O prázdninách nabyla účinnosti zatím poslední a v pořadí již jedenáctá novela zákona o zadávání veřejných zakázek. Kromě řady jiných změn přinesla tato novela také novinku, která může významně ovlivnit možnost neúspěšných účastníků zadávacích řízení uplatňovat svá práva u soudu.

Doposud platilo, a alespoň v teoretické rovině nadále platí, že úkony zadavatele mohou účastníci zadávacího řízení nechat přezkoumat nejprve Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, a pokud neuspějí, mohou u soudu podat správní žalobu. S tou bývá často spojen také návrh, aby soud zadavateli předběžným opatřením zakázal uzavřít smlouvu s vybraným dodavatelem až do doby, než bude o žalobě pravomocně rozhodnuto. Stávalo se, že soud těmto návrhům vyhověl, což nevyhnutelně způsobovalo průtahy při realizaci příslušné veřejné zakázky.

Zadavatelům, kteří tyto komplikace nesli nelibě, se rozhodli vyjít vstříc poslanci Karel Haas a Marek Benda. Jejich pozměňovací návrh podaný krátce před závěrečným čtením zajistil, že nyní se musí v souvislosti s uvedeným předběžným opatřením složit kauce až 10 milionů korun. Jde o stejnou kauci, jakou je nutno zaplatit při podání návrhu na přezkum postupu zadavatele u ÚOHS. I v tomto případě platí, že není‑li návrhu vyhověno, celá kauce propadá státu. Pokud jste si mysleli, že by tato částka mohla sloužit k náhradě případné škody, která zadavateli vznikla v důsledku nemožnosti uzavřít smlouvu, tak jste na omylu. Státu propadá bez ohledu na to, zda zadavatel má se státem vůbec něco společného.

Podle zmíněného poslaneckého návrhu má tato úprava zabránit tomu, „aby zadavatelé byli automaticky a bez závažného důvodu nadále blokováni v uzavření smlouvy (…) i v situacích, kdy bylo úřadem pravomocně rozhodnuto, že postup zadavatele byl v souladu se zákonem“. Nevím, z čeho dotyční poslanci dovozují, že k vydávání předběžných opatření dochází automaticky, ale novou realitou teď každopádně je, že neúspěšný účastník musí nejdřív přijít o prvních až 10 milionů korun, aby si pak mohl rozmyslet, jestli stejnou částku bude riskovat podruhé, nebo raději rezignuje na své ústavní právo na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod.

Už to je samo o sobě na pováženou, ještě více však dostávají ústavou zaručená práva na frak tím, že v důsledku poslanecké změny může soud nařídit předběžné opatření jen tehdy, pokud veřejný zájem na plnění veřejné zakázky nepřevažuje nad zájmem účastníka. Takže mám sice právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost správního rozhodnutí, toto právo ale pozbývá jakýkoli reálný efekt, když veřejný zájem dostal přednost před zákonností a po uzavření smlouvy zadavatelem se již soudní přezkum stává prakticky obsoletním.

V nové právní úpravě lze nalézt i další zajímavé prvky nespravedlivého procesu, jako je povinnost soudu vzít při rozhodování v úvahu „pravděpodobné následky předběžného opatření pro (…) všechny další zájmy, které jím mohou být poškozeny“ a „předběžně posoudit závažnost a důvodnost žalobních bodů“ bez toho, že by věc byla projednána. K prosazení těchto nových pravidel s velkou pravděpodobností přispěla zvolená cesta pozměňovacího návrhu, který byl podán na poslední chvíli a unikl tak jakékoliv odborné i profesní diskusi.

Jestli na celé věci může ještě něco překvapit, pak je to skutečnost, že autoři uvedeného návrhu jsou poslanci za stranu, která jinak oficiálně vystupuje na podporu podnikatelů, přičemž jeden z nich je dokonce místopředsedou ústavně právního výboru sněmovny a byl zmiňován jako možný adept na funkci ústavního soudce.

Související