V průběhu 90. let vyslovovala řada ekonomů, především na americké straně Atlantiku, pochybnosti o schůdnosti vytvoření měnové unie v Evropě. Tyto pochybnosti zaznívaly nejsilněji po měnových otřesech a spekulativních tlacích v letech 1992 a 1993. Politické odhodlání společnou měnu v Evropě zavést však těmito otřesy oslabeno nebylo a v roce 1999 byla nová evropská měna - euro - úspěšně zavedena.

JEDNOU Z PODMÍNEK úspěšného fungování měnové unie bylo posílení rozpočtové disciplíny členských zemí. Země s tradicí konzervativní fiskální politiky a nízké inflace, především Německo, kladly značný důraz na vytvoření institucionálních omezení, která by znemožnila méně disciplinovaným zemím, jako například Itálii, pokračovat v rozhazovačné fiskální politice na náklady ostatních členů měnové unie. Tak se zrodila Dohoda o stabilitě a růstu (DSR), která předepisuje, že v průměru během hospodářského cyklu mají být veřejné rozpočty vyrovnané a že schodek v období pomalejšího či negativního růstu nemá přesáhnout tři procenta hrubého domácího produktu (HDP).

V období vyššího než průměrného růstu měla podle představ tvůrců DSR fiskální politika trošku ekonomiku přibrzdit (to znamená, že veřejné rozpočty by měly být v přebytku) a naopak v období pomalejšího než průměrného růstu měla fiskální politika ekonomický růst stimulovat (veřejné rozpočty mohly vykázat schodek do výše zmíněných tří procent HDP). Dohoda však nefungovala přesně tak, jak její tvůrci zamýšleli. V období vysokého růstu, především v roce 2000, kdy měla fiskální politika podle pravidel DSR působit restriktivně a přibrzdit hospodářský růst, působila ve skutečnosti expanzivně. Nedošlo sice k porušení litery DSR, ale došlo k porušení jejího ducha. Následky tohoto porušení se dostavily brzy.

V LETECH 2002 A 2003 došlo k výraznému zpomalení hospodářského růstu v zemích měnové unie, především v Německu a v ostatních velkých ekonomikách. Podle DSR měla za normálních okolností fiskální politika v takové situaci být uvolněna - s cílem podpořit hospodářský růst. Aby však mohlo toto uvolnění být provedeno bez překročení maximálního limitu rozpočtového schodku ve výši tří procent HDP, musí být rozpočet v přebytku nebo alespoň vyrovnaný. Tato podmínka však vesměs splněna nebyla, a to v důsledku nedostatečně restriktivní fiskální politiky v období vysokého růstu. Pro fungování měnové unie to má poměrně závažné důsledky.

Země, u kterých došlo k nejvýraznějšímu zpomalení hospodářského růstu, především největší evropské ekonomiky, se ocitly před obtížnou volbou: buďto přistoupit k fiskální restrikci s cílem zajistit, aby nepřesáhl jejich rozpočtový schodek limit tří procent HDP, ovšem za cenu dalšího zpomalení růstu, nebo připustit překročení tohoto limitu, ale porušit tak pravidla DSR. Tato druhá varianta pak může vést k zahájení disciplinárního řízení ze strany Evropské komise, která dohlíží na dodržování pravidel DSR a může uvalit na viníka pokutu až do výše 0,5 procenta HDP.

MEZI EKONOMY A POLITIKY se rozvinula intenzivní diskuse, jak v této situaci postupovat. Někteří navrhují "pružný" výklad DSR a umožnění dočasně překročit tříprocentní limit. Jiní zase poukazují na riziko, že tento pružný výklad povede ke ztrátě důvěryhodnosti DSR s potenciálně závažnými důsledky pro fungování měnové unie, a doporučují dodržet limit tři procenta i za cenu restriktivní fiskální politiky a dalšího zpomalení růstu. O tom, že neexistuje ohledně řešení shoda, nejlépe svědčí rozdílný přístup jednotlivých zemí, které se v této situaci ocitly.

JAKO PRVNÍ porušilo limit rozpočtového schodku tří procent Portugalsko. Schodek veřejného rozpočtu v roce 2001 dosáhl 4,2 procenta HDP. Portugalsko je malá země s historií spíše nedisciplinované fiskální politiky, a proto se podrobilo ostré disciplíně DSR. V roce 2002 snížilo schodek o 1,5 procenta HDP, na 2,7 procenta. Zaplatilo za to ovšem poměrně vysokou cenu v podobě výrazného zpomalení růstu - na 0,5 procenta v roce 2002 a na -0,3 procenta projektovaných letos. Důsledkem zpomalení růstu je, že v roce 2003 a 2004 je opět očekáván schodek převyšující tři procenta HDP. Bude muset Portugalsko přistoupit k další fiskální restrikci?

Pomalý růst spolu s rozpočtovými důsledky sjednocení se podepsal také na rozpočtové situaci Německa. V roce 2002 dosáhl rozpočtový schodek 3,6 procenta HDP. Německá vláda se však navzdory stagnaci ekonomiky rozhodla přistoupit k restriktivním opatřením a rozpočet vrátit v roce 2004 zpět pod hranici tří procent. Německo bylo hlavním iniciátorem DSR a je poněkud paradoxní, že se stalo spolu s Portugalskem jeho první "obětí".

ODLIŠNÝ PŘÍSTUP než Německo zvolila Francie. Zatímco růst francouzské ekonomiky nezpomalil tak výrazně jako v Německu, rozpočtový schodek přesto překročil v roce 2002 mírně tři procenta. Francouzská vláda se však rozhodla, že domácí ekonomika má přednost před pravidly DSR, takže rozpočet pro rok 2003 nezahrnoval žádná výraznější restriktivní opatření. Francouzské ministerstvo financí otevřeně připouští, že schodek v roce 2003 překročí opět hranici tří procent, a vláda se zavázala zajistit, aby nepřekročil 3,4 procenta HDP. Evropská komise však patrně proti Francii zahájí disciplinární řízení.

Patrně nejhorší přístup k řešení nadměrných rozpočtových schodků zvolila Itálie. V letech 2001 a 2002 sice udržela rozpočtový schodek pod třemi procenty HDP, ale pouze za cenu jednorázových opatření a účetních triků, které byly velmi ostře kritizovány Evropskou komisí i nezávislými analytiky. Podle odhadů přispěla jednorázová opatření v roce 2002 ke snížení schodku o 0,8 % HDP. Bez nich by přesáhl schodek tři procenta.

OSTATNÍ ZEMĚ měnové unie nemají navzdory zpomalení růstu s dodržováním pravidel DSR problémy a ostře se staví proti tomu, aby větší země jako Francie, které v dobrých časech rychlého růstu nevěnovaly dostatečnou pozornost vylepšení rozpočtové situace, měly větší pružnost při jejich interpretaci. Pokud nebude dodržování DSR zajištěno pro velké země stejným způsobem jako pro země malé, může to nadále oslabovat politickou jednotu v Evropě, která je pro úspěšné fungování měnové unie nezbytným předpokladem.

Fiskální politika je však pouze jedním z důležitých ekonomických problémů, na jehož úspěšném vyřešení závisí stabilita a prosperita ekonomické a měnové unie. Neméně obtížná dilemata řeší také Evropská centrální banka při provádění měnové politiky.

JIŘÍ JONÁŠ, zástupce ČR v Mezinárodním měnovém fondu

Washington, D. C.


25_E19_25 ()

Související