Martin Slaný: Green Deal je symbolem všeho ekonomického zla

Chcete‑li Martinu Slanému zvednout tlak a přimět jej k poněkud divočejší gestikulaci, naťukněte téma Green Dealu. Pro hlavního ekonoma investiční skupiny DRFG je tenhle soubor rozličných politických iniciativ, který má EU nasměrovat na cestu k ekologické transformaci, symbolem omezování svobodného trhu a poklesu ekonomické svobody. „V Green Dealu se slilo všechno ekonomické zlo: masivní dotace, zvyšování daní, cel, EU říká, co se má vyrábět a spotřebovávat, jak se mají určovat ceny, centrálně vybírá, která technologie je ta správná,“ říká Slaný.

V rozhovoru jsme si povídali o tom, proč je podle něj celosvětový trend rostoucích státních zásahů do ekonomiky tak nebezpečný, i o tom, co jej způsobuje. Probrali jsme, proč si myslí, že jsou dotace škodlivé, i to, co mu vadí na politice současné vlády Petra Fialy. A nakonec jsme se dostali i k tomu, proč by místo nalévání dalších peněz do školství a zdravotnictví raději rozpočty obou sektorů seškrtal.

Americký prezident Ronald Reagan kdysi prohlásil: „Vláda není řešením našeho problému, vláda je problém.“ Postoj, že stát je nutné co nejvíc omezit, byl určitě populární v Reaganových osmdesátých letech a posléze v 90. letech, v poslední době naopak můžeme vidět, jak role státu v ekonomice roste. Je to dobře, nebo špatně?

S tímto citátem samozřejmě jako liberální ekonom souzním. Stát má nezastupitelnou roli, měl by vytvářet kvalitní podmínky pro fungování trhů, zajišťovat ochranu soukromého vlastnictví, vymahatelnost práva. Jak je ale bohužel nejen v evropském prostředí vidět, momentálně leckde stát tuhle svoji roli neplní dobře a naopak se vtlačuje tam, kam mu to podle mého vůbec nepřísluší. Jinak máte pravdu v tom, že existuje jakýsi cyklus, v jehož rámci se role státu postupně zvyšuje a zase snižuje. Zatímco 80. a 90. léta se nesla spíše ve znamení deregulace a zmenšování vlivu státu, předtím byly dvě dekády, kdy role státu rostla, a totéž vidíme poslední roky. Dost možná jsme teď na vrcholu vlny státního dirigismu. Ale řekl bych, že se mění i dlouhodobý trend, kdy role státu obecně roste. Co se v posledních letech oproti předešlým dekádám změnilo, je i skutečnost, že se smazává hranice mezi pravicovou a levicovou politikou. Pravice byla dříve silou bojující za menší stát. To už v řadě případů neplatí. Podívejte se na mnohé evropské vlády, včetně té naší. Ta se označuje za pravicovou, přitom skoro všechny daně za její vlády rostou, zvyšují se regulace, stát nakupuje podniky, roste byrokracie, počty úředníků a zaměstnanců ve veřejném sektoru.

Čím to je, že role státu v ekonomice v posledních letech tak výrazně narostla?

Byly tu podle mě dva zlomové okamžiky, které změnily nastavení myšlení celé společnosti. Jednak krize let 2008 a 2009 a pak období pandemie. Obě dvě události vedly ke zvětšení role státu v ekonomice a v obou dvou případech platilo, že jakmile se v nějaké oblasti role státu zvětší, tak se to už jen těžko otočí a vrátí k původnímu stavu. Říká se tomu efekt západky. Myslím, že stát vzbudil v lidech a firmách pocit, že může před neblahými dopady krize zachránit všechny a všechno. Lidé s tím začali počítat a mají dojem, že něco takového je udržitelné. S tím souvisí fakt, že jsme si zvykli žít na dluh. Je to vidět na rozpočtových deficitech. Debata o výši schodku najednou skočila o řád jinam. Jestli bude schodek 250, nebo 290 miliard korun, je najednou úplně jedno.

Martin Slaný

Hlavní ekonom investiční skupiny DRFG. Vystudoval národní hospodářství a finance na pražské Vysoké škole ekonomické v Praze, kde nadále přednáší. Působil rovněž jako ekonomický poradce bývalého prezidenta republiky Václava Klause.

Foto: Libor Fojtík

Tohle se ale netýká jen Česka.

Pokles ekonomické svobody vidíme v celém západním světě. Tendence k většímu omezování svobodného trhu se zvětšuje globálně. Ekonomická centra se více do sebe uzavírají, roste protekcionismus. Nedávno jsem viděl graf ukazující vývoj importních restrikcí v poměru k HDP. Jestliže v letech 2008 a 2009 to bylo asi 0,7 procenta HDP, tak nyní je to 12 procent HDP. To je gigantická změna. Pak je tu samozřejmě Evropská unie, která přináší další vlnu zásahů do ekonomiky. Typickým ztělesněním všech těchto tendencí je Green Deal. Tam se slilo, řekl bych, všechno ekonomické zlo: masivní dotace, zvyšování daní, cel, EU říká, co se má vyrábět a spotřebovávat, jak se mají určovat ceny, centrálně vybírá, která technologie je ta správná. A to, že některé firmy Green Deal vítají, neznamená, že je to něco tržního, ani to není vedeno žádným jejich altruismem. Každý takový zásah do ekonomiky vytváří pro někoho obrovské byznysové příležitosti. Ono být „pro byznys“ je něco jiného než být pro volný trh.

Kam tahle rostoucí role státu a pocit, že můžeme žít na dluh a stát se o nás stejně postará, nakonec povedou?

Tam, kde takové myšlenkové nastavení ve společnosti převládne, bude ekonomika stagnovat a zaostávat za státy, kde je pořád ještě nějaký tlak na výkon, a ne jen na nárokovost. Je to ostatně vidět na Evropě, které v posledních dekádách ujíždí vlak. Ale my si toho příliš nevšímáme, protože jsme pořád absolutně dost bohatí, nemáme impulz nic moc měnit. Vždyť si vezměte, že třeba covidová krize v ekonomice nikoho nijak dramaticky nezasáhla. Nezaměstnanost se na chvilku o trochu vyhoupla, aby se pak zase vrátila na nicotnou úroveň. Ale to neznamená, že to nebylo bez nákladů. Jedním z nich byla například vysoká inflace.

Stát vzbudil v lidech a firmách pocit, že může před neblahými dopady krize zachránit všechny a všechno.

Přesně to mi nedávno říkal jeden český podnikatel. Že Evropa zaostává, protože nejsme hladoví a nemáme motivaci něco měnit. Potřebovala by si tedy Evropa projít nějakou očistnou krizí?

Ano, potřebovala. Evropané nejsou hladoví. To ale neznamená, že by zde lidé byli jiní než jinde. Oni prostě jen nedostávají potřebné stimuly. Jakmile trh omezíte a nepřipustíte, aby v ekonomice došlo ke kreativní destrukci, když ji zakonzervujete dotacemi, pobídkami a daňovými úlevami, zvyšujete počet zaměstnanců ve veřejném sektoru, tak prostě ekonomice a lidem budou chybět správné impulzy a motivace. Nic je nenutí měnit spotřebitelské chování, výrobu, nebudou si hledat novou práci, nepřestěhují se za ní, protože se díky státu mají docela dobře. V důsledku tak nepřichází ani žádné velké inovace. Jelikož technologický pokrok je základ hospodářského růstu, tak prostě Evropa bude stagnovat, dokud se tenhle přístup nezmění.

DOTACE JSOU JAKO ALKOHOL

Nejvyšší kontrolní úřad loni ve své závěrečné zprávě upozornil na fakt, že z tržního hospodářství se v Česku stala dotační ekonomika. NKÚ spočítal, že Česká republika má více než 750 dotačních programů, na jejichž zpracování pracuje na plný úvazek na 30 tisíc úředníků. Jaké to má dopady?

Je to obrovské plýtvání zdroji, vytváření neproduktivní aktivity. Vedle toho, že to je obrovská zátěž pro státní rozpočet, především platí, že dotace způsobují špatnou alokaci zdrojů. Odklání je od efektivního využití. Velikost a struktura výroby, nabídky práce, spotřeby či úspor a investic je najednou jiná, než by bylo efektivní. Pokřivuje to trh a snižuje motivaci ke změně, k inovacím, a tím pádem k dlouhodobému růstu. Dotace také vedou ke koncentraci v ekonomice do rukou vybraných zájmových skupin. Problém dotací je i to, že všechny jejich negativní dopady jen velmi špatně změříte. Když nějak zdestruujete trh a uměle vyřadíte určité tržní příležitosti, jak to pak změříte? Jak zjistíte, jaké všechny příležitosti jste tou dotací zabil? Nedokážete namodelovat paralelní svět, tak jak by vypadal bez dané dotace. Další jejich potíž tkví v tom, že náklad přijde až časem a nespojíte si jej právě s danou dotací. A zrušit dotaci znamená pravý opak. Náklad nesete hned, ale pozitivní impulz z existence volnějšího trhu a efektivnější alokace přijde až časem. Proto se do rušení málokomu chce. Kdysi to někdo připodobňoval k pití alkoholu. Kdybyste kocovinu dostal hned po napití, nikdo by alkohol nepil. Jelikož ale nejdřív přijde opojení a hlava vás bolí až druhý den, tak se holt mnozí napijí.

Je reálné, aby si státy či Evropská unie časem řekly, že dotace nedávají ekonomicky smysl, a bude je tedy nejlepší zrušit?

Na evropské úrovni se to podle mě nestane, protože právě dotace jsou jedním z nástrojů unifikace a propagace evropské myšlenky. Když už tu ale ty evropské dotace jsou a asi i budou, pak by bylo efektivnější je poskytovat neúčelově přímo do státního rozpočtu. Tak jak anonymně z jednotlivých zemí odplují ty částky do unijního rozpočtu, tak mají stejně anonymně připlout do státních rozpočtů. Stát je má pak alokovat tam, kam je zapotřebí. Ne demonstrativně financovat vybrané projekty. To negativní efekt dotací ještě zvyšuje. Stejně jako kofinancování. Takže v nějaké obci XY si starosta řekne: Sice bych teď potřeboval opravit silnici, ale radši renovuji park a udělám tam chytré lavičky, protože na to mám devadesátiprocentní dotaci. Pokud jde o dotace na domácí, státní úrovni, pak by to vyžadovalo politika, který nebude držet status quo. A to je samozřejmě problém. Vezměte si, že i současná vláda při svém nástupu tvrdila, že sníží dotace, aby se nakonec jejich šíře jen zvětšila. Vždyť dnes máme reklamy na dotace, dokonce i státem tvořené. To jen konzervuje onen „mindset“, o kterém jsem mluvil. Jediná cesta ke změně je, že lidé pocítí ve svých vlastních peněženkách náklady spojené s určitou politikou. Myslím, že by se to mohlo stát v případě Green Dealu, který s sebou ponese ohromné výdaje. Všichni samozřejmě chceme chránit životní prostředí. Když se ale zeptáte, kdo za to chce zaplatit, tak bude najednou ticho.

Tvrzení, že Green Dealem děláme něco pro budoucí generace, je liché. Naopak jim bereme zdroje, které budou potřebovat, aby se na tuhle změnu mohly adaptovat.

Green Deal vám evidentně zvedá tlak.

Z mnoha důvodů. Když se například podíváte na graf emisí CO2 po jednotlivých zemích a kontinentech, tak u Evropy a USA uvidíte za poslední léta mírný pokles, Čína a Indie ale rapidně rostou. Jen Čína vyprodukuje stejně, nebo možná i více emisí než celá Evropa se Spojenými státy dohromady. Vždyť je to absurdní. Utrácíme obrovské množství peněz a brutálně regulujeme ve víře, že se tím podaří zbrzdit oteplování planety o nějaké ty desetiny stupně Celsia, místo abychom tyto zdroje použili na to, že se na tuhle změnu adaptujeme. Stát měl přijít třeba s tím, že podnikům sníží daně a dá jim prostor, aby se firmy za ty ušetřené zdroje na klimatickou změnu připravily. Místo toho přišla EU s Green Dealem, který má podle odhadů Evropského účetního dvora vyjít až na jeden bilion eur ročně. To je samozřejmě zcela mimo rámec evropského rozpočtu. Ty náklady tedy přirozeně spadnou na již dnes předlužené evropské státy. A ty si na to, jakož i EU, budou muset půjčit. Tvrzení, že Green Dealem děláme něco pro budoucí generace, je tedy naprosto liché. My jim naopak odebíráme zdroje, které budou v budoucnosti potřebovat, aby se na tuhle změnu mohly adaptovat. A nejen na tuhle změnu, vždyť klimatická krize nebude tím jediným, s čím se budou muset v budoucnosti popasovat. Máme tu třeba demografickou krizi. Toto zelené zadlužení bude mít samo o sobě veliké negativní makroekonomické dopady. Nemluvě o podkopávání efektivity systému, dlouhodobého růstu, o vyšší inflaci.

Když stát motivace nastaví tak, že se vyplatí spoléhat na to, že vás bude živit, tak se tak lidé také budou chovat.

ROZPOČTY ŠKOLSTVÍ A ZDRAVOTNICTVÍ SEŠKRTAT

Často se mluví o tom, že se musíme proinvestovat k růstu. O vás je ale známo, že nejste velkým příznivcem vládních investic, a to ani v případě takových sektorů, jako je třeba školství či zdravotnictví.

Nejsem příznivec plýtvání. Školství a zdravotnictví jsou systémy, do kterých můžete nalít peněz, kolik chcete, a stejně budou vždycky chybět a budou se ozývat hlasy, že jsou podfinancované. Podle mě by si oba tyhle systémy zasloužily naopak rozpočet seškrtat. Zní to drsně, není to nic proti učitelům či zdravotníkům. Jde o systém. Problém školství a zdravotnictví není v tom, že by v nich bylo málo peněz. Jejich problém tkví v tom, že jsou neefektivní. Od covidu se do obou oblastí nalilo opravdu hodně peněz a rozhodně nemám pocit, že by se situace v nich o tolik zlepšila. Jak školství, tak zdravotnictví jednoduše chybí tržní impulzy. Proto jsem mimo jiné velkým zastáncem školného. Když si za vysokou školu musíte platit, tak si víc rozmýšlíte, jestli ještě máte studovat, nebo už jít pracovat, případně si pečlivě volíte obor studia. Zároveň ale platí, že vše, co se vybere na školném, by mělo být na stipendiích rozdáno mezi studenty. Do samotného systému škol bych z toho nedal ani korunu. Stejně tak ve zdravotnictví by se měly zavést silněji regulační poplatky nebo systém soukromého připojištění. Pak by se vidělo, po čem je poptávka, co je v systému vzácné a kde se zbytečně plýtvá. Jsem přesvědčen, že by se nakonec ukázalo, že se dá dokonce ušetřit.

Jak byste popsal hospodářskou politiku této vlády? Dá se to stručně jedním slovem?

Mám‑li jedním slovem, tak bych řekl, že je nekonzistentní. Jednak v čase. Vezměte si proklamování o nezvyšování daní na začátku vlády a realitu, kdy de facto celá konsolidace veřejných financí jde jen přes vyšší daně, odvody, poplatky. Zadruhé je nekonzistentní ve svých opatřeních. Vláda třeba chce řešit důchodový systém, více lidi motivovat k soukromému připojištění, ale pak udělá plno opatření, která to ztíží. Jedna ruka neví, co dělá druhá. Nekonzistentní hospodářská politika pak jen zesiluje negativní efekty v ekonomice.

Problém školství a zdravotnictví není v tom, že by v nich bylo málo peněz. Jejich problém tkví v tom, že jsou neefektivní.

Hodně se teď mluví o potřebě transformovat model české ekonomiky. Souhlasíte s touto ideou, může takovou přeměnu vůbec stát smysluplně podpořit?

Cítím, že za touto ideou je chybná představa, že v 90. letech tu vznikl model české ekonomiky, který někdo záměrně naplánoval a vytvořil. To je zcela chybné vnímání. Naše ekonomika přece něco dostala do vínku, má nějakou strukturu, náš stát má určitou geografickou polohu, má určité komparativní výhody. Když se nám po revoluci otevřel svět, tak se ukázalo, v čem jsme dobří a v čem ne. Některé podniky zkrachovaly, některé jiné přežily, další nové vznikly, v tom či onom odvětví. Žádný model nikdo plánovaně nevytvořil. To, že jsme si tu strukturu státními zásahy vychýlili, je jiná věc. Že jsme před čtvrtstoletím dělali pobídky do automobilového průmyslu, protože si tehdejší vlády myslely, že právě to je segment trhu, který má budoucnost, vedlo jen k tomu, že jsme si strukturu ekonomiky k vlastní škodě zakonzervovali. Teď najednou přichází lidé s ideou transformace 2.0 a říkají, že původní model je špatný a je třeba jej vymyslet a naplánovat jinak. Už nebudeme dělat auta, ale třeba čipy. A stavět gigafactory. Představa, že někdo přijde a nalinkuje, jak má ekonomika vypadat, je ale obskurní. Zase to skončí pobídkami, dotacemi a zásahy do ekonomiky, tak aby vyhovovala nějaké představě. A za pár let se opět budeme chytat za hlavu.

Začali jsme citátem, tak s ním i skončeme. První československý ministr financí Alois Rašín kdysi řekl: „Obyvatelé českých zemí trpí třemi chorobami: dvě třetiny lidí si myslí, že je bude živit stát; většina věří ve všemocnost státu; téměř všichni si myslí, že se svoboda obejde bez poslušnosti.“ Změnilo se něco za těch sto let, nebo to jeho tvrzení pořád platí?

Nemyslím si, že by Češi byli víc než jiní přisátí na stát a nechtělo se jim pracovat. Podle mě je to o nastavení motivací. Když stát motivace nastaví tak, že se vyplatí spoléhat na to, že vás bude živit, tak se tak lidé také budou chovat. Když ekonomický systém uvolníte a lidé budou muset v tržním prostředí plavat, tak v něm budou plavat. My Češi to umíme, jsme šikovní, jen to teď nemáme zapotřebí, když nám stát neustále nabízí plovací vestu.