Jeden americký soudce kdysi prohlásil, že definovat pornografii je těžké, ale "když ji vidí, tak ji pozná". Podobné je to s bankami odsouzenými k zániku: je těžké sestavit nějaký prototyp krachů posledních dvou let.
Zhroutily se banky s vysokou mírou kapitálové přiměřenosti, jako Lehman Brothers a islandské banky, zatímco některé s nízkou kapitálovou přiměřeností přežily. Padaly klasické retailové banky, ale část společností využívajících algoritmické obchodování (black-box trading) vzkvétala. Kolabovaly malé i velké firmy.
Jako by se banka odsouzená k zániku dala rozpoznat až v okamžiku, kdy se už řítí do pekel.

Proč banky krachují
U většiny krachů však najdeme společný prvek: přílišné spoléhání na poskytování úvěrů na mezibankovním trhu. Západní bankovní systém posledních dvacet let rostl a aktiva dosáhla zhruba 2,5násobku vkladů, což firmy donutilo poohlížet se po jiných typech financování.
Společnosti Bear Stearns a Northern Rock stavěly převážně na krátkodobých půjčkách, a když jejich klienti odmítli znovu si půjčit poté, co přišlo datum splatnosti předchozího úvěru, ocitly se tváří v tvář novodobému "runu" (stav, kdy střadatelé v obavách z nestability své banky hromadně vybírají své úspory).
Většina ostatních bank utrpěla jistou ztrátu důvěry, což je přinutilo žádat o další prostředky stát.
Nijak nepřekvapí, že podle regulátorů bude systém bezpečnější, budou-li banky donuceny hledat bezpečnější metody financování a další kapitál. Basilejský klub bankovních regulátorů i mnoho vnitrostátních regulátorů zvažuje nová pravidla likvidity. Na Novém Zélandu je již sestavili konkrétněji.
Není jasné, kam až to může dojít. K idealizované minulosti, kdy se půjčovaly jen peníze uložené v bance, není návratu.
Nutit banky, aby se spoléhaly jen na vklady, by vyžadovalo velké škrty v rozvahách, a to by mělo zničující ekonomické důsledky. Kromě toho nejsou všechny vklady stabilní. Podle Bank of England odčerpali Rusové ze svých britských účtů 100 miliard dolarů za poslední čtvrtletí loňského roku.

Největší fanatici
Finanční profil západního bankovního systému se ani zdaleka neuzdravuje, letos se mu dokonce ještě přitížilo. Banky zvyšují jmění, dlouhodobé dluhové zatížení a hromadí vklady, ale z širšího pohledu nemá jejich úsilí valný účinek.
U osmi předních komerčních bank Spojených států tyto kvalitnější formy financování za posledních šest měsíců vzrostly jen velmi mírně: ze 78 na 80 procent. Dvě přeživší americké investiční banky, Goldman Sachs a Morgan Stanley, jsou stále závislé na krátkodobějších, většinou zajištěných půjčkách.
Ty jsou celkem spolehlivé, ale případ Bear Stearns ukázal, že když se hroutí trh, mohou tyto zdroje bez podpory centrální banky vyschnout. Polovina všech prostředků britské Lloyds Banking Group, největšího fanatika financování v rámci mezibankovního peněžního trhu, má pořád splatnost kratší než rok.
Délka financování se příliš nezměnila, jejich zdroj však ano. V Americe, eurozóně a Británii dosáhly půjčky centrálních bank a státní záruky bankovních dluhopisů hodnoty zhruba 2,7 bilionu dolarů. To podle odhadů Mezinárodního měnového fondu odpovídá zhruba devíti procentům financování bank z mezibankovního peněžního trhu. Podpora se soustředí na banky s nejhoršími finančními profily. A tak má belgická Dexia 82 miliard eur a Lloyds možná až 100 miliard liber ze státních zdrojů.

Konec státní podpory
Původní představa byla taková, že jakmile opadne panika, bude možné státní podporu rychle stáhnout.
Americký plán ohledně dlužních garancí ukončí emise příští měsíc (a již vydané záruky vyprší v roce 2012). Většina evropských programů má být ukončena do konce roku a záruky vyprší v letech 2012 až 2014.
Panuje naděje, že banky budou schopny nejen samy refinancovat dluhy, ale i prodloužit jejich splatnost, čímž omezí svou závislost na vrtkavém krátkodobém financování.
Tlak ohledně financování se uvolnil. Podle výzkumné společnosti Dealogic západní banky letos prozatím vydaly dluhopisy bez státních záruk v hodnotě 645 miliard dolarů.
Ale představa, že finanční profil bankovního systému se může zlepšovat zároveň s tím, jak je systém odstavován od přímých státních záruk, se jeví jako nerealistická. Částečně je to dáno nesmírným objemem dluhů, o které jde.
Kromě toho, že západní banky musejí převést asi 18 bilionů dolarů stávajících krátkodobých půjček, musejí také refinancovat dlouhodobější dluhy. Přitom ročně vyprší splatnost dluhů v hodnotě asi 1,5 bilionu dolarů. S tím, jak se zhoršily možnosti zajištění a profinancování úvěrů, a nabouranou důvěrou v banky to věru nebude lehké.
Také není jasné, zda si nejpotřebnější banky už mohou volně půjčovat. Lloyds vydala 3. září nezaručený a nezajištěný desetiletý dluhopis v hodnotě, která o 193 bazických bodů přesahuje státní výnosy. To je zhruba dvojnásobek toho, co by mohla zaplatit nejbezpečnější britská banka HSBC.
Nejenže je tato hodnota "neekonomická", jak se vyjádřil jeden bankéř, ale Lloyds tím získala jen 1,5 miliardy eur, což je pouhá kapka v moři. Dexia v červenci prodala podobný pětiletý dluhopis 160 bazických bodů nad státními výnosy, ale objem jedné miliardy eur je vzhledem k jejím potřebám také maličký.

Přežít zmrazený měsíc
Většina bank se bude pravděpodobně s bídou protloukat.
Dosud poskytnutá státní podpora se může ještě prodloužit. Banky s příliš malými vklady postupně zajdou na úbytě a nebudou moci využívat šťavnaté nové úvěrové příležitosti. Nebudou-li regulátoři schopni transformovat struktury financování, možná se namísto toho zaměří na zvyšování likvidity aktiv.
Evropští regulátoři po bankách chtějí, aby měly dostatek peněz na přežití měsíčního zmrazení mezibankovních trhů.
Smysl takových "bojových" strategických plánů je ovšem sporný. Bear Stearns měla před zhroucením asi 18 miliard dolarů likvidních prostředků, ale zároveň potřebovala 60 až 100 miliard dolarů. Tloušťka nárazníků, které se teď budují, je každopádně ohromující.
Goldman Sachs má nyní 171 miliard dolarů v likvidních prostředcích, což odpovídá zhruba pětině jejích aktiv. Banky budou pravděpodobně v budoucnu mít mnohem více kapitálu a peněz, ale stejně se budou stále spoléhat na to, že jejich financování podrží stát.

© 2009 The Economist Newspaper Limited.
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Většina krachů bank má společný prvek: přílišné spoléhání na poskytování úvěrů na mezibankovním trhu.

2,7 bilionu dolarů
dosáhly úvěry centrálních bank a státní záruky bankovních dluhopisů v USA, eurozóně a Británii.

Nutit banky, aby se spolehly jen na vklady, by znamenalo velké škrty v rozvahách. A to by mělo zničující důsledky.

Související