Letos na jaře přichystala Evropská komise plán REPowerEU. Obsahuje kroky k ukončení závislosti na dodávkách ruského plynu nejpozději k roku 2027. Záhy nato začaly přímořské země překotně ohlašovat plány na zřízení nových přístavních terminálů na přečerpání zkapalněného plynu (LNG) z nákladních lodí. První se již letos začaly ukotvovat. Hlavní toky plynu do zemí EU se tak obracejí, protože Rusko se rozhodlo, že si bude samo vybírat, komu ještě plyn dodá a komu nikoli. Postupně omezilo dodávky do EU natolik, že většina plynu již neteče z východu na západ, ale opačným směrem.

Soustava dálkových plynovodů zásobujících desítky let evropské země ruským plynem dnes stojí nevyužita. Paradoxně nejvíce, byť násobně méně než v předchozích letech, ho Rusko do EU posílá přes ukrajinskou tranzitní soustavu, kterou se před vlastním vpádem na Ukrajinu snažilo obejít pomocí nových podmořských plynovodů. Jeden z nich, Turk Stream, dnes zásobuje převážně Maďarsko a Srbsko. Další dva, Nord Stream I a II, již po spektakulárním podmořském útoku zaplavuje voda. Ani plynovodem Jamal neteče přes Polsko do Německa žádný ruský plyn.

Do zemí EU míří letos rekordní objemy zkapalněného zemního plynu. Mezi jeho odběratele se nově řadí také země střední Evropy včetně Česka. Jeho území protíná soustava plynovodů, které umožňují přepravu násobně vyšších objemů plynu, než je domácí spotřeba. Nárůst dodávek LNG nicméně snižuje výhodnou pozici, kterou si republika pomocí přepravní soustavy dlouhodobě budovala. Využití transevropských plynovodů se zužuje na zásobování převážně těch zemí, kterým chybí přístup k moři či k dálkovým plynovodům z Norska, Alžírska, Ázerbájdžánu. Země střední Evropy se stávají oblastmi ležícími nikoli uprostřed, ale spíše na periferii přepravních toků.

Tento posun je patrný již ze srovnání tranzitu plynu přes ČR v nedávném období. Mezi lety 2017 a 2021 dosahoval tento průměrný denní tranzit téměř 82 milionů kubických metrů v období leden až říjen. Letos se snížil asi o třetinu na 56 milionů. Oproti loňskému roku se však propadl mnohem výrazněji, téměř o polovinu. Ještě pesimističtěji působí srovnání po zastavení toku přes Nord Stream, který byl hlavním zdrojem plynu přepravovaného přes ČR. V období od 1. září do konce října letošní roku dosahuje tranzit sotva 11 milionů kubických metrů denně, zatímco před rokem byl devětkrát vyšší.

Do popředí zájmu se dostává vodík. Unie ho bude dovážet a to je příležitost pro nevyužívané plynovody na českém území.

Nabízí se otázka, zda nadále udržovat takto předimenzovanou kapacitu přepravní soustavy. Odpověď hledejme v souvislosti s další velkou výzvou budoucí energetiky. Evropa již řadu let řeší, jak nahradit fosilní paliva, včetně zemního plynu. Problematické je to zejména v sektorech, které nelze plně či dostatečně efektivně elektrifikovat. Mezi takové patří například dálková a nákladní doprava, průmyslová výroba využívající vysokoteplotní procesy, chemie či ocelářství.

Tato odvětví by plyn dostávala dál. Nemělo by se ale jednat o fosilní zemní plyn, nýbrž o jeho nízko‑ či bezemisní alternativy jako biometan, vodík, syntetický metan. První již v ČR vyrábí dvě biometanové stanice, avšak abychom jimi pokryli dnešní spotřeby plynu, potřebovali bychom jich asi čtyři tisíce. V EU je situace o něco lepší, unie vyprodukuje ročně asi tři miliardy kubíků biometanu, tedy 0,7 procenta spotřeby zemního plynu. REPowerEU plán předpokládá, že by se výroba mohla až zdvanáctinásobit do roku 2030. Rozvoj limitují nedostatečné zdroje pro výrobu tohoto plynu.

Do popředí zájmu evropských politiků se proto dostává vodík vyráběný elektrolýzou vody s pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů. Evropská vodíková strategie očekává výrobu minimálně 10 milionů tun takového vodíku v EU do roku 2030 a REPowerEU cílí také na dovoz obnovitelného vodíku odjinud ve stejném objemu.

A právě zde se otevírá prostor pro zapojení nedostatečně využívaných plynovodů. Studie European Hydrogen Backbone pracuje s pěti různými importními trasami, mezi nimiž figuruje také česká přepravní infrastruktura. Přeprava vodíku by měla postupně doplňovat a následně nahrazovat přepravu zemního plynu. Evropská komise spoléhá například na Ukrajinu či země severní Afriky. Import z těchto destinací například do Německa si pak lze představit s využitím také české přepravní soustavy.

Aktuálně se vedou živé diskuse nad množstvím vodíku, které se za deset či dvacet let bude v EU využívat. Stávající plynárenská soustava určitě může v budoucnu pomoci propojit různé oblasti spotřeby a výroby vodíku. V této dekádě ale zatím budou plynovody plnit svou tradiční funkci, kterou je přeprava zemního plynu. Byť v menším rozsahu, než jsme byli zvyklí.

Související