Počet soudních sporů vedených ve světě v souvislosti s klimatickou změnou a dalšími otázkami souhrnně označovanými jako ESG narůstá a počítá se už v tisících. Nezanedbatelnou část tvoří prosazování environmentálních a spíše politických cílů prostřednictvím soudů. Žalobcům přitom nemusí jít o konečný úspěch ve sporu, mnohdy jim stačí pozornost, kterou spor vyvolá. Žalobci se nejprve zaměřovali na státy a firmy jako takové, ale teď se v jejich hledáčku ocitli už i vrcholoví manažeři.

Ve Velké Británii podala nevládní organizace ClientEarth žalobu proti členům představenstva společnosti Shell pro údajné porušení povinnosti jednat s řádnou péčí. ClientEarth z pozice vlastníka 27 akcií tvrdí, že představenstvo dostatečně nezohlednilo riziko klimatické změny pro společnost Shell a nezavedlo dostatečná opatření k dosažení uhlíkové neutrality v souladu s cíli Pařížské dohody. Stejně dobře si ovšem lze představit i opačný scénář, tedy žalobu akcionáře, podle něhož management koná ve vztahu ke klimatické změně či jiným tématům v rámci ESG příliš aktivisticky, na úkor finančních výsledků společnosti. Jaké jsou tedy povinnosti managementu a rizika s nimi související?

Žalobu ClientEarth anglický soud v květnu letošního roku předběžně odmítl s tím, že volba opatření k dosažení uhlíkové neutrality je zásadně v kompetenci managementu a že akcionáři i soudy jsou špatně vybaveni k přezkoumávání složité volby mezi často protichůdnými zájmy, ledaže by šlo o jasný případ. ClientEarth požádala o nařízení ústního jednání, ale obecně se soudí, že má jen malou šanci předběžný verdikt zvrátit.

Podle anglického práva jsou členové představenstva povinni zohledňovat dopad činnosti společnosti na komunitu a životní prostředí. To však platí v kontextu obecné povinnosti usilovat o úspěch společnosti ve prospěch všech jejích společníků. České zákony jsou ještě méně konkrétní. Zjednodušeně řečeno, management české firmy musí být k firmě loajální a musí jednat s péčí řádného hospodáře, což splní, pokud mohl rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu firmy. O životním prostředí ani dalších ohledech se zákon výslovně nezmiňuje ani nestanoví časový horizont, ve kterém by měl management uvažovat. Stejně jako anglické právo i české právo připouští, aby se společník za určitých okolností po managementu jménem firmy domáhal náhrady škody.

Z povinnosti loajality plyne, že management musí dát přednost zájmům firmy jako celku před zájmy vlastními i jednotlivých společníků. V praxi se tato povinnost projevuje nejvýrazněji u firem s více společníky, zatímco u firem s jediným společníkem může do jisté míry platit rčení „kde není žalobce, není ani soudce“. To ale neznamená, že by se management měl soustředit výlučně na krátkodobé finanční výsledky bez ohledu na dopady činnosti firmy na přírodní a společenské prostředí. Pokud je to v dlouhodobém zájmu firmy, management musí takové dopady ve svém rozhodování zohlednit. V rámci péče řádného hospodáře totiž management musí jednat informovaně. Měl by tedy brát v potaz rizika plynoucí z dopadů klimatické změny na budoucí činnost firmy, očekávaný vývoj právní regulace v oblasti ESG, rizika a možné dopady veřejných bojkotů a kampaní na firmu a podobně.

Management ale nenese odpovědnost za výsledek, pouze za řádné rozhodování. České soudy se podobně jako ty anglické staví k přezkoumávání rozhodnutí managementu spíše zdrženlivě a zasahují jen v poměrně jasných případech.

Současné české právo tedy manažerům dává poměrně široký prostor pro uvážení, jak se k otázkám spadajícím pod pojem ESG postavit, samozřejmě s výjimkou oblastí upravených specifickou regulací. Management však tyto otázky nemůže zcela ignorovat a musí o nich rozhodovat informovaně. Pokud tak bude postupovat a své kroky řádně zdokumentuje, měla by případná žaloba dopadnout podobně neslavně jako výše zmíněná žaloba ClientEarth.

Související