Supercentra: Otesánci české vědy?

Na výstavbu šestice obřích výzkumných center má do Česka z Bruselu přitéct až 14 miliard korun. Zní to jako dobrá zpráva, realita je ale trochu jiná. Evropské finance totiž míří hlavně na výstavbu a vybavení, na provoz center bude třeba najít další zdroje. Záhy tak mohou pro stát přijít silné bolesti hlavy z toho, kolik toho český technologický tygřík sní.

Aby měla centra smysl, musí v nich vzniknout špičkové výzkumné týmy. A aby vznikly špičkové výzkumné týmy, musí v nich působit špičkoví vědci, které bude třeba (nadstandardně) zaplatit. Pro nově vznikající centra bude přitom nutné najít takových odborníků tisíce. Česká republika jich ale rozhodně tolik nemá. A co sem přitáhne ty zahraniční?

Mezinárodní přitažlivost slibuje zatím jen superlaser ELI v Dolních Břežanech či biomedicínské centrum BIOCEV ve Vestci u Prahy. V ostatních případech je to poněkud sporné. Nával špičkových vědců (i vzhledem k zahraniční konkurenci) tedy nečekejme. Problém totiž je, že se tu dotačními penězi nezalévá obhospodařovaná zahrádka kvalitního výzkumného týmu s potenciálními výnosy, ale zelená louka, o jejíž úrodnosti lze jen spekulovat.

Výnosy a finanční soběstačnost výzkumu je přitom ve velkých centrech velmi důležitá. Roční náklady na jejich financování totiž mohou v úhrnu spolknout více než třetinu celkových výdajů na českou vědu, což už státní rozpočet pocítí. A protože i na stávající projekty bude třeba vynakládat (minimálně stejné) peníze, výdaje na vědu tak v budoucnu mohou vzrůst velmi podstatně. Nebude to však ono záhodné navýšení rozpočtu, po kterém všichni tolik volají, ale půjde o nutné výdaje na drahý provoz výzkumných center.

Vláda by si tedy v souvislosti se zadáním koncepce pro nově jmenovanou Radu pro výzkum, vývoj a inovace měla uvědomit, že nejde o to, kolik peněz se do vědy naleje, ale především jak efektivně se využijí.

Petr Bulůšek
ředitel Centra výzkumných kontraktů