Mají nás Evropané rádi?

Během čtyř měsíců tohoto roku se konalo v Evropě sedm z dosavadních patnácti referend o vstupu jednotlivých států do Evropské unie. Pokud platí tvrzení, že svět si lidé vytvářejí sami, jaký obraz Evropy si tedy lidé za posledních 31 let vytvořili? A jak se ve svých představách lišili?

Vztahy vůči vnějšímu prostředí v globalizovaném světě, ať už na bázi obchodní, finanční, politické či informační, se pro malé země stávají zásadními faktory rozvoje. Jsou pohledy na sjednocenou Evropu s postupem času pozitivnější, nebo spíše zamítavé? Pozitivní postoje veřejnosti pomáhají hledat konsenzus pro uzavírání tvůrčích spojenectví a pro překonávání konfliktů zájmů mezi jednotlivými zeměmi. V druhém případě se lidé uzavírají vůči zahraničí, což může vést až k aktivnímu odporu vůči vnějšímu světu.

Referenda a rozbory veřejného mínění poskytují v tomto směru cenný materiál, který svědčí nejen o stavu současné evropské společnosti, ale také o tom, kam se hodlá v blízké budoucnosti ubírat.

Výsledky patnácti referend o vstupu do jednotné Evropy uvádí graf 1. Na první pohled je zřejmé, že hlasování v šesti postkomunistických zemích se výrazně liší od hlasování v zemích západní Evropy. Výjimkou je Irsko. Podobně jako Irové v roce 1972 rovněž účastníci referend ve střední a východní Evropě si uvědomili, že ačkoli je členství v EU plné nároků na změny, jiná cesta než "jít do toho" nezbývá.

Z tohoto hlediska můžeme považovat výsledky hlasování za projev občanské odpovědnosti a kolektivní síly přistupujících zemí. Hlasování v těchto zemích nebylo tolik pod vlivem krátkodobých osobních očekávání jako ve vyspělých zemích západní Evropy. Přirozená osobní opozice vstupu do EU vyplývá z faktu, že členství v EU nepomůže všem lidem stejně a že změna znamená vždy riziko. Některá privilegia se zruší, do mnoha domácích agend začne Brusel zasahovat a zavádět novoty. Pozice velké části populace se může relativně zhoršit, i když nemusí jít o zhoršení absolutní.

Lidé z "Východu" dali výrazně kladným postojem najevo, že EU nepodezírají z nepřátelství a že jsou připraveni na dialog. Pokud tento postoj vytrvá, může to Evropu nesmírně posílit. Podle statistik veřejného mínění ještě v říjnu 2001 zhruba polovina voličů v kandidátských zemích (v Česku 45 %) nebyla o svém hlasování rozhodnuta. Mezitím se EU usnesla, že štědrost dotací z většiny fondů se po rozšíření bude muset - v porovnání s tím, co dostávaly v posledních 14 letech Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko - výrazně omezit, což určitě voliče nemohlo povzbudit. Jak se dá soudit z nápadného počtu absencí hlasů na grafu 2, voliči v kandidátských zemích s negativními očekáváními nebo nerozhodní voliči raději k referendu nešli, čímž pomohli vytvořit jistý pozitivní image nováčků.

České hlasování nebylo ovlivněno nutností demonstrovat evropanství. Nižší dotace pro zemědělce a přenesení některých dalších odpovědností na bedra Evropské komise po kodaňském summitu v prosinci 2002 se braly jako nutná daň. To je výrazně jiný signál, než jak se na rozšíření dívá mnohý průměrný občan EU: jako na šok, který přijde z "balkanizovaných" států Východu bez disciplíny a s výlučným zájmem o jednostranné transfery.

Pokud bychom interpretovali veřejné mínění o spokojenosti občanů EU s členstvím v EU jako údaj srovnatelný s referendem (viz graf 3), můžeme vidět, že s výjimkou Lucemburska je pozitivních hlasů všude méně než v nově přistupujících zemích. Nicméně i zde je patrné vědomí kolektivní spoluodpovědnosti, protože negativních hlasů je poskrovnu. Výjimkou jsou Švédsko a Velká Británie. I v EU se lidé s pochybnostmi v tak strategickém rozhodování raději uchylují do polohy "nevím".

Jejich skutečné osobní cítění se projevuje v jiných otázkách. Například už v odpovědích na otázku "jak EU přispívá vaší zemi" (graf 4), se začíná projevovat opatrnost až skepse na úkor neutrálních názorů. Překvapivě značná nespokojenost je ve velkých státech, o nichž koluje v malých zemích názor, že z EU nejvíce profitují a že se jejich zájmům vždy ustupuje.

Přitom požadavek na opuštění EU v případě Rakouska, Velké Británie a Švédska (pokud by se bralo v úvahu jen jejich značně negativní hodnocení národních přínosů) by mohl mít v těchto zemích značnou podporu. Politicky se to zatím výrazněji neprojevuje. Stále převažuje zájem o reformu fungování Unie.

Ekonomicky klíčové politiky současné Evropy jsou pro rozšiřování EU a přechod na euro. Jak je zřejmé z grafu 5, rozšiřování není momentálně oblíbenou politikou, přestože už v době průzkumu bylo dobře známo, že rozšíření "na Východ" nebude finančně ani zdaleka tak náročnou operací, jak se mnozí ještě poměrně nedávno domnívali. Kumulativně představuje rozšíření v letech 2004-2006 čisté transfery 26,3 mld. eur, což je zhruba 26 eur ročně na obyvatele EU-15. Obavy členů z růstu kriminality, úbytku pracovních příležitostí a dominance velkých zemí klanem malých zemí jsou opakem toho, co od EU očekávají kandidátské země.

Přechod na euro se zdá být naopak oblíbenou politikou - alespoň v členských zemích eurozóny (viz graf 6). Naproti tomu veřejné mínění v jejích nečlenských zemích je výrazně skeptické, zejména ve Švédsku a Británii. Ta poslední je vstupu do eurozóny zřejmě na hodně dlouhou dobu uzavřena.

Shodně viní občané EU euro z nárůstu inflace - myslí si to 77 % procent dotázaných. Paradoxní je, že statistici nic podobného zatím v cenové oblasti neobjevili.

Překvapující je vysoce negativní postoj k euru v zemích nováčků. Je tomu tak navzdory většině hlasů domácích expertů, kteří nemají obavu z rychlého přijetí společné měny, což by mohlo znamenat nutnost restriktivní monetární a fiskální politiky. Pro laickou českou veřejnost představuje euro hrozbu ztráty národní svébytnosti. Podléhá tak argumentaci odpůrců eura o přijetí západních cen při zachování východních platů.

Rozpory v chápání obou zmíněných strategických politik EU mezi starými a novými zeměmi EU jsou značné. Otevřená diskuse na obou stranách by byla navýsost žádoucí. Jinak hrozí Unii vytvoření obranných reakcí, které jen upevní předsudky a umocní růst komunikační bariéry.

A jaké další názory na některé instituce, politické linie a média panují mezi občany EU? Z grafu 7 vyplývá, že mocenskými strukturami, které se těší největší důvěře, jsou aparáty obrany, bezpečnosti a zahraniční politiky. Panuje vysoká shoda, že tyto orgány by měly koordinovaně vystupovat za celou EU. Poměrně nečekaná je vysoká podpora (49 %) centralizaci unijní obrany v rukou společného velení. Pouze národní vládě by tuto funkci svěřilo jen 21 % lidí, do podřízenosti NATO jen 14 %.

Nadále vysoká důvěra dobrovolným organizacím signalizuje, že EU je silně ovlivňována občanskou společností, kde nejen podniky a vláda reprezentují motory společenského rozhodování. Důvěra ve zprávy rozhlasu a televize je také na poměrně vysoké úrovni. Tisku však v EU nedůvěřuje skoro polovina občanů.

Z politických struktur se těší poměrně vysoké důvěře Evropský parlament, ústava EU a vůbec členství v EU. Občané EU jsou zřejmě schopni akceptovat existenci nadnárodních, respektive celoevropských témat, která chtějí řešit na vyšší než národní úrovni. Důvěra v Evropskou komisi je v současnosti na hraně 50procentní podpory. Zbytek představují z poloviny odpůrci fungování Komise a z poloviny lidé bez vyhraněného názoru. Ještě menší důvěře (40 %) se těší Rada ministrů EU, což je ale stále víc, než se v EU důvěřuje národním vládám. Za přímo alarmující je možné považovat 75% nedůvěru (a jen 16% důvěru) národním politických stranám.

GRAFY