Od 70. let, kdy arabské státy přestaly válčit s Izraelem, se Blízký východ dvakrát stal dějištěm střetnutí mezi lokálními hráči. Nejprve to byla válka mezi Irákem a Íránem, potom agrese Iráku vůči Kuvajtu. Dnes vidíme, jak Saúdská Arábie a Katar na straně jedné a Írán na straně druhé velice intenzivním způsobem ovlivňují finančně a politicky situaci v Sýrii či Egyptě. Znepokojuje tento vývoj nějakým způsobem ekonomy?

Všechny dotčené státy se snaží vyvážet své investice do Evropy. Nedávno jsme byli vyjednávat v Kataru o investicích do České republiky a byl jsem šokován spoustou zahraničních investorů, kteří tam nepřijeli prodávat svůj kapitál, ale naopak o peníze žádat. Vezměte si, že v tuto chvíli je Velká Británie, potažmo Londýn, největším příjemcem realitních investic na světě. Významná část peněz pochází právě z oblasti Zálivu. Katařané si například koupili někdejší olympijskou vesnici. Rovněž ve Francii mají rozsáhlé majetky. Mohutné investice ovšem nesměřují jen do zahraničí. Arabské země velmi investují do infrastruktury. Celá oblast zálivu bude protkána železnicemi. Velká část peněz tak jde tam, kde tyto země zjistily své slabiny. Například Saúdská Arábie by zanedlouho spotřebovala významnou část těžené ropy právě v palivu aut. Proto ta podpora veřejné dopravy, která současně i zlepší podmínky pro zahraniční zaměstnance.

 

Zastavil bych se u toho velkého množství zahraničních pracovníků. Víme, že právě třeba v monarchiích v okolí Zálivu pracuje něco mezi čtyřmi až pěti miliony Indů. Jsou tam stovky tisíc lidí z Pákistánu, z Filipín. Všechny tyto ekonomiky jsou vlastně na prosperitě Zálivu závislé. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby v této části světa došlo k nějakému závažnému problému? Kdyby ti lidé prostě byli donuceni opustit tyto země, co by to udělalo s jihovýchodní Asií?

Indové a Pákistánci si tam zpravidla šetří na to, aby si založili ve své zemi vlastní byznys, třeba tím, že si koupí jedno dvě nákladní auta. Je to jejich typický sen. To tedy ovšem znamená, že nejsou odsouzeni k tomu, aby v tom regionu zůstali navždy. Navíc tam funguje systém obnovitelných víz, která většinou nepřesahují dvě tříletá období. Takže po šesti letech se ten pracovník stejně musí vrátit, případně si najít jinou zemi. Země Zálivu si naopak musejí hledat lidi jinde. Byl jsem přítomen tomu, když Katar vyhlašoval poptávku po půl milionu pracovníků z Vietnamu. Bylo to pro obrovské stavby, které se tam chystají v souvislosti s pořádáním mistrovství světa ve fotbale v roce 2022.

 

Nemáte pocit, že právě tyto gigantické stavby, vlastně obecně situace, kdy se země začínají trumfovat, nakonec dopadnou podobně jako babylonská věž? Že to vlastně nespočívá na pevných základech? Že právě ona kombinace snižujících se zásob ropy a politické nestability povede k tomu, že tato bublina bude poměrně brzo propíchnuta?

Já bych situaci neviděl tak tragicky. Všechny ty země si zakládají na udržitelném byznysu, zejména třeba v oblasti emirátů ten obrovsky fungující konglomerát firem okolo společnosti Emirates, která je v tuto chvíli největšími globálními aeroliniemi. Nejsou přitom ztrátové ani dotované. Je to obdivuhodný výkon a vznikají tam nové konkurenceschopné jevy.

 

Poslechněte si celý rozhovor:

 

 

 

Projekt Alter Eko byl připraven ve spolupráci se Studiem Zet rádia BBC.

Studio Zet

 

Související
Zobrazit