Země, kde se načerno obohacuje uran a kde teokraté u moci brutálně potlačují občanská hnutí. Takový obrázek obvykle nabízejí média o Íránu. Pravdivý je ale jen zčásti. Zatímco o politickém útlaku nemůže být pochyb, pro obchodníky by Írán mohl být zemí zaslíbenou.

V zemi teprve letos na jaře utichly největší bouře od islámské revoluce v roce 1979. Spustily je 12. června 2009 patrně zfalšované prezidentské volby, v nichž »zvítězil« Mahmúd Ahmadínežád.

Proběhla nová vlna zatýkání, bylo ukončeno vydávání několika deníků, které si dovolily náznak vládní kritiky. Za organizování protivládních nepokojů bylo odsouzeno k popravě jedenáct lidí.

Těžko si tedy představit horší »investiční klima« pro průzkum jinak příležitostmi nabitého trhu. Česko, respektive bývalé Československo, má přitom v Íránu dobrý zvuk a bylo by na co navazovat.

Perské baťovky

Pobočka někdejšího Škodaexportu zvaná Irano Skoda působila v Teheránu už od roku 1935 a do země dodávala například obráběcí a textilní stroje. »Některé tkací stroje na výrobu ponožek jsou v chodu dodnes,« říká Juraj Hanuliak, který se zabývá poradenskou a obchodní činností zaměřenou na země Blízkého východu a Írán.

»Svou roli hrál zbrojní i obuvnický průmysl, značka Kafš-e Mellí jede dodnes podle baťovských vzorů. Silnou tradici má i cukrovarnictví. A české sušenky, vyráběné pod názvem Vitana, jsou stále k mání,« dodává Hanuliak.

Vzhledem k ochranářským tendencím a vysokým daním, uvaleným na dovoz řady produktů včetně aut, se na trhu mají šanci prosadit spíše dodávky komponent či základních materiálů a polotovarů.

»Írán je z obchodního hlediska země otevřených možností, bohužel se Česko na obchodu v rámci Evropské unie podílí jen směšným dílkem, který by stálo za to zvětšit,« nastiňuje příležitosti Hanuliak.

Írán ovšem v minulosti obchodní spolupráci sám házel klacky pod nohy. V odvetě za zahájení perského vysílání stanice Rádio Farda, které našlo útočiště v Praze, byly českoíránské ekonomické vztahy od začátku roku 2003 zatíženy oficiálně nevyhlášeným bojkotem ze strany Íránu. Teprve v létě roku 2007 se obchodní vztahy alespoň trochu narovnaly.

O průlom se loni v květnu pokusila početná delegace íránských úředníků a podnikatelů, která v Praze uspořádala podnikatelské fórum. Lákavou nabídku privatizace státních firem včetně ropného a petrochemického průmyslu ale o měsíc později přebily protesty proti výsledkům prezidentských voleb a řada českých investorů opět přehodnotila plány.

Do Íránu se přitom chystaly například Inekon Group, ČKD Praha nebo Tesla Holding. Jedinou velkou zakázku tak prozatím získala jen firma AŽD, která bude dodávat zabezpečovací techniku pro železniční trať Teherán-Mašhad.

Auta, benzin, letadla

Dnešní Írán může nabídnout českým firmám mnohem více než jen navazování na československou minulost.

Možnosti by mohlo skýtat zejména další kolo státní privatizace. Jen letos (perský rok končí v březnu 2011) hodlá vláda prodat 500 státních firem v celkové hodnotě 12,5 miliardy dolarů. »Zisk bude použit na splátku státního dluhu,« upřesnil šéf íránské privatizační agentury Mahdí Akdaj.

Na prodej jsou velké kolosy. Například teheránská automobilka Iran Khodro, která loni vykázala obrat devět miliard dolarů a vyprodukovala 700 tisíc vozů.

Ve snaze rozhýbat ekonomiku se stát rozhodl převést do soukromých rukou rovněž všechny íránské banky. Na prodej je letecká společnost IranAir a státní pojišťovna Dana. Prostřednictvím teheránské burzy by se letos měly prodat jedny z největších rafinerií v zemi: v Bandár-e Abbás a v Abadánu.

Rafinerie s arabským kapitálem v zádech by byly dobrou zprávou i pro samotné Íránce. Zatímco v běžném životě je celkem jedno, komu patří letadla nebo kdo stojí za výrobou auta, u benzinu tankovaného u čerpacích stanic je rozdíl patrný.

V Íránu je totiž paliva zoufale málo, byť země disponuje jedenácti procenty světových zásob ropy a je druhou největší zásobnicí zemního plynu na světě. Litr benzinu sice koupíte v přepočtu za dvě koruny, avšak s pomocí tučné dotace ze státní kasy. Pro blaho všech Íránců ho Teherán kupuje na zahraničních trzích pětkrát dráže, než za něj prodejem inkasuje. Cizí kapitál a výstavba nových rafinerií by dokázaly zajistit vyšší soběstačnost.

Až potud by se mohlo zdát, že jde o úspěšnou snahu teokratů v Íránu přivést do země kapitalismus. Projekt velké privatizace má ale jednu podstatnou vadu na kráse.

Stát chce mít přehled

V privatizovaných společnostech se počítá se státním dohledem a bez souhlasu centrálně dosazených členů představenstva nebude možné ve firmách nic prosadit. »Stát si chce v ekonomice ponechat monitorovací funkci, neboť chce mít přehled o tom, co se v zemi děje,« zdůvodňoval loni opatření náměstek íránského ministra obchodu Mehdi Ghazanfari.

Stát navíc prodává velké koncerny sám sobě. Teheránské výstaviště, kde se uzavírají téměř veškeré dohody s cizinou, loni v létě »zprivatizoval« sociální fond armády. A to přesto, že proti tomu protestovala íránská hospodářská komora.

Kromě veřejných podílů stát vlastní leccos skrytě. Podle deníku New York Times ovládají revoluční gardy, figurující v některých státech na seznamu teroristických organizací, třetinu íránské ekonomiky v klíčových průmyslových odvětvích, jako je stavebnictví nebo energetika.

Revoluční gardy mají pod palcem letecký průmysl, podílejí se na stavbě vodních děl i ropných vrtů a neobejde se bez nich téměř žádná státní zakázka. Další finanční toky kontrolují přes síť charitativních organizací, jejichž příjmy tvoří pětinu íránského HDP.

Navzdory úzkému propojení současného režimu s revolučními gardami mu nelze upřít dílčí snahy o ekonomické zlepšení. Kromě zahájení privatizace se vládě poprvé od existence islámské republiky podařilo vyhlásit boj s všeprostupujícími dotacemi, které ze státního rozpočtu ročně ukrajují přibližně 100 miliard dolarů.

Potrestaná opička

Zhoršující se ekonomická situace přispívá k politické krizi, kdy je velká část společnosti vytlačena mimo veřejný prostor. To vede k vytvoření politického vakua, v němž se politizuje kdeco. Zvyšující se paranoiu současného režimu ilustruje incident, který se loni přihodil v dětském pořadu Amoo Pourang (Strýček Pourang), jejž pravidelně sledovaly miliony íránských dětí.

Když se během živého vysílání moderátor zeptal telefonujícího dítěte, jak říká své plyšové opičce, dostalo se mu nečekané odpovědi: »Můj tatínek jí říká Ahmadínežád.« Pořad byl do měsíce stažen z programu.

Tomáš Urban
vedoucí informačních projektů Člověk v tísni

Komplikovaný obchod s Íránem

- Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP) pojistila v minulosti řadu českých vývozů do Íránu a některé z nich byly poměrně rozsáhlé. Patří k nim hliníkárna pro Alumina Plant Project of Iran za přibližně pět miliard korun, tepelná elektrárna Iransahr za 1,6 miliardy nebo cukrovar v Chúzestánu za 1,7 miliardy.
Ten byl postaven na přelomu tisíciletí a byl posledním větším obchodním případem.

- V současné době EGAP důsledně dodržuje všechny sankce rady bezpečnosti Organizace spojených národů a navazující opatření Evropské unie v souvislosti s íránským jaderným zbrojním programem.

- EGAP je povinen považovat všechny vývozy do Íránu bez výjimky za rizikové a k jejich pojištění musí mít souhlas Ministerstva zahraničních věcí ČR.

- Vlivem sankcí je téměř přerušen veškerý platební styk. Jinak by se dalo říci, že platební morálka íránských dovozců je poměrně dobrá. V posledních letech ale EGAP vzhledem k situaci v Íránu pojišťuje pouze bankovní záruky vystavované v souvislosti se získáním nebo realizací vývozního kontraktu.

- Exportérům lze doporučit, aby při dodávkách do Íránu trvali na platbě proti dodávce, nejlépe akreditivem vystaveným z třetí země a s pokud možno zvýšeným podílem platby předem.

Vlastimil Nesrsta, mluvčí EGAP

Možnosti by pro české společnosti mohlo skýtat další kolo privatizace. Letos hodlá Írán prodat 500 firem.

Související