Při jednání o mzdách stojí proti sobě dva zdánlivě protichůdné zájmy. Na jedné straně zaměstnanci zastoupení odbory chtějí vyšší mzdy, na druhé vlastnící (zastoupeni vedením podniku) se těmto požadavkům brání.

Pokud odhlédneme od extrémů (tunelování, zneužívání moci odborů atd.), mají obě skupiny shodný zájem: dlouhodobou prosperitu podniku. Pod tím si ale každá skupina představuje něco jiného. Pro zaměstnance je prosperita dána stabilním zaměstnáním, odpovídající mzdou a možností kariéry; pro majitele dlouhodobou tvorbou ekonomického zisku a návratností investice. Ve výkonném podniku by neměl být velký problém zájmy sladit. Problémy nastávají v méně výkonných.

PRODUKTIVITA A MZDY. V praxi se často argumentuje porovnáváním přírůstku produktivity práce s přírůstkem mezd, i když přírůstek produktivity nemusí vždy znamenat zvýšení zisku.

Produktivita práce je pro účely následující analýzy definována jako přidaná hodnota na pracovníka. Spočetli jsme přírůstky průměrné mzdy a produktivity práce, vynesli do grafu a provedli vyrovnání dat přímkou (graf 1). Data jsou za 3. čtvrtletí 2002 a za 3. čtvrtletí 2001 pro odvětví a vybrané podniky.

Výsledná závislost má tvar: Přírůstek průměrné mzdy = 7,48 % + 0,1433 x přírůstek produktivity práce. Znamená to, že pokud produktivita práce neroste ani neklesne, průměrná mzda vzroste o 7,48 %. Nebo to znamená, že produktivita práce by musela klesnout o více než 52 %, aby průměrná mzda nevzrostla. Takový pokles produktivity je ovšem katastrofa. Jinak řečeno, ve většině společností průměrná mzda vzrostla i při poklesu produktivity práce.

INFLACE A MZDY. Zaměstnanci zcela přirozeně nechtějí připustit pokles své životní úrovně. Proto požadují minimálně růst mezd aspoň o předpokládaný růst cen, nejčastěji vyjádřený předpokládanou inflací. To je legitimní. Pro zaměstnance by bylo optimální, aby jejich životní úroveň byla nejen zachována, ale aby vzrostla, což předpokládá růst průměrné mzdy vyšší, než je inflace.

Otázkou je o kolik. I odbory si musejí klást otázku, jaké zvýšení je reálné, aby se požadavky zaměstnanců neobrátily proti nim. První horní hranicí je taková průměrná mzda, kdy by podnik za nižší platy snadno sehnal stejně kvalitní lidi a jimi současné nahradil. Další hranicí je situace, kdy sice průměrná mzda nedosahuje zmíněné první hranice, ale výše platů by ohrozila existenci podniku a tím i pracovní příležitosti. Není to úplně neobvyklé. Známe několik podniků, kde osobní náklady jsou vyšší než přidaná hodnota. Také existují podniky (a to i velké a pod zahraniční kontrolou) vykazující zápornou přidanou hodnotu.

POHLED ZAMĚSTNAVATELE. Podívejme se na problém z druhé strany. Pro majitele je důležité, aby podíl mezd na přidané hodnotě alespoň nerostl. Ideální je, aby klesal.

Obdržíme dvě nerovnice:

Průměrná mzda v období 1 menší nebo rovná se Průměrná mzda v období 0 x (1 + inflace) a

Mzdy v období 1 / Přidaná hodnota v období 1 menší nebo rovná se Mzdy v období 0 / Přidaná hodnota v období 0.

Jaké mohou nastat případy? V zásadě dva, kdy růst přidané hodnoty je vyšší než inflace a kdy není.

V tabulce 1 jsou vstupní data pro podnik, kdy je předpokládaný růst přidané hodnoty vyšší než inflace. V tomto případě není problém zvýšit průměrnou mzdu o předpokládanou inflaci.

Ovšem zaměstnanci by viděli, že je zde prostor pro další navýšení mzdy, který je dán poklesem podílu mzdy/PH. Rozdělení bude pravděpodobně dáno vyjednávací silou odborů a vedení podniku. Jednoduché řešení je, kdy se o tento pokles rozdělí rovným dílem, ovšem za předpokladu nepřekročení první horní meze pro růst mezd. Vhodné je zařadit celé navýšení mzdy dané rozdělením poklesu do pobídkové složky, navázané na dosažení tohoto poklesu. Výsledky jsou v tabulce 2. Nerovnice jsou splněny, zaměstnanci i vlastníci mohou být spokojeni.

CESTA K PROPOUŠTĚNÍ. Horší případ nastane, kdy růst přidané hodnoty bude nižší než předpokládaná inflace (tabulka 3). Výsledkem navýšení mezd o předpokládanou inflaci je nárůst podílu Mzdy/PH. Aby se docílilo splnění druhé nerovnice, je nutno snížit počet pracovníků. V tomto příkladu je nutno propustit 43 pracovníků, tj. asi 3 % (tabulka 4). V praxi půjde ze strany odborů o kompromis mezi růstem mezd a propouštěním.

V grafu 2 je pro orientaci vynesen podíl mezd a ostatní osobních nákladů na přidané hodnotě za odvětví celkem a nejlepší podniky v odvětví. Je zde patrná odvětvová diferenciace a diferenciace mezi nejlepšími a průměrnými podniky odvětví.

V grafu 3 je porovnána meziroční změna podílu mezd a OON na přidané hodnotě pro období 3. čtvrtletí 2002 proti 3. čtvrtletí 2001. Příznivý vývoj je jen v odvětvích, kde je přírůstek záporný. Základní příčinou je nedostatečný růst produktivity práce. Asi to chtělo razantnější změny včetně razantnějšího propouštění.

Ivan Neumaier

Tab. 1 - 4
graf 1
graf 2 graf 3
Související