Aktuální číslo časopisu Ekonom
Petr KainChcete‑li Martinu Slanému zvednout tlak a přimět jej k poněkud divočejší gestikulaci, naťukněte téma Green Dealu. Pro hlavního ekonoma investiční skupiny DRFG je tenhle soubor rozličných politických iniciativ, který má EU nasměrovat na cestu k ekologické transformaci, symbolem omezování svobodného trhu a poklesu ekonomické svobody. „V Green Dealu se slilo všechno ekonomické zlo: masivní dotace, zvyšování daní, cel, EU říká, co se má vyrábět a spotřebovávat, jak se mají určovat ceny, centrálně vybírá, která technologie je ta správná,“ říká Slaný.
V rozhovoru jsme si povídali o tom, proč je podle něj celosvětový trend rostoucích státních zásahů do ekonomiky tak nebezpečný, i o tom, co jej způsobuje. Probrali jsme, proč si myslí, že jsou dotace škodlivé, i to, co mu vadí na politice současné vlády Petra Fialy. A nakonec jsme se dostali i k tomu, proč by místo nalévání dalších peněz do školství a zdravotnictví raději rozpočty obou sektorů seškrtal.
Americký prezident Ronald Reagan kdysi prohlásil: „Vláda není řešením našeho problému, vláda je problém.“ Postoj, že stát je nutné co nejvíc omezit, byl určitě populární v Reaganových osmdesátých letech a posléze v 90. letech, v poslední době naopak můžeme vidět, jak role státu v ekonomice roste. Je to dobře, nebo špatně?
S tímto citátem samozřejmě jako liberální ekonom souzním. Stát má nezastupitelnou roli, měl by vytvářet kvalitní podmínky pro fungování trhů, zajišťovat ochranu soukromého vlastnictví, vymahatelnost práva. Jak je ale bohužel nejen v evropském prostředí vidět, momentálně leckde stát tuhle svoji roli neplní dobře a naopak se vtlačuje tam, kam mu to podle mého vůbec nepřísluší. Jinak máte pravdu v tom, že existuje jakýsi cyklus, v jehož rámci se role státu postupně zvyšuje a zase snižuje. Zatímco 80. a 90. léta se nesla spíše ve znamení deregulace a zmenšování vlivu státu, předtím byly dvě dekády, kdy role státu rostla, a totéž vidíme poslední roky. Dost možná jsme teď na vrcholu vlny státního dirigismu. Ale řekl bych, že se mění i dlouhodobý trend, kdy role státu obecně roste. Co se v posledních letech oproti předešlým dekádám změnilo, je i skutečnost, že se smazává hranice mezi pravicovou a levicovou politikou. Pravice byla dříve silou bojující za menší stát. To už v řadě případů neplatí. Podívejte se na mnohé evropské vlády, včetně té naší. Ta se označuje za pravicovou, přitom skoro všechny daně za její vlády rostou, zvyšují se regulace, stát nakupuje podniky, roste byrokracie, počty úředníků a zaměstnanců ve veřejném sektoru.
Čím to je, že role státu v ekonomice v posledních letech tak výrazně narostla?
Byly tu podle mě dva zlomové okamžiky, které změnily nastavení myšlení celé společnosti. Jednak krize let 2008 a 2009 a pak období pandemie. Obě dvě události vedly ke zvětšení role státu v ekonomice a v obou dvou případech platilo, že jakmile se v nějaké oblasti role státu zvětší, tak se to už jen těžko otočí a vrátí k původnímu stavu. Říká se tomu efekt západky. Myslím, že stát vzbudil v lidech a firmách pocit, že může před neblahými dopady krize zachránit všechny a všechno. Lidé s tím začali počítat a mají dojem, že něco takového je udržitelné. S tím souvisí fakt, že jsme si zvykli žít na dluh. Je to vidět na rozpočtových deficitech. Debata o výši schodku najednou skočila o řád jinam. Jestli bude schodek 250, nebo 290 miliard korun, je najednou úplně jedno.
Martin Slaný
Hlavní ekonom investiční skupiny DRFG. Vystudoval národní hospodářství a finance na pražské Vysoké škole ekonomické v Praze, kde nadále přednáší. Působil rovněž jako ekonomický poradce bývalého prezidenta republiky Václava Klause.
Tohle se ale netýká jen Česka.
Pokles ekonomické svobody vidíme v celém západním světě. Tendence k většímu omezování svobodného trhu se zvětšuje globálně. Ekonomická centra se více do sebe uzavírají, roste protekcionismus. Nedávno jsem viděl graf ukazující vývoj importních restrikcí v poměru k HDP. Jestliže v letech 2008 a 2009 to bylo asi 0,7 procenta HDP, tak nyní je to 12 procent HDP. To je gigantická změna. Pak je tu samozřejmě Evropská unie, která přináší další vlnu zásahů do ekonomiky. Typickým ztělesněním všech těchto tendencí je Green Deal. Tam se slilo, řekl bych, všechno ekonomické zlo: masivní dotace, zvyšování daní, cel, EU říká, co se má vyrábět a spotřebovávat, jak se mají určovat ceny, centrálně vybírá, která technologie je ta správná. A to, že některé firmy Green Deal vítají, neznamená, že je to něco tržního, ani to není vedeno žádným jejich altruismem. Každý takový zásah do ekonomiky vytváří pro někoho obrovské byznysové příležitosti. Ono být „pro byznys“ je něco jiného než být pro volný trh.
Kam tahle rostoucí role státu a pocit, že můžeme žít na dluh a stát se o nás stejně postará, nakonec povedou?
Tam, kde takové myšlenkové nastavení ve společnosti převládne, bude ekonomika stagnovat a zaostávat za státy, kde je pořád ještě nějaký tlak na výkon, a ne jen na nárokovost. Je to ostatně vidět na Evropě, které v posledních dekádách ujíždí vlak. Ale my si toho příliš nevšímáme, protože jsme pořád absolutně dost bohatí, nemáme impulz nic moc měnit. Vždyť si vezměte, že třeba covidová krize v ekonomice nikoho nijak dramaticky nezasáhla. Nezaměstnanost se na chvilku o trochu vyhoupla, aby se pak zase vrátila na nicotnou úroveň. Ale to neznamená, že to nebylo bez nákladů. Jedním z nich byla například vysoká inflace.
Stát vzbudil v lidech a firmách pocit, že může před neblahými dopady krize zachránit všechny a všechno.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
