Aktuální číslo časopisu Ekonom
Před čtrnácti lety se Karol Lovaš rozhodl opustit aktivní novinařinu. Vstoupil do kanonie premonstrátů v Želivě. Dnes působí jako římskokatolický kněz na malé farnosti na Vysočině a k tomu vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. "Chtěl jsem být šťastný a užitečný. Tehdy jsem byl mladý a naivní. Měl jsem talent, dravost a drzost. Postupně jsem zjišťoval, že si s nimi nevystačím, pokud nechci, aby si mě mocní pohazovali jen jako lehkou dívenku z kolena na koleno," popisuje Lovaš své rozhodnutí stát se knězem.
Jako mladý jste se vydal bez studia žurnalistiky na dráhu novináře. Co vás na této profesi tolik lákalo?
Svoboda. Dnes je to paradoxně nesvoboda, proč bych ji dělat nemohl.
Co si mám představit pod pojmem nesvoboda?
Většina současných médií na Slovensku funguje na principu angažované žurnalistiky, kterou jsme tu měli před rokem 1989. O politice a politicích neinformují, snaží se jejich práci suplovat vytvářením vlastní reality. Co se týká angažované žurnalistiky, nejsem si jistý, zda alternativní média netahají v tomto směru za kratší konec. Kdysi se lidé rozhodovali na základě toho, co píše hlavní proud. Dnes už se rozhodují navzdory tomu, co se píše. Je to varovný signál, že s médii není něco v pořádku.
Je bývalým slovenským politickým reportérem a moderátorem Rádia Twist. Během své novinářské kariéry například komentoval průběh událostí zatýkání bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara ve vile Elektra a vedl rozhovor s bývalým tajemníkem ÚV KSS Vasilem Bilakem. Jako spoluautor a moderátor zpravodajského Žurnálu Rádia Twist získal cenu Literárního fondu. V roce 1999 přinášel jako válečný reportér zpravodajství z Bělehradu a kosovské Prištiny.
Před čtrnácti lety vstoupil do kanonie premonstrátů v Želivě, kde přijal řeholní jméno Gottschalk. Poté vystudoval Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a byl vysvěcen na kněze. V roce 2012 absolvoval postgraduální studium žurnalistiky na Katolické univerzitě v Ružomberku. Od roku 2016 je vysokoškolským pedagogem na Fakultě sociálních věd UK, kde se věnuje primárně rozhlasové žurnalistice. Společně s tím působí jako kněz v Božejově na Vysočině. Je autorem několika knih nejen s duchovní tematikou. Jeho posledním dílem je knižní rozhovor s posledním šéfem komunistické Státní bezpečnosti Alojzem Lorencem s názvem Generál, který byl u toho.
Co by podle vás situaci změnilo?
Toužím, aby byla žurnalistika opět místem pro dialog. Před třiceti lety ho vedli nastupující demokraté a disidenti spolu s komunisty. Aktuálně ho někdy neumí vést ani demokraté mezi sebou. I díky sociálním sítím a médiím žijeme opět život v ghettech. Nehledáme pravdu. Hledáme už jen lidi, kteří nás budou utvrzovat v naší pravdě. Ukazujeme prstem na ty špatné a nedochází nám, že stojíme také v ghettu, jen na opačné straně. Čekat, až umře dnes už větší polovina národa, které nerozumíme a která nerozumí nám, není moudré. Je důležité vrátit se zpět k tomu, co bylo leitmotivem listopadových dní roku 1989. K dialogu. Je lékem, neboť boj vyčerpává.
V roce 1999, kdy vám bylo teprve 23 let, jste byl jako reportér svědkem války v Kosovu. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte? Dokázal jste se v tak mladém věku s takovým zážitkem vyrovnat?
Byla to zkušenost, která mě naučila rozlišovat pravdu od nepravdy. Vnímal jsem tehdy spíš jiné věci, které s válkou souvisely možná okrajově. Vybavují se mi dva důležité zážitky. Jedním byla stará žena, která na tržišti prodávala králíky. Chtěl jsem ji podpořit, a tak jsem jí hodil do košíku peníze. Ona se ale rázně postavila a utíkala za mnou, aby mi je vrátila. Říkala: "Buď si vezmete ode mě mého králíka a zaplatíte, nebo si já nevezmu vaše peníze." A potom mě překvapil taxikář, který mě vezl na slovenskou ambasádu. Nebyla daleko od centra v Novém Beogradu. Bylo ale nutné projet jedním z mostů. A to bylo nebezpečné − zvlášť večer. On se nechal přemluvit. A chtěl zaplatit jen to, co ukázal taxametr. Ani korunu navíc jako příplatek za práci v nebezpečí. Hraniční situace nám připomínají, kdo jsme a kým máme zůstat. Kdybych nevěděl, že je válka, pod tíhou té člověčiny bych si myslel, že jsem v ráji.
Nemyslíte si, že i přesto tato zkušenost následně ovlivnila vaše rozhodnutí novinařinu opustit?
Možná. Toužil jsem být šťastný. Dnes vím, že to štěstí bylo i tam. Jen já jsem byl ještě příliš mladý a slabý, abych ho viděl a dokázal žít. Vím, že štěstí je i tady a teď. Proto nemám důvod se vracet.
Nalezení štěstí bylo tím jediným důvodem, proč jste se rozhodl novinařinu opustit?
Chtěl jsem být šťastný a užitečný. Tehdy jsem byl mladý a naivní. Měl jsem talent, dravost a drzost. Postupně jsem zjišťoval, že si s nimi nevystačím, pokud nechci, aby si mě mocní pohazovali jen jako lehkou dívenku z kolena na koleno. Poznal jsem důležitost vzdělání.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
