Šetřit přírodu nemá jen průmysl, i města jsou zásobárnou materiálu, který jde znovu využít

Takzvaná cirkulární ekonomika nastoupila do Česka přes průmysl a byznys. Maximální snaha jednou vyrobené zboží znovu použít, či alespoň recyklovat materiál, z něhož vzniklo, snižuje množství odpadu. Jeho hromadění je vidět zejména tam, kde žije větší množství lidí. Buď přímo v jejich obydlích, nebo také na veřejných sběrných místech. I v jejich fungování jsou rezervy a nabízejí se způsoby, jak ho zlepšit.

Podle nedávné studie Institutu cirkulární ekonomiky je možné díky většímu uplatnění oběhového hospodářství do roku 2050 snížit emise oxidu uhličitého v průmyslové sféře až o 65 procent a zároveň ušetřit až třetinu investičních a energetických nákladů. Ke snaze chránit životní prostředí se ale nehlásí jen průmyslová výroba, oběhové hospodářství přinášející velké úspory začíná pronikat do fungování měst a života jejich obyvatel.

Nebourat zbytečně a stavět šetrně

Mezi zásady cirkulární ekonomiky v každodenním životě patří snižování množství odpadu a úspora zdrojů. Města je v tomto kontextu možné vnímat jako banku a zásobárnu materiálu, který lze opět použít. Vzhledem ke zvyšující se těžbě nerostných surovin a bezprecedentní spotřebě se lidské aglomerace stanou významně strategickými. „Například emisní stopa spojená s výrobou stavebních materiálů nezbytných pro výstavbu je zásadní. Čtyři klíčové segmenty – výroba oceli, cementu, plastů a hliníku – jsou v Evropské unii odpovědné za 65 procent celkových průmyslových emisí,“ upozorňuje ředitel Institutu cirkulární ekonomiky Pavel Zedníček.

V městském prostředí je podle něj především potřeba usilovat o renovaci starších budov tak, aby se spotřeba materiálu výrazně nezvyšovala. Při výstavbě je pak zapotřebí materiál náročný na emise používat co nejméně a nahrazovat ho nízkoemisními alternativami, například dřevem. To se ale zatím v Česku nesmí používat pro výstavbu výškových budov, ačkoliv v zemích, jako je Velká Británie nebo Švýcarsko, už takové rostou. Například poblíž Curychu aktuálně vzniká bytový komplex z lepených dřevěných trámů o výšce 100 metrů. Podobné projekty nalezneme i v Rakousku.

Města jako Amsterodam, Londýn, Paříž, Kodaň či Glasgow vytvářejí takzvané cirkulární inovační huby, s jejichž pomocí určují směr a tempo přechodu na cirkulární ekonomiku. Aktivně zapojují soukromou i veřejnou sféru, podporují vzdělávání a osvětu a své aktivity podporují legislativním rámcem s jasně stanovenými cíli.

Objem veřejných zakázek se pohybuje kolem půl bilionu korun ročně. Síla veřejného zákazníka tak může být pro cirkulární ekonomiku určující.

Začít v malém – třeba od oblečení

Tak daleko zatím česká města nejsou. Přesto se i zde začíná o cirkulární ekonomice diskutovat. V Praze je dokonce jedním z hlavních pilířů klimatického plánu, který magistrát přijal v minulém volebním období a který má zajistit snižování produkce uhlíku v metropoli.

„Kromě toho, že jde o zajištění klasického oběhové hospodářství, nám jde i o snižování materiální spotřeby i znečištění. Dle dostupných dat by plná cirkulární ekonomika mohla snížit globální emise oxidu uhličitého až o 50 procent,“ vysvětluje náměstkyně primátora Jana Komrsková.

Hlavním úkolem města je snížit produkci odpadů a jeho opětovné využití. „Podporujeme a realizujeme vzájemnou výměnu oblečení, máme nábytkovou banku, plánujeme také výměnu stavebního materiálu. V minulém volebním období jsme koupili bioplynovou stanici, kde budeme využívat gastroodpad a měnit ho na energii,“ dodává Komrsková.

Veřejný zákazník může udávat směr

Přechod na cirkulární ekonomiku mohou stát a města ovlivnit také tím, jak budou nakupovat zboží a služby, které samy spotřebovávají nebo je poskytují občanům. „Objem veřejných zakázek se pohybuje kolem půl bilionu korun ročně, takže požadavky na výrobky jsou mocným nástrojem, kterým veřejné subjekty mohou akcelerovat zavádění oběhového hospodářství do praxe,“ upozorňuje advokát společnosti Verdian a specialista na právo životního prostředí Tomáš Babáček.

Instituce podle něj mohou například do zadávací dokumentace k nákupu zanést požadavky na množství recyklátů či chemických látek obsažených v poptávaném výrobku. Také si mohou vybavení pronajmout či žádat jeho zpětný odběr výrobcem. „K dispozici jsou seznamy smluvních klauzulí týkajících se snižování emisí skleníkových plynů a oběhového hospodářství. Jsou standardizované, promyšlené a jsou volně k dispozici,“ radí Babáček úředníkům, jak odpovědným zadáváním veřejných zakázek pomoci a usnadnit dorozumění mezi veřejným aparátem a jeho dodavateli.

Pražský magistrát zanesl uplatnění prvků cirkulární ekonomiky při zadávání veřejných zakázek do svého klimatického plánu. „Zapojujeme do toho všechny naše městské společnosti včetně příspěvkových organizací. Už od nich přicházejí konkrétní podněty, například dopravní podnik chce nakoupit autobusy na vodík nebo elektrobusy,“ uvádí Komrsková.

Hlavní město je v českých podmínkách napřed. „Převážná většina měst či krajů v současnosti s cirkulární ekonomikou teprve začíná. Množství skládkovaného odpadu v Česku je asi na dvojnásobku evropského průměru a máme tak v tomto ohledu co dohánět,“ upozorňuje Zedníček z Institutu cirkulární ekonomiky, jehož posláním je mimo jiné pomáhat městům, obcím a dalším subjektům v přechodu na udržitelné fungování.

Povědomí o recyklaci není nejvyšší

Ne všechno ale ve městech záleží na jejich vedení a na úřednících. Přispět k tomu, aby tam život co nejméně poškozoval životní prostředí, může každý. „Klíčové je dodržovat základní principy nakládání s odpady tím, že snížíme vlastní spotřebu a předejdeme tak jejich vzniku. To, co vlastníme, bychom se měli snažit opakovaně používat, a co dosloužilo, zkusit opravit nebo usilovat o vhodné třídění a recyklaci,“ radí Zedníček.

Avšak ne vždy si lidé umí poradit. Dan Jiránek, ředitel Sekce pro projekty a inovativní přístupy Svazu měst a obcí, upozorňuje na to, že ve sběrných dvorech obcí často končí například staré pneumatiky a starostové obtížně hledají cesty, jak se jich ekologicky zbavit. Pneumatiky by sem přitom podle českých zákonů vůbec mířit neměly. V rámci rozšířené odpovědnosti výrobců totiž nese odpovědnost za jejich likvidaci výrobce. Lidé by je tedy měli odevzdávat například v autoservisech, ale nevědí to. A právě s orientací v poměrně složitém systému sběru odpadu může pomoci osvěta – po vzoru západních metropolí financovaná obcemi. Likvidace případných černých skládek je vyjde dráž.