Kritici přílivu zahraničních investic často hovoří o montovnách. Do země prý míří díly, které tady pár špatně placených dělníků smontuje dohromady. Druhý tábor, jmenovitě třeba vládní agentura CzechInvest, naopak vychvaluje přínosy investic pro tuzemskou ekonomiku, hlavně desítky tisíc nových pracovních míst a příspěvek k růstu HDP a exportu.

Kde je tedy pravda? Statistika nuda je, ale tady se vyplatí nahlédnout do čísel o hospodaření velkých společností - a vybrat z nich ty, které vlastní zahraniční investoři. Důležitý je hlavně poměr přidané hodnoty k tržbám. Do přidané hodnoty totiž spadá to, co má z pohledu české ekonomiky smysl – vyplacené mzdy, odpisy z realizovaných investic, vykázaný zisk před zdaněním a další položky.

Výsledek? Žádná sláva. Naprostá většina výrobních firem založených během posledních 20 let "na zelené louce" má poměr přidané hodnoty k tržbám do 30 procent. Někteří výrobci autodílů se pohybují na vysloveně ostudných hodnotách od pěti do deseti procent. To je opravdu málo, dokonce méně, než kolik vykazují velké obchodní řetězce (11 až 16 procent).

Tradiční české průmyslové podniky – bez ohledu na vlastnickou strukturu – se pohybují v jiných hodnotách. Tak třeba Škoda Auto loni vykázala poměr přidané hodnoty vůči tržbám 32,5 procenta, Vítkovice 27 procent, Škoda Transportation 30 a gumárenský holding ČGS, stejně jako výrobce turbín Doosan Škoda Power, vykázal 39 procent.

Faktem je, že nejprimitivnější závody na kabelové svazky či sestavování počítačů a solárních panelů již z velké části zmizely, pro takové výrobce je dnes Česko moc drahé. Naopak roste zájem o umístění výzkumu a vývoje či center sdílených služeb (účetnictví, IT služby, zákaznická podpora atd.) v tuzemsku.

Příliv zahraničních investic změnil v minulém desetiletí Česko v ráj montoven, ale to neznamená, že jím zůstane navždy. Aktuální trendy dokládají, že se domácí ekonomika vyvíjí správným směrem k sofistikovanější výrobě a službám.

Související