Vydá-li vláda zprávu nenápadně v pátek v devět hodin večer, je celkem jisté, že na své činy není nijak hrdá. To je jeden z mála aspektů nedávného rozhodnutí Baracka Obamy, který dává smysl.
Obama se totiž rozhodl porušit příslib vyvarovat se v době velkého ekonomického ohrožení protekcionistických opatření, který v dubnu stvrdil společně s ostatními představiteli zemí G20.
Ve všech ostatních ohledech se prezidentovo rozhodnutí uvalit pětatřicetiprocentní clo na dovoz čínských pneumatik jeví jako kolosální omyl. Potvrzuje totiž nejhorší obavy jeho kritiků z toho, že není schopen čelit partikulárním zájmům své strany a zastávat ve své funkci středovou politiku, jak slíbil.
V loňských volbách časopis The Economist Obamu podporoval, částečně i proto, že se obklopil dostatečným počtem inteligentních zastánců politického středu. Také jsme psali, že celkový úspěch jeho působení ve funkci bude stát na dvou procesech: oživení světové ekonomiky a začlenění nově vznikajících mocností do západního světového řádu. Nyní uškodil oběma těmto cílům.

Čína zuří jen naoko
Loni panovaly obavy, že Obama neodolá obrovským protekcionistickým tlakům z Kongresu. Zavedením cla na pneumatiky se prezident podbízel jedné jediné odborové organizaci, která ani nereprezentuje většinu amerických pracovníků v tomto odvětví, a poškodil tím zájmy všech ostatních.
Američtí výrobci pneumatik, kteří víceméně přestávají levnější pneumatiky doma vyrábět a dovážejí je (často ze společných podniků - hádejte odkud), odmítli žádost o dovozní "úlevu" podpořit. Spotřebitelé si budou muset připlatit.
Újmu utrpí obchodníci s automobily i servisy. A nikdo nemůže s vážností očekávat, že v odvětví výroby pneumatik bude zachráněno jediné americké pracovní místo. Firmy budou prostě levné pneumatiky dovážet z jiných nízkonákladových oblastí, jako jsou Indie nebo Brazílie.
Dalo by se tvrdit, že na těchto clech příliš nezáleží. Koneckonců týkají se zboží, jehož dovoz loni dosahoval hodnoty jen pár miliard dolarů, a sotva tedy povede k velké obchodní válce. Čína sice zuří, ale tenhle stát je přece mistrem teatrálně přehnaných gest.
Její skutečná dosavadní reakce nebyla nijak výrazná. Vyhlásila antidumpingové šetření amerického vývozu kuřat a automobilových součástek. Celá záležitost možná odezní, stejně jako odezněl poprask kolem selektivních cel na ocel, která v roce 2002 zavedl George Bush (a která byla mnohem horší než Obamova cla na pneumatiky).
Prezidenti ovšem občas musejí své zastánce trochu ukonejšit a Obama potřebuje mít odbory na své straně, aby mu pomohly s jeho návrhem reformy zdravotnictví.
Tento úhel pohledu se však jeví jako naivní. Nejen že pracovníci různých jiných odvětví postižených čínskou konkurencí budou odvážněji žádat o stejnou ochranu, když prezident odborům ustoupil hned při první příležitosti.
Rozhodnutí o pneumatikách je třeba uvést do souvislosti se sérií zlověstně protekcionistických opatření, kterou pár týdnů po prezidentově inauguraci zahájil nemístný soubor předpisů o zadávání veřejných zakázek nazvaný "Buy America". Obama tyto předpisy trochu zmírnil, vetovat se je však neodvážil.
Mlčel, i když Kongres ukončoval projekt, který měl podle dohody NAFTA z roku 1994 vést k otevření hranic pro mexické kamiony.

Hříchy z činnosti i nečinnosti
Vedle těchto hříchů z činnosti zde máme ještě hříchy z nečinnosti. Obama v průběhu jednání Kongresu neučinil zhola nic pro podporu tří balíků dohod o volném obchodu se třemi spolehlivými americkými spojenci - Kolumbií, Panamou a Jižní Koreou -, kteří si zaslouží mnohem lepší zacházení.
Nedokázal přijít s ničím smysluplným, co by pomohlo vzkřísit skomírající kolo jednání o světovém obchodu z Dauhá.
A tento prohřešek je mnohem závažnější, protože má důsledky pro celý svět. Bushova cla i omezení dovozu japonských aut a polovodičů za Reaganovy éry zavedli prezidenti, kteří byli věrni zásadám volného obchodu. Zdá se, že opatření prezidenta Obamy jim věrná nejsou.
Je třeba, aby Amerika byla vůdčí silou. Světový obchodní systém má mnoho nepřátel, ale v posledních letech mohl být šéf Bílého domu považován za jeho hlavního zastánce.
Amerika získala jako hnací motor celosvětových snah o otevření trhů obrovskou moc a prestiž. Globalizace však vyvolala nevídaný skok v růstu, který zároveň během posledních několika desetiletí pozvedl z chudoby stamiliony lidí a přinesl spotřebitelům na celém světě nižší ceny.
Existuje riziko, že probíhající světová recese některé z těchto trendů zvrátí, protože stále více zemí je v pokušení dotovat to a chránit ono. V roce 2009 pravděpodobně dojde k propadu světového obchodu o deset procent a ženevská světová obchodní aliance ve své zprávě z minulého týdne uvádí, že od přijetí závazku neuchylovat se k protekcionismu jej členové skupiny G20 porušují v průměru každé tři dny.
Kdyby na nadcházejícím jednání G20 v Pittsburghu prezident Obama obhajoval boj proti protekcionismu, bylo by to bohužel k smíchu. Když ovšem Amerika nepůjde příkladem, nikdo jiný se této úlohy pravděpodobně neujme.

Ekonomický vandalismus
Potenciální důsledky Obamova špatného rozhodnutí se navíc netýkají jen obchodu. Důkazy o tom, že prezident je poddajný a nechá se tlačit doleva, mohou u investorů vést k obavám, zda nebude podobně slabý i při řešení obrovských schodků, které nyní vrší.
To by mohlo vyděsit kupce obligací, kterými se všechny tyto schodky financují. Mezi nimi se samozřejmě výrazně rýsuje Čína. Zhoršení obchodních vztahů mezi největším dlužníkem světa a jeho největším věřitelem tak dokáže každému bankéři připravit bezesné noci.
Amerika ovšem nepotřebuje Čínu zdaleka jen kvůli vládním dluhopisům. Veškeré naděje na dosažení shody na prosincovém jednání v Kodani o nové smlouvě o změnách klimatu, která má nahradit Kjótský protokol, stojí na těsné spolupráci Ameriky a Číny. Stejně tak je tomu s vyjednáváním se severní Koreou o jejích jaderných zbraních.
A co se týká Íránu, kde Amerika usiluje o nové kolo sankcí OSN v naději, že jej donutí zastavit jaderný program, disponuje Čína právem veta v Radě bezpečnosti.
Podle příslušných obchodních zákonů byl prezident Obama zcela oprávněn doporučované clo na pneumatiky neuvalit z titulu obecného hospodářského zájmu nebo národní bezpečnosti. Vzhledem k tomu, co všechno je v sázce, je jeho rozhodnutí nevyužít tohoto práva aktem vandalismu.

© 2009 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom. Článek v angličtině najdete na www.economist.com.
Prezidenti občas musejí své zastánce trochu ukonejšit a Obama potřebuje mít odbory na své straně.

35 procent
je výše cla, které prezident Obama uvalil na dovoz čínských pneumatik.

Související