Judikáty Soudního dvora Evropských společenství napomáhají aplikaci a interpretaci komunitárního práva na úrovni jednotlivých členských států. V tomto článku přiblížíme nejvýznamnější rozhodnutí Soudního dvora v oblasti DPH, která se týkají interpretace ekonomických činností a okruhu osob povinných k dani.

PŘÍPAD HONG-KONG TRADE DEVELOPMENT DOUBCI. Následující rozhodnutí Soudního dvora ve věci Staatssecretaris van Financie¨n vers. Hong-Kong Trade Development Doubci řeší, zda služby poskytované zdarma jsou ekonomickou činností pro účely DPH. Společnost založená v Hongkongu si otevřela pobočku v Amsterdamu. Její aktivity spočívaly v bezplatném poskytování informací a poradenství o obchodních možnostech mezi Hongkongem a Evropskou unií.

Příjmem této pobočky byla fixní roční dotace a výnos ve výši 0,5 % hodnoty zboží dovezeného a vyvezeného z Hongkongu, kterou poskytovala vláda Hongkongu. Pobočka uplatňovala v Nizozemsku v souvislosti se svými výše uvedenými aktivitami nárok na odpočet DPH, kterou jí účtovali její dodavatelé zboží a služeb (například poradci). Nizozemské daňové úřady takový nárok na odpočet daně považovaly za neoprávněný, a to vzhledem k absenci platby za příslušné služby od osob, kterým byly poskytnuty. V následném soudním řízení o uznání nároku na odpočet DPH vznesl národní soud v Nizozemsku předběžnou otázku k Soudnímu dvoru: Může být osoba, která poskytuje služby obchodníkům, považována za osobu povinnou k dani, když služby poskytuje zdarma?

VYJÁDŘENÍ DVORA. Soudní dvůr argumentoval základním principem DPH (daně ze spotřeby): Této dani podléhá ve výrobním " a distribučním řetězci vždy pouze ta část ceny za zboží a služby, která zůstane po odečtení částky DPH, jež vznikla přímo při kalkulaci jednotlivých cenových komponentů. Jakmile je řetězec transakcí ukončen, nemá poslední článek nárok na odpočet zaplacené DPH. Je finálním spotřebitelem, který nemůže nikomu předat příslušnou částku DPH, pokud zde není další transakce, za kterou je zaplacena cena.

Jestliže tedy veškeré aktivity společnosti zahrnují pouze poskytování služeb bez přímého protiplnění, není z čeho vyměřit DPH, a bezplatná služba proto není předmětem DPH. V tomto případě musí být společnost poskytující takové služby považována za konečného spotřebitele, protože je posledním článkem výrobního a distribučního řetězce. Soudní dvůr rozhodl, že osoby, které poskytují obchodníkům pouze služby zdarma, nemohou být považovány za osoby povinné k dani a zároveň nejsou oprávněny nárokovat odpočet daně za nakoupené služby a zboží.

PŘÍPAD POLYSAR. Otázkou, za jakých okolností je holdingová společnost osobou povinnou k dani, se zabývají případy Polysar Investments Netherlands BV vers. Inspecteur der Invoerrechten en Accijnzen (dále jen Polysar) a Welthgrove BV vers. Staatssecretaris van Financie¨n (dále jen Welthgrove).

Případ Polysar se týká nizozemské společnosti Polysar BV, která je součástí celosvětové holdingové skupiny Polysar. Tato nizozemská společnost vlastní obchodní podíly v několika zahraničních společnostech, z nichž každoročně získává dividendy a pravidelně je odevzdává své mateřské společnosti Polysar Holding Ltd (kanadská společnost, která vlastní 100 % společnosti Polysar BV). Polysar BV však nevykonává žádné obchodní aktivity. Za služby od třetích osob, které jí byly poskytnuty, zaplatila DPH a uplatnila nárok na její vrácení.

Správce daně však rozhodl, že v souladu s Šestou směrnicí nebyla společnost Polysar BV oprávněna uplatňovat odpočet DPH a dříve vrácenou daň doměřil. Po neúspěšném odvolání proti tomuto daňovému výměru zahájila společnost Polysar BV soudní řízení, v jehož rámci byla Soudnímu dvoru položena mimo jiné následující předběžná otázka: Musí být holdingová společnost, jejíž aktivity spočívají pouze ve vlastnictví obchodních podílů v dceřiných společnostech, považována za osobu podléhající dani v souladu s články 4 a 17 Šesté směrnice o DPH?

VYJÁDŘENÍ DVORA. Jen vlastnictví akcií v jiné společnosti není podle rozhodnutí Soudního dvora považováno za ekonomickou aktivitu a jejich vlastník nezískává postavení osoby povinné k dani. Pouhý finanční vliv v dalších podnicích nepředstavuje využívání majetku za účelem získávání příjmu z něj, protože jakákoliv takto získaná dividenda je pouze důsledkem vlastnictví majetku.

Situace je odlišná, jestliže je držba akcií doprovázena přímým nebo nepřímým vlivem na řízení společností, a to bez ohledu na práva uplatňovaná holdingovou společností jakožto akcionářem. Z projednávání soudního případu dále vyplynulo, že pokud jsou jednotlivé holdingové společnosti součástí celosvětové obchodní skupiny přítomné v různých zemích, a navenek vystupují pod jedním jménem, je třeba posoudit jejich statut osob povinných k dani individuálně. Ze statutu jedné společnosti jako osoby povinné k dani nelze usuzovat na stejné postavení další společnosti, která je součástí stejného koncernu.

PŘÍPAD WELTHGROVE. Rozhodnutí Soudního dvora v obdobné věci padlo v případu Welthgrove. Tento případ se týká holdingové společnosti Welthgrove BV, jež vlastní obchodní podíly v mnoha společnostech vyrábějících plastové obaly. Všechny tyto společnosti byly založeny na území Evropské unie. Welthgrove BV v rozhodném období nikoho nezaměstnávala, avšak členové představenstva se aktivně podíleli na řízení jejích poboček, za což si však neúčtovali žádné náhrady. Dceřiné společnosti mateřské společnosti pravidelně platily dividendy.

Welthgrove BV si za rozhodné období uplatnila odpočet DPH za nákup služeb od třetích osob, ale holandský finanční úřad zastával názor, že tato společnost nevykonávala žádnou ekonomickou aktivitu, tudíž nebyla oprávněna si odpočet DPH uplatnit. V probíhajícím soudním řízení vyvstala následující předběžná otázka: Vyplývá z pouhého faktu, že se odvolatel podílí na správě a řízení svých poboček to, že by odvolatel měl být považován za osobu podléhající dani podle Šesté směrnice?

VYJÁDŘENÍ DVORA. S odkazem na svou dosavadní judikaturu, tedy i na výše zmíněný rozsudek v případu Polysar, Soudní dvůr rozhodl, že zapojení holdingové společnosti do řízení poboček musí být považováno za ekonomickou aktivitu, pokud se na jeho základě uskutečňují transakce, které jsou předmětem DPH. Tedy, pokud se holdingová společnost podílí na řízení svých poboček, jedná se o ekonomickou aktivitu do té míry, do které se na základě takové činnosti uskutečňuje plnění, které je předmětem DPH.

NÁŠ ZÁKON. Z vybraných rozhodnutí vyplývá, že pokud společnost poskytuje služby, za které nedostává zaplaceno od osob, pro které jsou tyto služby uskutečněny, nelze takovou činnost považovat za ekonomickou aktivitu a společnost, která takové činnosti provádí, nelze považovat za osobu povinnou k dani, a nemá proto nárok na odpočet DPH u přijatých plnění. Tento princip platí i u holdingu, který pouze drží akcie v dceřiných společnostech a nepodílí se na jejich správě a vedení, tedy nevykonává ekonomickou aktivitu. Pokud se však holdingová společnost aktivně podílí na řízení svých poboček, může se jednat o ekonomickou aktivitu do té míry, na základě níž se uskutečňuje plnění, které je předmětem DPH. Výše popsané obsahuje i paragraf 5 zákona o DPH. Závěry, které vyplynuly ze soudních rozhodnutí, tak plně platí i pro aplikaci zákona o DPH v České republice.

Michaela Šilhavá
Hana Schödlbauerová
PricewaterhouseCoopers


Šestá směrnice

Ekonomické činnosti a okruh osob povinných k DPH definuje Šestá směrnice v článku 4. následovně:

(1) Výrazem "osoba podléhající dani" se rozumí jakákoliv osoba, která na nějakém místě provádí samostatně některou z ekonomických činností vymezených v odstavci 2, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti.

(2) Mezi ekonomické činnosti citované v odstavci 1 náleží veškerá činnost výrobců, obchodníků a poskytovatelů služeb včetně těžební a zemědělské činnosti a činnosti při výkonu svobodných a jiných obdobných povolání. Za ekonomickou činnost se rovněž považuje využívání hmotného a nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj.

Související