Je důležité mít pořád nějaký cíl

Svým přístupem se snaží bourat bariéry mezi sportem handicapovaných a zdravých lidí. A jde mu to víc než dobře.

Co je pro vás cennější? To, že jste mistr světa v závodu Ironman 70.3 v kategorii handicapovaných sportovců, nebo že za sebou mnohdy necháte i stovky zdravých závodníků?

Mně hodně pomáhá právě triatlon a taky běžecké lyžování, protože tam primárně startuju s nehandicapovanými sportovci. Když si zdravý člověk přečte čísla závodu 70.3 Ironman - 1,9 kilometru plavání, 90 kilometrů cyklistika a 21,1 kilometru běh -, řekne si, do toho bych nešel, to je blázen, což je v tu chvíli pro mě kompliment, ale to je tak celé. Teprve až ten samý člověk vidí, že jsem dokončil v konkurenci zdravých sportovců v první třetině, někdy i čtvrtině, a spoustu jich tak porazil, je to už hmatatelný úspěch. Mnohem víc než to, že jsem ten závod v kategorii handicapovaných vyhrál a stal se mistrem světa. Už nejsem ten nejlepší z chudáků.

Jak to vnímají zdraví sportovci, že jste je předstihl? Asi ne všichni vám běží v cíli nadšeně gratulovat, i tady asi pracuje mužské ego, ne?

To záleží na typu závodu. Když zůstaneme u triatlonu, tak ten je egem prosáklý. Nejlepším atletům se nepřiblížím, ale jsem schopný dokončit v první čtvrtině. Pro někoho je to hodně velká rána, když dojedu do cíle, přesednu z běžecké formule na invalidní vozík a cílem dobíhá zdravý sportovec, na kterém je vidět, že skoro prožil klinickou smrt - a já už mám pomalu po sprše. Někdy jejich pohled mluví za vše a nemusí ani promluvit, abych viděl, že jsou naštvaní. Nezastírám, že mě to potěší. Mnohem raději mám ale jiné situace. Vždycky si vzpomenu, jak se na handbiku škrábu do kopce a předjíždí mě člověk na kole. Oba jsme úplně vyřízení. On najednou zvedne palec a řekne: "Jsi můj hrdina!" Je to nepopsatelný pocit, když vidím, že to moje sportování má širší rozměr.

A co na lyžích, třeba na Jizerské 50?

To je úplně v pohodě. Se svým handicapem nejsem schopný vyrovnat se první ambiciózní polovině startovního pole. A té druhé, kam spadám, už o výsledek tolik nejde. Když ty lyžaře míjím, často se setkávám s reakcí, že je to skvělé, že je takto "dávám", a že mi fandí.

Dá se říct, že jste dnes už profesionální sportovec, že se sportem uživíte?

Dlouhé roky jsem se sportem uživit nedokázal. Profesionálem jsem se stal až letos, kdy se mi povedlo dokončit Vasův běh a vyhrát 70.3 Ironman. Tyto úspěchy přilákaly sponzory a mám peníze na celou letošní sezonu. Řekněme, že jsem profesionál, ale ne na nějaké extra úrovni, ten příjem ze sportu není zas tak velký a jako manažer se musím hodně ohánět.

O jakém rozpočtu se bavíme?

Během jedné sezony potřebuji přibližně devět set tisíc korun. Abych byl v klidu a zaplatil nezbytné věci, potřebuji ještě tak tři sta tisíc navíc. Jen sportovní vybavení, které handicapovaní sportovci používají, je velmi drahé. Handbike, speciálně upravené kolo na ruční pohon, stojí kolem čtvrt milionu korun, běžecká formule, což je sportovní vozík, plus minus polovinu. Nejlevnější je plavání, tam stačí neopren. V posledních letech jsem si oblíbil lyžování. Běžkařská sledge vyjde tak na padesát tisíc. To sice není v porovnání s ostatními položkami nic dramatického, ale trvalo mi pět let, než jsem vyvinul takovou, která mi stoprocentně vyhovuje.

V čem byl problém?

Já jsem s běžeckým lyžováním začínal v době, kdy s tím, že by vozíčkář lyžoval na běžkách, nebyly u nás téměř žádné zkušenosti. Během pěti let jsem vystřídal sedm sledgí, pořád jsem něco upravoval. Ve sportu handicapovaných vždycky záleží na konkrétním postižení, jestli máte poškozenou krční páteř, vrchní, nebo spodní část hrudi, nebo bederní páteř. Podle toho vám buď funguje, nebo nefunguje trup, ruce a nohy. Já mám postiženou míchu ve střední úrovni hrudní páteře, mám tak omezenou funkci trupových svalů. Musím mít takovou sledge, která mi umožní ideální sezení, to je nesmírně důležité.

Dnes už je vaše jméno poměrně zavedená značka, přesto, jak se sportovci na vozíku shánějí peníze?

Zásadní problém je ve vnímání společnosti. Vrcholový handicapovaný sportovec není žádný chudák, je to stejný borec jako ten bez handicapu. Já nechci řešit to, že jsem na vozíku, ale chci být prezentovaný jako sportovec a být doceněný za své výkony. Když vyhraju nějaký závod handicapovaných sportovců, spousta lidí si řekne, aha, tak to je ten nejlepší z těch chudáků. Většina Čechů už sice pochopila, že i když nemáte ruku nebo jste na vozíku, můžete mít rodinu a chodit do práce. Ale profesionální sportovec?

Takže si ve vašem případě pletou firmy sponzoring s charitou?

Dneska už tak ne, ale ze začátku jsem to slýchal často - "charitu my neděláme". Přitom ve vrcholovém sportu nemá charita vůbec místo. Jako profesionál chci být brán vážně. Pochopitelně, když se vám stane úraz, jsou to obrovské finanční náklady, musíte si koupit vozík, nové auto, předělat byt. V tomto momentu je naopak charita velmi důležitá, díky těmto penězům se dostanete rychleji zpátky do života. Ale do vrcholového sportu to nepatří.

Je sportovní prostředí u handicapovaných závodníků stejné jako u zdravých?

Myslím, že u handicapovaných sportovců je to možná horší, tam to není jen konkurence, ale mnohdy až nevraživost. Já od začátku funguju nejen jako sportovec, ale zároveň jsem sám sobě manažerem. Myslím, že kvůli tomu, že se mi daří shánět peníze, mě řada lidí nemá ráda. Ve zdravém sportu mají sportovci své manažery a mohou se soustřeďovat jen na výkon. My se musíme o všechno starat sami a vzniká zbytečná závist. Ale samozřejmě mám mezi handicapovanými sportovci spoustu přátel a lidí, za které bych dal ruku do ohně.

Kolik času jste tedy sportovec a kolik manažer?

Já říkám, že jsem prakticky pořád v práci. I když v posledních letech jsem se už naučil i odpočívat a dát si nohy na stůl. Dřív jsem měl velký problém poznat, na co ještě stačí moje mentální kapacita, a taky jsem měl vážné zdravotní problémy. Ale abych byl konkrétní. V průměru tři hodiny denně trénuju a zbytek je manažerská činnost.

I laika vaše nasazení zarazí. Cyklistika, triatlon a běžecké lyžování. Do toho management...

Cyklistice, v mém případě teda spíš handcyclingu, jsem se začal věnovat bezprostředně po úraze. Byla to éra řekněme deseti let. Lámat se to začalo v roce 2014. Pořád jsem měl sice velké cyklistické ambice, chtěl jsem na paralympiádu, ale triatlon mě lákal čím dál víc. Navíc mě začaly bavit v zimě běžky. To už byly tři sporty na vrcholové úrovni. Něco muselo z kola ven, není možné bojovat na třech frontách. Neměl jsem na to kapacitu ani peníze. Rozhodl jsem se pro triatlon, jehož je cyklistika stejně součástí, a pro běžky, které se s ním skvěle doplňují. Takže sportuju v létě i v zimě. V triatlonu bych se rád dostal na letní paralympiádu v Tokiu, ale musím se z dlouhého závodu přeorientovat na kratší, tak uvidíme. Je to další výzva.

Před dvěma lety jste ale skončil v nemocnici, tělo vám dalo jasnou stopku. Poučil jste se?

Vážnější zdravotní problémy jsem začal mít v roce 2013, ty se postupem času řetězily a v roce 2016 mě hospitalizovali v septickém stavu v nemocnici. Tam jsem si uvědomil, že takto dál nemůžu, že musím ubrat a naučit se říkat ne. Ambiciózní lidi jako já si často myslí, že se bez nich nic neobejde, ale když onemocníte, rychle zjistíte, jaký je to nesmysl, jak je všechno pomíjivé.

To se asi přece jen nedalo srovnat se situací z roku 2002. Když člověka srazí auto, dva týdny bojuje o život, řadu měsíců neví, jestli bude zase chodit, a nakonec skončí upoutaný na invalidní vozík, asi musí vidět život jinak...

Bylo mi tehdy patnáct. Šel jsem s kamarádem domů z fotbalového tréninku. Vraceli jsme se z vedlejší vesnice. Srazil nás člověk, který v tu chvíli předjížděl jiné auto. Pochopitelně je to věc, která vám změní život, ale myslím, že mě jako takového to moc nezměnilo. Tah na branku jsem měl vždycky, sport jsem miloval už odmala. I krátce před úrazem jsem spojoval několik sportů, byť to nebylo na vrcholové úrovni. Závodil jsem na kole, jezdil na koni, za školu jsem hrál volejbal, v zimě lyžoval a pořád hrál fotbal.

Říká se, že v těchto momentech je nejhorší nejistota. Vy jste dlouho nevěděl, jestli se zase postavíte na nohy. Jak jste to vnímal?

To, že nevíte, je na celé věci opravdu to nejhorší. Jste v pasivní roli čekatele. Část lékařů říkala, že chodit začnu, část že ne. Vždycky si samozřejmě vyberete tu lepší variantu. Ale pořád nechodíte. Nemůžete nic moc dělat. Nevěděl jsem, jestli si mám pořídit sportovní vybavení, protože by to byl zásah do rodinného rozpočtu, a co kdybych za měsíc chodit začal? Byl jsem tehdy střídavě doma a v rehabilitačním ústavu. Ale pořád jsem měl nějaký cíl a to mi hodně pomohlo. Nejdřív jsem chtěl chodit, pak jsem chtěl chodit a rehabilitovat, pak chodit, rehabilitovat a trochu sportovat, a pak sportovat a mít medaile. To chození se postupně vytratilo. Po dvou letech jsem začal závodit na handbiku, po čtyřech letech jsem to už přestal řešit a smířil se s tím, že chodit nebudu. Vždycky proto říkám, že je důležité mít cíl.

Asi jste se mnohokrát ptal "proč". Našel jste odpověď a existuje vůbec?

Pochopitelně jsem měl plačtivé dny, ale opravdu neměly nikdy dlouhého trvání. Většinou jsem se z toho vyspal. Nejsem fatalista, že bych si řekl, takto to asi mělo být. Beru to tak, že mě něco takového potkalo a vyšel jsem z toho silnější. Určitě mě to někam posunulo. I když věřím, že něco mezi nebem a zemí může existovat, jsem přesvědčený o síle individuality a síle osobnosti, o tom, že si každý dokáže svůj život směrovat sám. Proto mě až vyděsilo, když jsem viděl svůj astrologický rozbor, kolik věcí v něm přesně sedělo.

Vraťme se ještě k tomu, co jsme nakousli v úvodu rozhovoru. Jak se vám žije jako běžnému občanovi, který je na vozíku?

Když v Česku jdu do restaurace, ve které jsou schody, personál mi většinou jen řekne, že "teda neví", jak se tam dostanu. Jen občas od číšníka slyším, že doběhne pro kolegu a snesou mě. To v Itálii už bych byl dvakrát dole. Když vidí někoho na chodníku, jak nemůže dál přes schody, seběhne se hned pět Italů a začnou ho snášet. Někdy je to dost nekoordinované, každý táhne na svou stranu, ale aspoň je legrace. Prostě když uvidíte člověka na vozíku ve složité situaci, zeptejte se, jestli nepotřebuje pomoct. Musíte ale počkat na jeho reakci, a ne že ho budete rvát rychle z vozíku. Je dobré být otevřený netradičním situacím. Musíte počítat i s tím, že když za někým takovým dojdete, nemusí být příjemný, hlavně když se svým handicapem není smířený. Nenechte se tím ale odradit, protože jak říkám, blbce můžete potkat jak na silnici, tak na vozíku.