Oživily stimulační balíky traumatizovaná světová hospodářství? Anebo připravily půdu inflaci a velkému dluhovému zatížení v budoucnu?
Odpověď zní, že možná učinily obojí. Klíčová otázka se dnes týká míry, do jaké se oba výsledky projevují.
Mohutná snaha o stimulaci ekonomiky, kterou vyvíjí řada vlád, se opírá o teorii "mezery výstupu". Jde o rozdíl mezi skutečným a potenciálním výstupem ekonomiky.
Je-li skutečný výstup nižší než potenciální, znamená to, že celkové výdaje nestačí na zakoupení toho, co ekonomika dokáže produkovat.

Cíl? Zvýšit konzum
Stimul je vládou organizované zvýšení celkových výdajů. Vláda může buď utrácet více peněz sama, nebo se pokusit stimulovat soukromé výdaje snížením daní či úrokových sazeb. To zvedne skutečný výstup na úroveň výstupu potenciálního, čímž mezera výstupu zanikne.
Někteří ekonomové popírají samu existenci mezery výstupu. Tvrdí, že v ekonomice vždy existuje plná zaměstnanost. A pokud dnes pracuje méně lidí než včera, je to proto, že se více lidí rozhodlo nepracovat. (Podle této logiky se spousta bankéřů po finančním krachu loni v září jednoduše rozhodla, že si udělá dlouhé prázdniny.)
Dnešní výstup je tedy tím, co lidé chtějí produkovat. Pokusy o jeho stimulaci vytvoří pouze vyšší ceny, neboť lidé budou utrácet více peněz za stejný objem zboží a služeb.
Rozumnější názor zní, že dnešní ekonomika neprodukuje tolik, kolik by mohla, a že lidí, kteří chtějí pracovat, je mnohem více než dostupných pracovních míst. Stimul tedy zvýší výstup i zaměstnanost.
Jak velký však musí takový podnět být? Kongresový rozpočtový úřad Spojených států odhaduje, že americký výstup bude v příštích dvou letech zhruba o sedm procent pod svým potenciálem, což činí ze současné krize nejhorší recesi od druhé světové války. Americká nezaměstnanost má na přelomu let 2009 a 2010 dosáhnout maxima 9,4 procenta.
Americká vláda zaručila ekonomický stimul v objemu 787 miliard dolarů, což je asi sedm procent HDP. Na první pohled to vypadá jako zhruba optimální částka potřebná k odstranění mezery výstupu - bude-li vynaložena letos. Stimulační program je však tříletý. Pro roky 2009 a 2010 je vyčleněno přibližně 584 miliard dolarů, takže na letošek zbývá zhruba 300 miliard. Ani tak ovšem není zřejmé, jak velká část této sumy bude utracena.

Stamiliardy dolarů do bank
Lze to ilustrovat na jednoduchém příkladu. Předpokládejme, že vláda rozdá občanům peníze v hotovosti navíc. Část těchto peněz půjde na úspory.
Další část peněz navíc bude vynaložena na dovoz, který nijak nestimuluje výdaje na americký výstup. Odečtěme za tyto dvě položky dvacet procent. Špatnou zprávou tedy je, že zpočátku bude vynaloženo pouze 80 procent z 300 miliard, to znamená 240 miliard dolarů.
Dobrou zprávou naopak je, že se toto číslo znásobí při několika po sobě jdoucích kolech výdajů, neboť výdaj jednoho člověka se stane příjmem jiného člověka a tak dále.
Dalším zdrojem stimulu je "kvantitativní uvolňování" neboli jednoduše řečeno tisk peněz. Nákupem vládních cenných papírů pumpuje centrální banka do bankovní soustavy hotovost.
Cílem je povzbudit soukromé výdaje snížením úrokové sazby, za kterou banky půjčují zákazníkům. Tímto způsobem byly do bank po celém světě napumpovány stamiliardy dolarů.
Efekt kvantitativního uvolňování je však ještě mnohem méně jistý než účinek fiskálního stimulu.

Čas na druhé kolo
Z výpočtů, které - připusťme - nejsou zcela exaktní, lze vyvodit několik závěrů. První z nich říká, že stimulační balíky po celém světě zastavily sklouzávání do deprese a možná i nastartovaly skromné zotavení.
Druhý závěr zní, že je ještě příliš brzy omezovat stimul, k čemuž jsou podle všeho připraveny Japonsko a USA.
Za třetí platí, že současná politika nevytvoří samoudržitelné zotavení ani v případě, že se v ní bude pokračovat. Přinejlepším nabízí vyhlídku několika dalších let podprůměrné aktivity. V boji proti reálné vyhlídce recese se dvěma dny je zapotřebí dvojí kolo stimulačních balíků.
Čas lámat si hlavu s inflací nastane až ve chvíli, kdy zotavení pevně zapustí kořeny. Ke splácení dluhu bez napětí potřebujeme ekonomiku v boomu. Řeči o seškrtávání vládních výdajů jsou předčasné.
"Správnou dobou pro střízlivost na ministerstvu financí není propad, nýbrž boom," prohlásil Keynes. Měl pravdu.

© Project Syndicate 2009
www.project-syndicate.org

Robert Skidelsky
- Člen britské Sněmovny lordů.
- Emeritní profesor politické ekonomie na univerzitě ve Warwicku.
- Autor několikrát oceněného životopisu Johna Maynarda Keynese.

Související