelů v zaletovaných sudech. Kriminální zápletka obestírá i rekreační areál Vystrkov na břehu Orlického jezera. Zařízení, zpočátku využívané nejvyššími stranickými pohlaváry, přešlo později za nejasných okolností na nechvalně proslulého Radovana Krejčíře. Ať už byly miliardy v Krejčířově černošické vile pravé nebo ne, rozhodně reprezentovaly větší balík peněz než sumu, za kterou bylo celé vodní dílo Orlík postaveno.

Šedesát kilometrů dlouhé jezero s přehradou i elektrárnou inženýr Alois Kraus vybudoval za 1,1 miliardy Kčs. Do těchto nákladů zahrnul i sanaci skal pod hrady Zvíkov a Orlík a rekonstrukci kostela v Červené na Vltavou.

Orlík byl první přehradou, jejíž výstavbě Kraus řediteloval od samého počátku a kam s sebou přivedl sehranou partu z právě dokončených Slap. I tady panovala všudypřítomná atmosféra nervozity. Původní projekt převáděl Vltavu po dobu stavby tunelem, jenže pak se kdosi - Kraus ho označuje iniciálami E. P. - vytasil se zlepšovacím návrhem, aby se voda vedla vybetonovaným žlabem v části říčního koryta. Protesty byly marné, jelikož E. P. si při služební cestě do Moskvy vymohl na sovětském Gidroprojektu písemné doporučení žlabu. Výsledkem bylo roční zpoždění.

VYBÍRAL SI KÁMEN I PÍSEK. Na své třetí přehradě neponechal Kraus nic náhodě. Když zjistil, že kámen z místního lomu je nekvalitní a nikde v celém vltavském údolí není dostatek vhodnějšího, prosadil, že kamenivo se těžilo v polabských náplavech u Vliněvsi a již vytříděné dopravovalo železnicí do Milína u Příbrami. Odsud nechal vybudovat 17 kilometrů vlečky až na staveniště.

Písek pocházel z Pošumaví, z vltavských náplavů u Suchdola. Do plně automatizované betonárky o výkonu 240 kubíků za hodinu putovaly oba substráty pásovými dopravníky. Cement z vlečky proudil pneumatickým potrubím. Betonárka vyráběla deset druhů betonu.

"Úroveň sociálního zařízení se vymykala představám československého stavebnictví, zvyklého na dřevěná provizoria, a stala se proto předmětem kritiky. Pro dva tisíce zaměstnanců bylo v nedalekých Solenicích vybudováno 15 zděných tříetážových domů s ústředním topením a teplou vodou. Byl postaven kulturní dům s restaurací a kinem, obchodní dům, zdravotní středisko s lůžky a dvě velké jídelny s dobrou úrovní stravování. Kromě toho vzniklo 54 rodinných bytů se školou," čteme v deníku. Domy dodnes slouží občanům Solenic.

VŠE BYLO ČESKOSLOVENSKÉ. Dokonalá příprava staveniště, pečlivý výběr materiálu a na tehdejší dobu revoluční technologie se ukázaly jako vysoce efektivní investice. Proti Slapům byla intenzita betonáže dvojnásobná. Tím se hypotetická doba výstavby zkrátila oproti Slapům o dva roky, což představovalo výrobu 800 milionů kWh elektrické špičkové energie.

Veškeré strojní vybavení včetně jeřábů bylo československého původu a podle Krause se "velmi osvědčilo".

Idyla na staveništi však rozhodně nepanovala. Dva Krausovy spolupracovníky sklátila mozková mrtvice, další dva infarkt. Sám ředitel čelil následkům stresu zásluhou péče závodního lékaře a později si dával nervy do pořádku ve vojenské nemocnici.

"Považoval jsem stavbu za své celoživotní dílo a velmi mi záleželo na jejím dokončení," píše. Investice táhla vzhůru výkony celé ekonomiky. Dodavatelské podniky potřebovaly plnit plán a plán byl tehdy zákon.

"V králodvorské cementárně jsme měli vlastní laboratoř a každý vagon cementu náš člověk osobně prověřoval. Skály jsme po odstřelu čistili proudem vody a kartáči, aby beton dobře držel. Přehrada je jako z mramoru," prohlašuje s jistotou Rudolf Dušek, který byl na Orlíku hlavním inženýrem.

BYDLEL V PANELÁKU. Krausův syn Pavel, také stavební inženýr, dá za pevnost Orlíku ruku do ohně. "Táta stavěl poctivě a nikdy se osobně neobohacoval. Nepořídil si dům, ani chatu. Bydlel v paneláku na sídlišti," říká.

Ve svém deníku Kraus uvádí, že veškerou dokumentaci staveb předal Národnímu technickému muzeu.

"Máme tu 17 krabic dokumentů, ale vidět je nemůžete. Jsou v kontejneru na dvoře, kam jsme je umístili kvůli rekonstrukci sklepního depozitáře," rozpačitě vysvětluje šéf archivu muzea Jan Hobza.

Vypadá to, že unikátní dokumenty ze dvora jen tak nezmizí. Muzeu došly peníze, takže rekonstrukce uvízla na mrtvém bodě.

Samotná přehrada Orlík je zubem času zcela nedotčená. Povodeň, která tu řádila před třemi lety, však poškodila budovu elektrárny pod hrází. Turbíny nepracovaly 16 měsíců. Vedoucí provozu Pavel Synek byl posledním, kdo opouštěl tonoucí pracoviště.

POSLEDNÍ ZHASNE. "Vypnul jsem všechna tlačítka i jističe a zadními vrátky v plotě prchal vzhůru po skále. Příjezdovou cestu mezitím utrhla rozvodněná řeka," popisuje dramatické chvíle Synek.

Silnice, po které k elektrárně právě přijíždí autobus s exkurzí, je zbrusu nová. Většinu škod zaplatila pojišťovna.

"Věřili jsme, že se betonová hráz neprotrhne. Povodeň do Solenic přilákala zástupy zvědavců, kteří mohutné proudy vody sledovali z mostu pod přehradou. Moje varování nikdo nebral vážně, proto jsem nechala most vyklidit policií. Krátce po jejich zákroku se dva pilíře zřítily a část mostu zmizela v rozbouřených vodách," líčí hektické okamžiky starostka Solenic Jaroslava Švagrová.

Do obce se přistěhovala před dokončením přehrady s manželem energetikem. Budovatelský duch, kterým tehdy načichla, jí pomohl ještě dnes, když musela shromáždit peníze na obnovu povodní poničených objektů v Solenicích. Po řádícím živlu už nezůstala ani stopa. Drama připomíná jen výstava fotografií v budově obecního úřadu.

"Byl to formát a velký diplomat," říká starostka o Aloisi Krausovi. Drobného štíhlého pána v brýlích znal na přehradě každý.

"Orlík zachránil Prahu před zkázou," prohlašuje s pevným přesvědčením Jaroslava Švagrová.

Související