Za co euro může?

Washingtonský Institute of International Economy (IIE) uspořádal konferenci k 5. výročí zavedení eura za účasti předních amerických a evropských ekonomů, představitelů Evropské komise, Evropské centrální banky a americké centrální banky, Fed. Hodnocení se věnovalo třem rovinám zavedení eura a dospělo k následujícím zavěrům:

Za prvé, v úzce technické rovině bylo zavedení eura jako oběživa provedeno hladce a bez výraznějších problémů. V tomto směru je projekt euro hodnocen jednoznačně pozitivně.

Za druhé, v širší rovině, z hlediska dopadu na fungování panevropského finančního trhu, také převládalo vesměs pozitivní hodnocení. Euro se od svého zavedení stalo jednoznačně druhou nejvýznamnější měnou v mezinárodním finančním systému a došlo k výraznému prohloubení a zvýšení likvidity finančního trhu v Evropě.

Podíl eura v globálních devizových rezervách se v roce 2002 zvýšil oproti roku 1999 z 15 na 19 procent a nadále roste, ale podíl dolaru stále přesahuje 60 procent. Po zavedení eura se prudce zvýšil objem dluhopisů emitovaných v eurech: v roce 2003 se podíl emisí v eurech přiblížil podílu emisí v dolarech - okolo 40 procent, přičemž v roce 1998 dosahoval podíl emisí v původních měnách zemí měnové unie necelých 30 procent. Tyto ukazatele potvrzují rostoucí důvěru v euro.

Finanční integrace v Evropě však zdaleka není u konce. Evropský finanční trh postrádá uniformní pravidla pro emisi akcií a obligací, veřejných i soukromých. Místo jediného likvidního trhu vládních dluhopisů existuje 12 malých národních trhů, s odlišnými podmínkami a regulací. Evropský finanční trh je stále dominován bankami, ale chybí celoevropská regulace bankovního systému. Bankovní dohled je decentralizovaný, v pravomoci jednotlivých zemí.

Nejasná jsou pravidla řešení případných finančních potíží systémově důležité evropské finanční instituce: jaká bude zodpovědnost Evropské centrální banky, jaká bude zodpovědnost národních centrálních bank?

Evropská unie se zavázala dokončit v roce 2005 jednotný trh finančních služeb, ale do cíle je ještě daleko. Nicméně vývoj jde správným směrem, a proto i v oblasti finanční integrace převládalo pozitivní hodnocení. Podle některých odhadů by mohlo dokončení integrace evropského finančního trhu zvýšit růst HDP Unie o jedno procento ročně.

Za třetí, z nejširšího pohledu celkové ekonomické výkonnosti zemí měnové unie převládalo hodnocení negativní. Skutečností je, že země eurozóny jako celek již čtvrtý rok po sobě vykazují téměř nulový růst, především v důsledku pomalého růstu Německa. Mnozí očekávali od zavedení eura výrazné urychlení strukturálních reforem, což spolu s makroekonomickou disciplínou zajištěnou Evropskou centrální bankou a Dohodou o stabilitě a růstu mělo povzbudit hospodářský růst v Unii. Tato optimistická očekávání se ale nenaplnila, růst zůstal daleko za očekáváním, a problémy nakonec vyvrcholily koncem roku 2003 rozepřemi o výkladu fiskálních pravidel.

Na příčiny neuspokojivého růstu v měnové unii existují rozdílné názory, a dá se říci, že tento stav zůstává do jisté míry záhadou.

Někteří argumentují, že pravidla omezující fiskální politiku, spolu s výraznými strukturálními rozdíly v zemích měnové unie ztěžujícími provádění jednotné měnové politiky, fungují jako brzda rychlejšího růstu. Jako další příčina pomalého růstu jsou často uváděny tradiční strukturální problémy v podobě nedostatečně pružně fungujícího trhu práce, drahé pracovní síly, nadměrné regulace podnikatelské aktivity a vysokých daní. Jiní ale upozorňuji, že do konce 80. let, před zahájením projektu společného trhu, byla Evropa mnohem více regulovaná, a přesto rostla rychleji.

Evropští představitelé poukazují na negativní šoky, kterým byla Evropa po zavedení eura vystavena, včetně kolapsu cen akcií, teroristického útoku na USA a následných válek v Afghánistánu a Iráku, které negativně ovlivnily důvěru spotřebitelů a investorů. Tyto šoky ale zasáhly Spojené státy více, a přesto rostou rychleji.

Jiní zase poukazují na skutečnost, že špatná výkonnost ekonomik měnové unie je především odrazem pomalého růstu Německa, zatímco řada ostatních zemí měnové unie roste poměrně rychle. A problémy Německa souvisí spíše s náklady sjednocení a dotací do bývalého NDR, a nikoli se zavedením měnové unie.

Navzdory rozdílným vysvětlením pomalého růstu panovala na konferenci shoda v tom, že význam eura v budoucnu poroste především v té míře, v jaké poroste ekonomická síla měnové unie, a ta bude naopak záviset na tom, v jaké míře a jak rychle se podaří dokončit finanční integraci v Evropě, zlepšit pravidla pro fungování fiskální politiky a pokročit v realizaci tzv. lisabonské agendy, která měla učinit z Evropy nejdynamičtější a nejvíce konkurenceschopnou ekonomickou oblast.