Je krásné mít sny a je ještě hezčí si je plnit. Motivační příručky jsou plné hesel jako: "Když chceš, tak můžeš." Dává nám to sílu tvrdě pracovat a o něco se pokoušet. Nic proti tomu. Mnoha lidem se sny vyplnit podaří. S některými z nich pak čteme rozhovory v médiích. Když to úmyslně primitivně zjednoduším, my novináři se jich ptáme: "Jak to děláte, že jste tak úspěšní, bohatí a slavní?" A odpověď, následující po pobaveném zavrtění hlavou, zní obvykle: "To je jednoduché. Jsem talentovaný, chytrý a tvrdě pracuju."

Vím, nikdy to neříkají přesně takhle, avšak věřte mi, přesně takhle to myslí. Čímž je nekritizuji, většina z nás − byť jsme nevydělali miliardy a neřídíme velké firmy − se chová a přemýšlí podobně. I na své malé životní úspěchy hledíme jako na něco, o co jsme se zasloužili, přinejmenším svou prací a pílí.

Psychologové tomu říkají základní atribuční chyba. Když se nám něco povede, pomyslně se klepeme po ramenou. To, co našim úspěchům předcházelo, vidíme jako vlastní vyšlapanou, nevyhnutelnou cestu. Už od mládí. Udělali jsme těžkou zkoušku na univerzitě? Samozřejmě, vždyť jsme se učili a jsme chytří. Neudělali jsme ji? Měli jsme smůlu. A opačně. Když zkoušku neudělal některý ze spolužáků: "Jasně, vždyť se skoro neučil." A když dostal jedničku, říkali jsme: "Bože, ten měl ale šílené štěstí."

ŠTĚSTÍ je něco, co jasně a zřetelně vnímáme při pohledu na životy a osudy ostatních, zatímco u sebe ho máme sklon marginalizovat. Štěstí nebo neštěstí je to, co v balíčku dostáváme při narození. A co určuje, jestli jsme bílí a bohatí, anebo černí a chudí (dosaďte si jakoukoli kombinaci barev kůže a výše bankovního konta rodičů), pro jaké nemoci budeme mít vinou svých genů dispozice a zda jsme se narodili dvacet let před válkou nebo dvacet let po ní.

Věty jako "Za vše, čeho jsem dosáhl, vděčím především sám sobě", případně "Svůj úspěch si zasloužím, vždyť jsem pro něj udělal všechno" jsou nejen arogantní a hloupé, ale i nemorální, píše ve skvělém článku v magazínu Vox novinář David Roberts. Protože "nikdo si nezaslouží hlad, bezdomovectví, špatné zdraví nebo útlak a zrovna tak si nikdo nezaslouží mít se dobře. Ať tak či onak, na obojím se významně podílí náhoda."

Ostatně, podnikatelka Bára Rektorová, když se léčila s rakovinou, mi v té době říkala, jak je alergická na věty, které někdy slýchá od nás ostatních: "Musíš bojovat, jinak tu nemoc neporazíš." Zní to dobře a myslíme to upřímně. Ale zároveň to evokuje, jako by si ti, kteří té nemoci nakonec podlehnou, za to mohli sami. Nebojovali, vzdali se.

Pochopitelně je to nesmysl. Psychikou a tím, jak se k nemoci stavíme, můžeme ovlivnit hodně. Ale tím hlavním faktorem je náhoda, v tom nejširším slova smyslu. O našem životě rozhodne spousta faktorů: kdy jsme nemoc zjistili, kdo a jak nás léčil, jaké máme geny. Náš bojovný duch je důležitý a hlavně je to jedna z mála věcí v celém výčtu, o které rozhodujeme čistě sami. Statistiky jsou ale neúprosné. Těžko můžeme tvrdit, že například 95 procent pacientů s národem slinivky, kteří nemoci podlehli, byli ti, kteří to vzdali.

Náhoda je pro nás, kteří nejsme věřící, jakousi verzí Všemohoucího. A vlastně srozumitelnější než koncept Boha, jakéhokoli, protože lidem "naděluje" věci dobré i špatné. Chová se neutrálně, ať už ho v životě pocítíme jako štěstí, anebo neštěstí. Neřídí se morálkou, ale zákony pravděpodobnosti. Používáme hezké slovo selfmademan, ale i to označuje lidi, kteří z devadesáti procent vděčí za svůj úspěch štěstí. Vždyť se na seznam selfmademanů podívejme. A řekněte, kolik dokážete z hlavy vyjmenovat těch, kteří se narodili například ve střední Africe.

Není náhoda, že jeden z mála lidí, který roli štěstí nebagatelizuje, je Michal Horáček, muž, který v byznysu vydělal stovky milionů, ale zároveň býval hráčem. "Je třeba si připustit, že když je člověk bohatý, měl štěstí. Je spousta lidí, kteří jsou mnohem usilovnější a vzdělanější než já, ale z nějakých důvodů se jim nedaří." Férová odpověď. Až budete číst rozhovory s privilegovanými úspěšnými, kteří neopomenou zdůraznit miliony svých předností, vzpomeňte si na ni.

Související