Generální ředitel společnosti Linde Gas Petr Choulík ve své pražské kanceláři krčí rameny: za peníze, které jen v posledních třech letech jím řízená firma zaplatila na poplatcích za obnovitelnou energii, by postavil úplně novou továrnu. "Jen za roky 2011 až 2013 na obnovitelné zdroje zaplatíme asi 635 milionů. Letos to bude 270 milionů. Nemáme z toho nic. Jen trable," říká lakonicky. Linde Gas v tom samozřejmě není sám. Všichni čeští spotřebitelé od podniků po domácnosti letos na poplatcích na obnovitelné zdroje elektřiny - především na fotovoltaické elektrárny, ale i větrné či bioplynové - odvedou v součtu přes 44 miliard korun. Ale jen dvacítka největších spotřebitelů energie, velkých průmyslových podniků, sama zaplatí více než pět miliard. Má to své hmatatelné dopady na zahraniční konkurenceschopnost, český export, rozvoj podnikání i zaměstnanost.

Firmám, které patří mezi významné exportéry či velké domácí zaměstnavatele, jako je ArcelorMittal, České dráhy, OKD, Agrofert, Škoda Auto, Vítkovice a další, prostřednictvím povinných poplatků odtékají stamilionové sumy, které by mohly použít na investice, rozšíření či modernizaci výroby.

Buď přežijeme, nebo ne

"Průmysl přichází o výraznou část zisku i o svoji konkurenceschopnost. Nejhůře jsou na tom papírny, tam jim takto mizí až 60 procent zisku," říká Luděk Piskač, tajemník Sdružení velkých spotřebitelů energie, a nabízí srovnání: zatímco v České republice všichni spotřebitelé bez výjimky platí 583 korun za odebranou megawatthodinu energie, například v Polsku je to v přepočtu 165 korun.

V řadě dalších zemí jsou speciálně zvýhodněné velké průmyslové podniky - třeba v Holandsku poplatky neplatí vůbec, v Německu symbolicky půl eura za megawatt, ve Francii je platba zastropovaná maximální částkou půl milionu eur ročně (12,5 milionu korun).

"Nechceme státní podporu, pouze odstranění diskriminace. Částka, již platíme u nás, by se měla co nejvíce blížit částkám, jež platí naši konkurenti v Evropě. V Evropské unii se neustále mluví o harmonizaci, nechť se harmonizuje toto. Pokud budou všechny průmyslové firmy platit na obnovitelné zdroje stejně, nebude se o čem bavit," říká Piskač.

Průmyslníci tím samozřejmě lobbují za své zájmy, nicméně jejich varování se potvrzuje v praxi. Dopady má na tuzemský export. "Poplatky za obnovitelné zdroje se platí i v jiných zemích. U nás jsou ale tak vysoké, že nás to už exportně znevýhodňuje," říká Petr Choulík z Linde Gas, který ještě před třemi lety ve svém oboru patřil mezi významné exportéry. Zásoboval technickými plyny zejména Slovensko, Polsko a Německo.

Loni ale přišel obrat. Poplatky za obnovitelné zdroje firma nutně promítá do nákladů a zájem o její produkci klesá. "Náš plyn to činí v zahraničí nekonkurenceschopným. Závěr odběratelů je jednoduchý - když zdražujete, tak si to nechte. Projevilo se to propadem vývozu v řádech desítek milionů korun. Že to ohrožuje exportní výkonnost, není žádný strašák do budoucna, ale realita," varuje Choulík s tím, že v jeho oboru není problém přenést výrobu někam jinam. "Zvažujeme nové investice. Ale budovat dnes v Čechách další výrobní kapacitu je pro nás nevýhodné. Daleko výhodnější je postavit ji v Polsku nebo Německu, což je ale pro tuzemskou ekonomiku špatná zpráva," podotýká Choulík, jehož Linde Gas je na tom ve srovnání s dalšími průmyslovými podniky ještě dobře. Poplatky, jež na obnovitelné zdroje odvádí, odpovídají "jen" 15 procentům zisku firmy. Například Jihočeské papírny Větřní by ale - nebýt poplatků - mohly mít zisk o 50 procent vyšší. "Našemu exportu se daří, výroba roste, ale hospodářské výsledky tomu kvůli platbám na obnovitelné zdroje neodpovídají. Stojí nás milion korun měsíčně," říká generální ředitel papíren Dušan Grmolec a dodává: "Je to velká zátěž, ale není alternativa. Udělat si vlastní zdroj elektřiny v uzavřeném ostrovním režimu je utopie. A stěhovat se do Polska, jak o tom uvažují někteří jiní průmyslníci, nehodláme. Buď to přežijeme, nebo ne."

Zaplaťte si svoji energii

Absolutně největším českým plátcem za obnovitelné zdroje jsou vzhledem ke své spotřebě elektřiny České dráhy. V letošním roce by měly zaplatit 682 milionů korun. Oproti loňskému roku je to nárůst o bezmála 200 milionů. Mluvčí Českých drah David Šťáhlavský připouští, že to pro podnik dotovaný státem čtyřmi miliardami ročně skutečně není málo. "Stát by měl najít zákonný mechanismus k tomu, aby se příspěvek na obnovitelné zdroje dále nenavyšoval, nebo podobně, jako je to v Německu, poskytl úlevu velkým odběratelům, kteří jsou tímto příspěvkem zatíženi," říká za České dráhy Šťáhlavský.

Dvojkou v pořadí největších plátců je Unipetrol. Ač jde o firmu, jež vykázala v loňském čtvrtém kvartále čistou ztrátu 3,1 miliardy korun, poplatky se na zisk, či ztrátu neptají. Platit musejí všichni. Unipetrol tak letos na obnovitelné zdroje pošle 640 milionů. "Náklady na obnovitelé zdroje hrají pro energeticky náročné podniky, ke kterým rafinerie, petrochemie a zejména agrochemie bezesporu patří, výrazně negativní roli. Českému průmyslu takto mizí zhruba 29 procent zisku před zdaněním. Pro chemický průmysl se tento podíl "odebraného zisku" vyšplhal na 55 procent," vypočítává mluvčí Unipetrolu Mikuláš Duda. Právě chemický průmysl je spolu se sklářským, hutnickým a papírenským vysokými poplatky zasažen nejvíce.

Trojici největších plátců uzavírá (další pořadí viz Deset největších plátců dále) s letošní sumou 577 milionů korun ArcelorMittal Ostrava. U něj je situace o to paradoxnější, že si významnou část energie firma vyrábí sama. "Je to pro nás velmi výrazně zatěžující. A je nelogické, že za obnovitelné zdroje platíme i jako samovýrobce," říká mluvčí firmy Barbora Černá.

Absurdně znějící fakt, že i ti, kteří si elektřinu pro svůj provoz vyrábějí sami, musejí platit za obnovitelné zdroje, má své vysvětlení. Kdo si svoji energii spotřebuje v rámci svého areálu, nic neplatí, pokud však k dopravě energie využije veřejnou přenosovou či distribuční síť, platbě se nevyhne. "Poplatek za obnovitelné zdroje je totiž složkou ceny za distribuci nebo přenos a jako takový se účtuje spolu s cenami za využití sítě, tedy v rozsahu změřené dodávky," vysvětluje náměstek ministra průmyslu Pavel Šolc.

(Ne)lukrativní fotovoltaika

Právě na ministerstvu průmyslu, za účasti ministerstva financí, Energetického regulačního úřadu, Hospodářské komory i Sdružení velkých spotřebitelů energie, nyní vzniká v expertní skupině plán na to, jak poplatky znevýhodňující velké domácí podniky v mezinárodní konkurenci změnit.

"V první řadě chceme zastavit další nárůst nákladů na podporu obnovitelných zdrojů. Tedy zastavit podporu pro nové zdroje, a to co nejrychleji, jak to legislativa umožňuje. Chceme také účinně kontrolovat oprávněnosti nároků na vyplácené podpory," říká náměstek Šolc, který ministerstvo v pracovní skupině zastupuje. Ve hře je i varianta snížení sazby pro velké průmyslové podniky tak, "aby měly srovnatelné podmínky ve srovnání s jejich evropskou konkurencí". Současná legislativa zatím různé příspěvky pro různé odběratele neumožňuje.

Případné snížení poplatků pro velký průmysl by ale bylo nutné kompenzovat. Ať už ze státního rozpočtu, či zvýšením platby pro domácnosti a ostatní podnikatele. Nic z toho není pro vládu zrovna populární řešení.

"Jako základ řešení nelze použít čistý německý model, ale bude nutné vytvořit sofistikovanější model zohledňující jak výši spotřeby energií, tak typ odvětví. Cílem nebude nalezení jednotné snížené platby pro všechny velkoodběratele," odepsal už na sklonku roku v odpovědi na otevřený dopis velkých spotřebitelů energie premiér Petr Nečas.

O tom, kdo a kolik by měl od roku 2014 platit a jak by se poplatky měly lišit, se ještě povede hlasitá diskuse. Sdružení velkých spotřebitelů energie například už přišlo se záměrně provokativním návrhem na speciální solární daň, po vzoru povodňové daně platné po celý rok 2011, ve výši 500 korun měsíčně na každého poplatníka. Tajemník sdružení Luděk Piskač uznává, že takový návrh nemá šanci projít. Realisticky to vidí jinak: "Myslíme si, že nakonec většina plateb půjde ze státního rozpočtu, který si ale část peněz stáhne zpět prodloužením či zvýšením srážkové daně tak, aby se návratnost investice do fotovoltaiky udržela na době 15 let, s níž také původní zákon z roku 2005 počítá," říká.

Na slova o patnáctileté návratnosti i o přehnaných poplatcích na obnovitelné zdroje jsou majitelé fotovoltaických elektráren alergičtí. "Řada malých investorů je už nyní s aktuální tříletou srážkovou daní na návratnosti delší než 15 let," říká majitel menší solární elektrárny o výkonu 200 kW v Lešanech u Benešova Miloslav Uhlíř. "Solární podnikatelé ve většině případů nemají ani korunu z onoho mediálně označovaného lukrativního byznysu. Musejí se o elektrárny starat, vést samé evidence, platit DPH, splácet úvěry, mají často zastavené nemovitosti, a i díky zavedeným dvacetiletým odpisům musejí platit navíc i daň z příjmu, a jsou tedy zdanění dvakrát," vypočítává Uhlíř (více viz Solární elektrárny v zimě?).

Jeho hlas ani námitky ostatních majitelů fotovoltaických elektráren však vláda podle všeho nevyslyší. Kvůli nižším cenám solárních panelů a garantovaným cenám se návratnost investice do nových elektráren výrazně snížila, a tak vláda pro roky 2011 až 2013 zavedla zvláštní srážkovou daň ve výši 26 procent. Dá se očekávat, že její platnost ještě prodlouží.

Jedním z argumentů majitelů fotovoltaických elektráren je i to, že ceny elektřiny nezvyšují ani tak poplatky na obnovitelné zdroje jako neadekvátní platby za distribuci. "To je ale argument ve stylu zloděj volá chyťte zloděje. Poplatky za přenos, distribuci či poplatky operátorovi tvoří 20 až 21 procent ceny elektřiny. Ale za to dostáváme elektřinu od výrobce až do zásuvky. Příspěvek na obnovitelné zdroje je 25 procent a jediné, co za to dostáváme, je právo, či spíše povinnost platit," namítá Luděk Piskač.

Potvrzují to i konkrétní čísla konkrétních podniků. Například Linde Gas loni za odebranou elektřinu zaplatila 937 milionů. "Z toho jsme zaplatili 541 milionů za silovou energii, systémové služby 66 milionů, použití sítí 27 milionů, obchodní dispečink 3 miliony a ostatní poplatky 16 milionů," sčítá generální ředitel podniku Petr Choulík. "Za distribuci je to tedy ,jen' 96 milionů, ale i to je dost. Za obnovitelné zdroje to všem loni bylo 194 milionů," doplňuje.

Letos mohlo být i hůře

I když si velcí spotřebitelé elektřiny na vysoké odvody stěžují, odmítají, že by tím vedli boj proti ekologii a zelené energii. "Nejde o to, že by tím průmysl byl proti ekologii. Naopak. Průmysl od 90. let investoval do ekologických opatření obrovské peníze, a to velmi efektivně. Nepochybně by v tom pokračoval. Problém je, že peníze, které by mohly podniky používat na investice, jim stát ve formě poplatků za obnovitelné zdroje bere," říká Luděk Piskač.

A pozitivní přístup k obnovitelným zdrojům zdůrazňuje i Petr Choulík. Jeho společnost například v Neratovicích otevřela první a zatím jedinou čerpací stanici na možné palivo budoucnosti - na vodík. "Ekologie nás velice zajímá. V Česku jsme překročili hranici toho, co je pro ekonomiku únosné. Nejsme přece na ostrově, závisíme na exportu. To, co tu živí lidi, je hlavně průmysl a my přece musíme dbát na to, aby byl životaschopný. S obnovitelnými zdroji a poplatky za ně se to prostě přehnalo," říká.

Utěšovat ho může alespoň to, že letos mohlo být i hůře. Nebýt prosincové dohody na poslední chvíli mezi ministerstvem financí, průmyslu a velkými podniky, byly by odvody ještě výrazně vyšší: z loňských 419 Kč měly vyskočit až na 619 Kč za odebranou megawatthodinu. Ministerstvo financí nakonec přidalo z rozpočtu dvě miliardy, a tak poplatek stoupl "jen" na aktuálně platných 583 korun za MWh. Velké podniky chovají naději, že by ministr financí Miroslav Kalousek mohl v průběhu roku přehodnotit vývoj rozpočtu a na obnovitelné zdroje ze státního něco přidat. Jedna miliarda, již by vláda na podporu obnovitelných zdrojů dala, odpovídá snížení platby zhruba o 18 korun.

"Ministerstvo financí si danou problematiku uvědomuje a připomínky velkých průmyslových podniků vnímá. K otázce dalšího uvolnění finančních prostředků na podporu obnovitelných zdrojů je ale velmi předčasné se vyjadřovat. K eventuální možnosti navýšení prostředků se vrátíme dle situace státního rozpočtu za 1. pololetí tohoto roku," říká k tomu mluvčí ministerstva financí Ondřej Jakob. Pro letošek se tedy v odvodech na obnovitelné zdroje spíše nic nezmění. O tom, co bude v roce 2014 a v letech příštích, může být ale jasněji už na jaře. Konkrétní návrh změn, jež by měly obsahovat i snížené platby pro velký průmysl, by měla dostat vláda k projednání zřejmě v dubnu. Pokud je schválí ministři i parlament, mohly by platit od příštího roku.

Robert Břešťan

Deset největších plátců na obnovitelné zdroje v roce 2013

Poplatky na obnovitelné zdroje musejí odvádět všechny firmy bez ohledu na to, zda jsou v zisku, nebo ve ztrátě. Například společnost Linde Gas by si za odvedenou sumu postavila novou továrnu. Největší plátce - České dráhy - by si za 680 milionů mohly koupit navíc dvě nové soupravy Railjet nebo jedno Pendolino.

Celkové platby za obnovitelné zdroje

Rok 2011 byl v platbách na fotovoltaiku zlomem. Všichni solární podnikatelé se snažili své zdroje zkolaudovat do konce roku 2010, do kdy stát garantoval vysoké výkupní ceny ve výši 12 150 Kč za megawatthodinu. Výkupní ceny poté klesly na 5500 Kč.

Zdroj: SVSE

Obnovitelné zdroje

165 mld. Kč
O tolik podle Energetického regulačního úřadu přišel od roku 2005 stát nadhodnocením výkupní ceny elektřiny z fotovoltaiky.

Řada malých investorů je už nyní s aktuální tříletou srážkovou daní na návratnosti delší než 15 let.

Miloslav Uhlíř
majitel solární elektrárny

Související