"Ještě se poradím doma," zvolil jsem úhybný manévr. "A napíšu o tom sloupek do Ekonomu," pomyslel jsem si. "Ale dlouho to neodkládejte, máme už jen pár kousků," varovala mě a nabídku uzavřela neodolatelným úsměvem.

 

Pokud byste se rádi zeptali, který kupující se takhle nepokrytě protiví zákonnému požadavku záruky alespoň dvouleté, spěchám s omluvou. Příhoda, kterou jsem právě vylíčil, je pouhou fikcí. Čeští obchodníci se přece chovají vždy a všude podle zákona (prominete mi tu nadsázku, viďte?). Občas se nás k nákupu snaží přimět jedním, dvěma či pěti roky záruční doby, které přihodí nad ty dva ze zákona povinné. Snížit cenu výměnou za kratší záruční dobu či za to, že záruku neposkytnou vůbec, jim ale občanský zákoník neumožňuje.

 

Ať už přísná úprava minimální délky záruční doby při prodeji spotřebitelům pochází z Bruselu, nebo jde o český nápad, mezi které počítám i případy evropských směrnic transformovaných na 150 procent, jsem přesvědčen, že ve svém důsledku škodí právě spotřebitelům, kteří by mohli nakoupit levněji. Bere totiž obchodníkům možnost přijít s nabídkou určenou těm, kteří buď kvalitě výrobku důvěřují, předpokládají, že ho budou chtít stejně používat méně než dva roky, nebo prostě rádi riskují.

 

Pokud bychom si chtěli změnu, možná pro některé z vás až příliš převratnou, vyzkoušet, navrhuji umožnit kratší záruční dobu pouze v případech, kdy prodávající bude ten samý výrobek současně nabízet také za vyšší cenu a se standardní dvouletou zárukou.

 

Václav Vlk
advokát a associate partner společnosti Rödl & Partner

Související
Zobrazit