S výhradami Kirsten Lommatzschové, která je renomovanou německou odbornicí na českou ekonomiku, lze jenom souhlasit. Česká ekonomika je podle dat o růstu HDP považována za nejpomalejší ze všech tranzitivních ekonomik. Současně však pohled na dvě největší složky HDP - vývoz a dovoz - napovídá, že se jedná o ekonomiku v některých aspektech až mimořádně dynamickou. Je proto logické, že statisticky vykazovaný pomalý roční růst celku (průměr 2,4 % za posledních 5 let) se zdá být už delší dobu v rozporu s pozorováním rychlého růstu jeho částí.

Kirsten Lommatzschová volá po takové interpretaci HDP, která by vrátila jeho odhady k ekonomickým fundamentům této kategorie, kterou je kvantifikace blahobytu. To by znamenalo změnu statistické metodiky pro rozlišení mezi změnami průměrné ceny způsobené změnami kvality, struktury spotřeby a inflace (jako čisté ztráty kupní síly). S tím má problém každá země, protože se jedná do značné míry o subjektivní rozhodnutí. Český případ je ale v tomto ohledu zcela mimořádný, což lze vysvětlit ojedinělou historií české transformace.

Problém je ve vývozu. V období 1997-2003 vzrostl český vývoz zboží a služeb o 70,2% a dovoz o 58,4 % (v nominálních Kč, podle dat Mezinárodního měnového fondu), zatímco nominální HDP vzrostl o 43,5 % a kumulovaná inflace HDP byla 29,3 % . Údaj o HDP zhruba sedí, protože vykázaný reálný růst v cenách roku 1995 byl v uvedeném období 11,2 %. Platilo by to však jen potud, pokud zmíněná inflace by se dala změřit jednoznačně objektivně, a to včetně exportu a importu. A to je právě to, o čemž K. Lommatzschová oprávněně pochybuje. Konfrontujme její argumenty a pokusme se růst českého HDP posoudit i z jiné strany.

Opusťme metodiku HDP, kde zahraniční obchod vstupuje explicitně jen jako saldo, a měřme HDP ve fázi tvorby jako domácí výrobu pro domácí užití plus export. Například růst exportu v nominálních eurech byl v roce 2001 (podle dat ČSÚ) 16 %. Reálný růst se nemohl moc lišit, protože inflace v Německu a v EU byla 1,9 % a 2,2 %. Export podchycuje HDP zhruba ze dvou třetin, jak to ukazují data z roku 2003, kdy byl podíl exportu zboží a služeb 67,1 % a dovozu 69 % HDP. První hlubokou nedůvěru proto musí vzbudit otázka, jak mohla zbývající menší část ekonomiky zvrátit exportem tak nadějně rozběhnutý růst. Jistě, jde o zbytek HDP, který je výrazně více dotčen restrukturalizací a tudíž musí být méně dynamický. Ale je v něm také velký podíl služeb, o nichž se nedá říci, že by byly upadající částí ekonomiky.

Podobný moment překvapení při měření českého HDP se však opakuje téměř pravidelně rok co rok.

Zahraniční firmy nezaostávají. Jen málokdo pochybuje o tom, že hlavním motorem růstu české ekonomiky jsou přímé zahraniční investice (PZI), které momentálně produkují nejméně polovinu HDP. Je to také sektor s vysoce dynamickým růstem, přičemž mnohé jeho podniky už dosahují produktivity práce srovnatelné se zeměmi EU-15. Výraznější příliv PZI u nás začal až v roce 1995, respektive 1998. Se 4200 dolary zásoby PZI na hlavu je Česko jasnou jedničkou mezi všemi postkomunistickými zeměmi a předbíhá tak výrazně jak druhé Estonsko s 2850 dolary, tak i třetí Maďarsko. Výroba podniků se zahraniční účastí je nejméně z 80 % určena na vývoz, zejména však na vývoz do EU-15, který představuje přibližně polovinu českého HDP.

Graf 1 znázorňuje dynamiku růstu jednotkových (kilogramových) cen vývozu a dovozu s EU-15. Hodnoty jsou uváděny ve stálých eurech roku 2003, tj. po odstranění inflace v regionu. Zvyšování těchto cen je proto možné interpretovat jako zvyšování kvality obchodovaných komodit. Za kvalitu se všeobecně považuje i zlepšený goodwill a image. Je sice možné, že vlivem marketingu je takovéto zvyšování cen podobné inflaci, zákazník to ale tak neinterpretuje: je to pro něho zvýšení užitku, což prokazuje ochotou kupovat toto dražší zboží více. Navíc si za exportní "inflační" tržby můžeme nakoupit více importů, a ty už přímo rozhodují o českém blahobytu. To jsou známé výnosy z využívání komparativních výhod, které jsou samy o sobě zvýšením HDP.

Graf 1 jasně ukazuje na faleš mýtu nízké kvality českých výrobků. Pokud vývoj, který byl nastartován v roce 1995, bude pokračovat, což poslední statistiky o vývozu a průmyslové výrobě více než potvrzují, zhruba za 5 let můžeme očekávat, že v takto měřené kvalitě se začneme rovnat průměru EU. Vysokou dynamiku růstu kvality českého exportu potvrdily i tři na sobě nezávislé rakouské studie.

Smršť nepochopené kvality. Z dat je zřejmé, že zatímco jednotkové ceny u dovozu z EU téměř stagnují, u vývozu dochází k jejich průměrnému růstu od roku 1997 o 13 % ročně. Z dat můžeme dále odhadnout, jak růst celkové hodnoty exportu byl podmíněn složkou nárůstu fyzických objemů a nárůstu jednotkových cen. Očištěním vývoje cen od inflace v EU dostáváme ukazatel charakterizující kvalitu vyvážených statků. Zatímco rostla v průměru o 13,9 % ročně, objemy měly od roku 1995 klesající tendenci. Přehled o tom dává graf 2.

Z dat pro graf 2 lze zjistit, že od roku 1995 určovalo dynamiku vývozu do EU z 92 % zlepšování kvality výrobků a jen z 8 % zvyšování objemů. Tato tendence se ještě posílila po roce 1999, kdy vliv objemů byl celkově dokonce negativní. Pokud jsou obdobné tendence (třeba ne tak výrazné) u českého exportu do jiných regionů a u dodávek těchto obchodovaných komodit na domácí trh, pak stavět odhady HDP na stálých cenách roku 1995 nebo i roku 2000 musí vést k podhodnocení růstu. Další podhodnocení musí nastat tam, kde spotřební koš nezachytí nové výrobky, které jsou základem dynamiky českého rozvoje. Zatímco statistikové HDP v USA počítají se vznikem asi 5 % nových výrobků ročně, v českém případě je to nesrovnatelně víc. Kromě toho se ještě mění mikrostruktura spotřeby směrem k novým a inovovaným výrobkům, jejichž podíl na spotřebě roste a statistickým měřením uniká.

Naše ekonomika prošla jednou z nejhlubších transformací, a to dokonce ve dvou výrazných vlnách. Inovativní změny ve výrobcích akcelerovaly zejména po roce 1997 s příchodem zahraničních multinacionálních investorů, přičemž na začátku 90. let byly u nás parametry kvality výrobků nižší než v Maďarsku nebo Polsku. Takový kvalitativní zvrat nemá paralelu v zemích EU a je srovnatelný se změnami kvality v nejúspěšnějších přechodových ekonomikách, kde tempa růstu jsou dlouhodobě nad 5 procenty. Proto je i odhad českého HDP unikátním úkolem, kde techniky osvědčené ve stabilizovaných ekonomikách mohou selhávat.

Skutečný růst byl 4 až 5 procent. Z uvedeného je zřejmé, že pro 70 až 80 % českého HDP představuje přesný odhad "inflace" náročnou hádanku. Navíc usuzovat o inflaci jen na základě domácích cen je ošidné, pokud export dominuje. Pokusme se proto odhadnout růst segmentu HDP tvořeného vývozem z toho, co poměrně přesně uvádějí české a zahraniční statistiky v nominálních eurech. Český export by neměl mít výrazně jinou inflaci v eurech, než jakou mají tamní produkty. Navíc euro je nízkoinflační měnou a český export do inflačních zemí je nízký. Průměrný růst českého vývozu celkem ve stálých eurech za období 1997-2003 byl 9 %. V posledních letech vykazovala v Evropě vyšší růst exportu jedině Litva a pak v období 1994-2000 Irsko.

Zbývá nám nyní odhadnout reálný růst domácí výroby pro domácí spotřebu, který se týká zhruba třetiny HDP. To můžeme provést z českých dat v korunách po odečtení vývozu od HDP v nominálních cenách a za použití standardních deflátorů. Je zřejmé, že tato část HDP podléhala těžkým restrukturalizacím a její reálný růst byl převážně záporný. Ten klesal od roku 1997 v průměru o 2,4 % ročně. Výsledkem je hrubý odhad průměrného tempa růstu HDP za posledních šest let (vážený průměrnými podíly uvedených dvou složek na HDP), a to ve výši 4,9 %. To je výrazně více než oficiální odhad průměrného růstu za roky 1977-2003 ve výši 1,8 % . Jedná se o značně zjednodušený odhad, který však alespoň ve dvou třetinách HDP se drží lépe ekonomické podstaty reálného růstu.

Přestože nám statistika poskytuje iluzi bodového odhadu růstu reálného HDP, ve skutečnosti odhad může být jedině intervalový, a to v závislosti na chybovosti jak odhadu nominálních veličin, tak zejména subjektivního odhadu deflátorů. Náš trojnásobně vyšší odhad růstu oproti odhadu oficiálnímu může být pojat jako kontura horní meze odhadu. Za uvedených okolností by zřejmě dolní mez neměla poklesnout pod oficiální odhad ČSÚ. Pak by byl tento odhad konzistentní s odhady Kirsten Lommatzschové, které jsou kolem 4 % ročně. Měřit HDP v českých podmínkách nelze bez použití alternativních metod ke stávající tradiční metodě. Ty by měly být schopny citlivěji kvantifikovat takové jevy, na něž upozorňoval Jan Hanousek z CERGE Univerzity Karlovy už před čtyřmi lety: kromě změn kvality a zavádění nových výrobků to jsou ještě změny vah spotřebního koše a organizace maloobchodního prodeje.

Je určitě pro naši společnost lepší mít ve světě pověst o bohatství a zdraví než o chudobě a nemocech. Navíc údaje o reálném růstu jsou fundamentální veličinou ke stanovení míry a směru téměř všech instrumentů hospodářské politiky. Proč však nám tak zásadní otázku musela položit až Kirsten Lommatzschová z Berlína, a to přesto, že jde o problém už šest let volně pozorovatelný námi všemi, je také k zamyšlení. Nejsou zde jen fotbalisté a hokejisté. Král není nahý.

E04_3133.gif ()

FSV-CESES Univerzity Karlovy

Související