V praxi to znamená, že se klient učí dívat na problematickou situaci ze všech možných úhlů pohledu. Často při tom získává i zcela nové informace například z oblasti řízení lidí a procesů, psychologie či komunikace. Začíná vnímat realitu jinak, uvědomuje si důsledky svého jednání, o kterých předtím nepřemýšlel. Výsledkem bývá takzvaný "aha" zážitek, kdy koučovaný nahlédne situaci v celém kontextu a pochopí, co je pro něj nejlepší.

Opakované zážitky správného rozhodování a úspěšného jednání posílí jeho sebedůvěru a tím podpoří proces změn. Zároveň si koučovaný začne uvědomovat, že jeho vnímání může být zkreslené díky negativním zkušenostem, citovému rozpoložení či obyčejnému nedostatku informací. Uvádím zde pro ilustraci využití tohoto přístupu na třech zjednodušených příkladech.

OČEKÁVÁM MNOHO, NEVYŽADUJI NIC

Výkonný ředitel zavedené společnosti si stěžoval: "Jak to, že se mi pořád děje to samé: ráno se probudím s vědomím, že jsme v práci po pás v problémech. Svolám odpovědné lidi a ti mi vysvětlí, že můžu být rád, že nejsme v problémech až po krk."

Jan je energický, zodpovědný pracant, odborník ve svém oboru a práce ho baví. Ví, co chce, a cílevědomě za tím jde. V mladém věku je mimořádně úspěšný. Chápe věci velmi rychle, dokáže se okamžitě rozhodnout. Má na sebe velké nároky - jak v práci, tak v osobním životě.

Jeho manažeři jsou určitě schopní, ale každému z nich k výše popsané "dokonalosti" něco chybí. Jeden není až tak pracovitý, druhý neví zcela přesně, co je jeho úkolem, třetí neumí vést lidi a čtvrtý upřednostňuje potře-by svého oddělení před potřebami celého podniku...

Firemní kultura právě prochází změnami - z rodinné firmy se stává velká společnost. Procesy jsou v plenkách, personální práci vykonává kdosi na půl úvazku, na plánování a hodnocení ještě doba neuzrála. Konkrétní pracovní výsledky mají na výši manažerských platů pramalý vliv.

"A jak zadáváte úkoly?"

"Normálně - prostě jim řeknu, co mají udělat."

"A co se děje dál?"

"Pak se jednoho dne podívám, jestli je to hotové, a ono není. Zato je mnoho závažných důvodů, proč to nešlo..."

"Co se stane potom? "

"Nic. Nadávám. Jsem otrávený. Něco takzvaně vyhnije, něco se horko těžko udělá, něco se neudělá nikdy, něco si raději udělám sám."

Zkoumání reality samozřejmě trvalo mnohem déle a bylo podrobnější. Na jeho konci si manažer uvědomil:

"Já prostě očekávám mnoho a nevyžaduji nic..."

Díky tomuto zjištění začal Jan postupně měnit svoje chování vůči podřízeným.

POKŘIVENÉ ZRCADLO

Nepříjemná situace pro Kateřinu (40letou ředitelku marketingového oddělení) začala ve chvíli, kdy přijala novou podřízenou.

Bety (asi 30letá, vzdělaná, se zajímavými zkušenostmi z oboru) hned od začátku nasadila laťku hodně vysoko: pracovala za dva, odmítala se účastnit divizních setkání u kávy, při rozhovoru s Kateřinou ze zásady začínala větu slovy "ne", "nemyslím si" "já to tak nevidím" a na firemní oslavě prohlásila, že pro ni je práce přednější než vztahy a kariéra je rozhodně důležitější než rodina.

Kateřina, která si zakládá na svém slušném a korektním vystupování a ve své divizi pěstuje skoro rodinné vztahy, z toho byla otrávená.

"Měla jsem v oddělení takový klid, všechno funguje a teď tohle. Rozvrací mi tým. Štve mě s těmi postoji. Mě nerozhodí, ale je to tak směšné, ty její řeči a to její chování. Trapné a hloupé... Co mám dělat?

Bety mi doporučil ředitel a já jsem si netroufla protestovat. Vyhodit ji nemůžu... Dám jí tedy dvakrát víc práce, jestli chce pracovat, tak ať pracuje..."

Při podrobnějším zkoumání situace si Kateřina uvědomila toto:

Ona sama je odjakživa workoholička. Nepamatuje si víkend, kdy nepracovala. V každém zaměstnání měla nepříjemné vztahy se svými nadřízenými - byli to podle ní často nabubřelí lidé, kteří nerozuměli oboru. Vždy ji využívali -- dávali jí třikrát víc práce než ostatním. Ona vždy všechno zvládla a byla za svoji extrémní výkonnost váženým členem týmu. Žije sama. Muži ji zatím vždy zklamali, obklopila se partou přítelkyň. Koníčky nemá, protože na ně nemá čas.

V tomto příběhu se koučované otevřely oči i díky novým informacím o fenoménu, který se nazývá přenos. Jde o to se v situacích, které nás vnitřně drásají, zeptat sám sebe: proč mne na druhém štve právě toto? Velmi často jde totiž o něco, co sami děláme a stydíme se za to, nebo je to vlastnost, kterou sami v sobě potlačujeme a ve druhém ji vidíme jako v pokřiveném zrcadle.

TO JE TAK TRAPNĚ JEDNODUCHÉ

Aktérkou tohoto pro mne milého a úsměvného příběhu je mladá manažerka, vedoucí české pobočky nadnárodní společnosti.

Daniela je ve vedoucích pozicích 5 let a je jí 28. V průběhu koučování se vyhrotily její vztahy s francouzským vedením.

"Já to nechápu. Nic od nich nepotřebuji. Všechno zvládám sama. Jedu za nimi jenom pro forma jednou za pár měsíců a hned je konflikt. Dávají mi najevo, že jsem divná. Občas mi píšou maily, které nemají hlavu ani patu.

Detailnějším pohled nám přinesl například tyto informace:

Daniela je ve firmě jako žena na tak vysokém postu výjimkou. Do Paříže jede ráno a vrací se večer - to aby ušetřila pobočce peníze a stihla toho ještě více udělat. Na společné obědy či večeře nemá čas, a nechápe, k čemu by byly, když si pracovní věci stihne říct s vedením přes den. Její přímý nadřízený je starší šarmantní muž, který ji opakovaně na podobné akce zval. Ostatní ředitelé z jiných zemí ho navštěvují mnohem častěji a pěstují s ním vztahy. Daniele to připadá trapné. Je mimořádně inteligentní, extrémně rychle jí to myslí, nerada ztrácí čas. Kultivovaná, přímá, velmi výkonná a nezadaná. Její rodiče odjakživa pracují jako ředitelé ve velkých společnostech.

Daniele to stačilo k tomu, aby se rozhodla změnit svoje chování. Začala se ptát na radu či názor vedení (i když si věci pak udělá po svém). Do Paříže jezdí každý měsíc na dva dny a ne-chá se pozvat na oběd či jinou společenskou akci. Všechno chválí - výhled na řeku, oblek šéfa, výběr restaurace, počasí, snaží se být uvolněná, baví se.

Výsledek byl tak rychlý a razantní, že nás to překvapilo obě. A Daniela to glosovala památnou větou: "To je tak trapně jednoduché..."

Snažila jsem se v několika odstavcích ukázat, jak poznání objektivnější reality pomůže klientovi zaujmout nové stanovisko. Rozhovory ve skutečnosti trvají mnohem déle, stejně jako cesta klienta k poznání. Zkreslené vnímání skutečnosti existuje. Někdy tomu říkáme provozní slepota či nevidět pro stromy les... Úlohou kouče je otevřít klientovi oči. Všechny tři fiktivní příklady ukazovaly aplikaci tohoto přístupu. V některém z dalších článků si popíšeme jiné zajímavé techniky koučování.


MUDr. Jana Králová
kouč
www.managementcoaching.cz

Související