Je to scénář všedního dne v mnoha českých společnostech. Dodavatel chybně připočte daň z přidané hodnoty k plnění, které vůbec není předmětem daně. Své pochybení mnohdy nechce napravit s odvoláním na zákon o DPH. Přidává argumentaci znějící přesvědčivě - rozhodnutí Evropského soudního dvora, často chybně interpretované. Nakonec se dostává do platebních potíží a šance na úspěch jsou téměř nulové. Zaplacenou DPH už asi nikdy nevrátí. A uplatnit nárok na její odpočet? To by bylo pamlskem pro kontrolora finančního úřadu. Zákon o DPH nárok na odpočet u plnění, která nejsou předmětem této daně, jednoznačně neumožňuje. Je to tedy absolutní finanční ztráta. V březnu letošního roku ale svitla určitá naděje. Evropský soudní dvůr popsal velmi inovativní pravidla, která by státy EU měly ctít ve svých zákonech o DPH.

PŘÍPAD REEMTSMA. Společnost Reemtsma sídlící v Německu nakoupila marketingové služby od italského plátce nezpochybnitelně podléhající pravidlům samovyměření. Plnění tak nebylo předmětem italské DPH a společnost Reemtsma měla obdržet daňový doklad bez italské DPH. Nicméně italský dodavatel chybně uplatnil a odvedl italskému FÚ tamní DPH, kterou společnost Reemtsma v rámci ceny za přijaté služby zaplatila. Následně společnost Reemstma požádala italského správce daně o tzv. vratku DPH. Žádost byla italskými finančními úřady zamítnuta a případ musel nakonec vyřešit až Evropský soudní dvůr.

Společnost Reemtsma navrhovala současně několik variantních řešení, jak uhrazenou částku italské DPH obdržet zpět. Soud řešil obdobný případ v dřívějších rozsudcích: uplatnění nároku na odpočet DPH je možné pouze u daně vztahující se k plnění, které je jejím předmětem, a nikoli u DPH splatné jen proto, že byla uvedena na faktuře. Nově vzniklou otázkou v případu Reemstma tedy bylo, zda lze tento závěr použít i na 8. směrnici, která popisuje pravidla nároku na vratku DPH, nikoli nároku na odpočet DPH. Soud došel k přesvědčení, že cílem 8. směrnice je ve své podstatě pouze nastavení přeshraniční harmonizace nároků na odpočet DPH. Dal proto za pravdu italskému správci daně, když rozhodl, že DPH, která byla bezdůvodně naúčtována, nemůže být vrácena na základě ustanovení 8. směrnice. Ačkoli to v rozsudku přímo nezaznělo, lze vyvodit závěr, že Evropský soudní dvůr považuje vratku DPH a odpočet DPH v principu za totožné.

Společnost Reemstma svou taktiku pozměnila v druhém alternativním řešení navrhovaném v rámci soudního řízení. Jeho podstatou bylo přesvědčit soud, že společnost Reemtsma je osobou povinnou k italské dani, která měla povinnost odvést DPH omylem uvedenou jejím dodavatelem na dokladu. Pak by byla osobou, která může v přímé spolupráci s italským správcem daně vzniklou situaci napravit. Nicméně Evropský soudní dvůr rozhodl, že společnost Reemtsma podléhá výhradně jen orgánům daňové správy v Německu. Potvrdil tak vcelku zjevný fakt, že italská daň odvedená italským dodavatelem je problémem italského dodavatele.

I PŘÍJEMCE MŮŽE ŽÁDAT ODPOČET. Překvapení však přišlo na závěr rozsudku, kdy měl Evropský soudní dvůr za úkol vyřešit třetí alternativu možného řešení. Její podstatou bylo určit, zda je systém zavedený v Itálii, kde může vrácení DPH od správce daně požadovat pouze dodavatel služby a příjemce služby se může jen občanskoprávní cestou domáhat po dodavateli vrácení bezdůvodně zaplacené částky DPH, v souladu s unijními pravidly aplikace DPH. Může se příjemce služeb obrátit přímo na italského správce daně?

Evropský soudní dvůr uvedl, že systém zavedený v Itálii není v rozporu se zásadami neutrality, efektivity a nediskriminace společného systému zdanění. Pokud je vrácení DPH nemožné či nepřiměřeně náročné, zejména pak v případě platební neschopnosti dodavatele, příjemce služby se můžet obrátit se se svou žádostí o vrácení DPH přímo na orgány daňové správy. Členské státy proto musí přijmout nástroje a stanovit procesní podmínky potřebné k tomu, aby příjemci bylo v takových případech umožněno získat zpět bezdůvodně naúčtovanou daň i přímo od správce daně.

Nelze si nepovšimnout použité terminologie. Platební neschopnost dodavatele je přímo zmíněným faktorem pro to, aby příjemce plnění měl možnost napravit a obdržet zpět bezdůvodně naúčtovanou daň přímo od správce daně poskytovatele služeb. Co lze pak chápat pod termínem "nemožné či nepřiměřeně náročné" si lze jen domýšlet, použitím těchto výrazů je dán plátcům široký manévrovací prostor.

NÁVOD K OBRANĚ. Z celého rozsudku je tak posledně zmiňovaný výrok nejpozoruhodnější. Umožní další způsob obrany například těm českým společnostem, kterým byly z jiných států EU omylem naúčtovány služby včetně tamní DPH. Ve shodných situacích, do které se dostala společnost Reemstma, je šance na získání požadované satisfakce velmi vysoká. Nelze však ani vyloučit, že ve stejném duchu by Evropský soudní dvůr rozhodl i v případech nikoli shodných, ale pouze vzdáleně se podobajících. To je možné očekávat například u omylem naúčtované daně českým plátcem jinému českému plátci, kdy dodavatel se následně dostal do platební neschopnosti, popřípadě začal být nekontaktní apod. Tvrzení, že soud by mohl vycházet z úvahy, že mechanismy nároku na odpočet DPH a vratky DPH nejsou pro účely možnosti oprav chybně uvedené daně nijak zásadně odlišné, jistě není příliš troufalé.

Ze stávajícího znění české legislativy nelze dovodit, že příjemce služeb může kontaktovat správce daně a chybně účtovanou DPH sám opravit. To by však nemělo představovat nepřekonatelnou překážku.

TOMÁŠ BRANDEJS
Deloitte

Související