Exaktní vědec Thomas Kuhn vidí vývoj jako vznik nového paradigmatu. Světově proslulý prozaik Milan Kundera postavil proti sobě v románu "Nesmrtelnost" ideologii a imagologii, nové stadium vývoje kontra pouhé přemisťování. Podobně i Václav Klaus, ve své kritice nové (znalostní) ekonomiky, konstatuje, že jde jenom o novinářský termín, kterým si žurnalisté usnadňují a zjednodušují klasifikaci. Nejedná se prý o vědu, ale jenom o přechodnou módu, která přejde stejně rychle, jako se objevila.

Při hodnocení jevů v nejrůznějších oblastech lidské činnosti můžeme tedy sledovat konfliktní názory promítající se do dvou krajností: pokrok kontra móda, fikce kontra realita, věda kontra šarlatánství, ideologie kontra imagologie, nové stadium vývoje kontra přemisťování, nové paradigma kontra artikulace stávajícího paradigmatu... Tyto konflikty nejsou specifické jenom pro poslední dobu. (Zdá se, že vymknuta z kloubů doba šílí už hezkou řádku let.)

PREDIKCE PROSTŘEDNICTVÍM NÁZOROVÝCH KONFLIKTŮ

Názorové konflikty, kterými se uskutečňuje hledání budoucího optimálního stavu, mohou být produktivní, když pokrok skutečně posunují dopředu, nebo kontraproduktivní, když poznávání vývojových procesů retardují nebo dokonce znemožňují. Tato klasifikace může být uskutečněna až ex post. Z pohledu současnosti je tento proces většinou nejasný, neprůhledný, těžko poznatelný.

Jestli je nová (znalostní) ekonomika novým vývojovým stadiem nebo jenom novinářskou klasifikační berličkou ukáže až čas. Některé konflikty z minulosti jsou ale kontraproduktivní bez nejmenších pochyb.

Tzv. Barbotanský incident sem jednoznačně patří: Francouzská akademie věd odmítla v roce 1790 pozorování 300 očitých svědků meteorického deště s odůvodněním, že podle současného vědeckého poznání kameny z nebe padat nemohou, proto nepadají. To byl konflikt vědy se selským rozumem.

Ale máme i konflikty věda kontra věda. Sem je možno zařadit například případ psychiatra Stanislava Grofa. V roce 2001 mu udělil Český klub skeptiků Sisyfos Bludný balvan za prosazování šarlatánství do vědy, zatímco o šest let později dostal Cenu Vize 97 Za přínos vědě a rozšíření lidského obzoru. V obou případech rozhodovaly renomované vědecké osobnosti.

VOLBA SYSTÉMU ŘÍZENÍ ORGANIZACE

Systémem řízení organizací (SŘO) obvykle nazýváme soubor metod, technik a přístupů, členěný zpravidla na subsystémy, propojený do logicky provázaného komplexu, který je po určité časové období využíván k řízení organizace. Z historického hlediska vývoj SŘO prošel řadou konceptů. S. Crainer v knize "Moderní management" zasvěceně charakterizuje svět řízení a ukazuje na příkladech, jak jednotlivé osobnosti tento svět měnily. Ukazuje také, jak se vývoj SŘO v poslední době neobyčejně zrychlil. Neustále vznikají nové a nové koncepty a obtížnost volby je těžší a těžší.

Pro praktického manažera není lehké se v tomto překotném vývoji orientovat a ještě těžší je vybrat vhodný model řízení pro svůj vlastní podnik. Úloha teorie v tomto směru by měla být nejen informační, výuková a výzkumná, ale také konzultační.

Vrcholový manažer samozřejmě vždycky ponese odpovědnost za zavedení určité metody nebo komplexního SŘO, ale od teoretické, výzkumné a akademické fronty právem požaduje daleko podrobnější analýzu, argumenty a doporučení, které by rozhodování maximálně usnadnily. Názorový konflikt, jako byl například Barbotanský incident, je jednoznačně kontraproduktivní. A přece stačilo, aby někdejší Francouzská Akademie věd minimálně připustila, že se všech 300 pozorovatelů meteoritického deště nemohlo mýlit a vzala jejich svědectví na vědomí.

V diskusích o optimálním systému SŘO jsme se v minulosti, a spor se konec konců táhne i do současnosti, vyrovnávali s názory na procesní řízení, znalostní management, znalostní podnik atd. Také v současné době je potřebné prostudovat a podrobně zhodnotit řadu nových přístupů, které mohou mít v podnikovém řízení buď charakter zásadního posuvu paradigmatu nebo slepé uličky ve vývoji. Příkladem za všechny mohou být dva přístupy: podnik jako živý organismus a sociosynergický management.

DISKUSE O VÝVOJOVÝCH TRENDECH SŘO

Pokusím se charakterizovat překážky a bariéry, které v tomto typu diskuse posouvají názorové konflikty do skupiny kontraproduktivních. Za více než čtyřicetileté řídící, pedagogické, výzkumné i poradenské činnosti jsem absolvoval nespočet nejrůznějších diskusí na téma podnikové řízení, management i volba modelu SŘO. Tyto zkušenosti samozřejmě nedávají záruku objektivity, takže následující charakteristiky zůstávají více méně subjektivní.

Místo seriózní polemiky se střetávají tzv. nezpochybnitelné pravdy. Toto schéma přežívá z minulosti, kdy se například prosazoval názor, že kybernetika je buržoazní pavěda tak dlouho, až se stal neudržitelným a byl nahrazen novou nezpochybnitelnou pravdou, která byla stejně dočasná. Že je tento postup kontraproduktivní není třeba připomínat, ale s reálným socialismem bohužel nezmizel.

Dva nebo více monologů místo dialogu. Každý diskutující pronáší svoji nezpochybnitelnou pravdu, aniž by toho druhého vůbec poslouchal nebo dokonce bral na vědomí obsah jeho sdělení. Diskutéři jsou většinou kultivovaní, jeden čeká až druhý domluví a teprve potom začne svůj monolog. Výsledkem ovšem není plodná diskuse, ale pouze jakési sebrané názory.

Hru na mrtvého brouka předvádíme dosti často. A úspěšně. Názor, který nevyhovuje nebo dokonce vylučuje něčí nezpochybnitelnou pravdu, se prostě nebere na vědomí. Argumenty potom dopadají na hradbu mlčení, takže známé, "jako když hrách na stěnu hází", je v tomto případě na místě. Toto hrachoházení dokázalo v minulosti odsunout na vedlejší kolej hodně progresivních myšlenek. Většinou, naštěstí, nemá dostatečnou sílu, aby dobrou myšlenku definitivně pohřbilo, ale spolehlivě zpomalí její zavedení.

Odborné diskuse se inspirují etikou a kulturou politických debat. Sem patří odmítání názoru diskutéra předem, aniž ho vůbec vyslechnu. To je neodmyslitelná součást politických debat. Politik z opoziční strany prostě nemůže mít pravdu. I kdyby byla naprosto jednoznačná. Absence empatie se u politických debat předpokládá, zatímco u odborných diskusí by měla být samozřejmou podmínkou pro vstup do dialogu. Odborné diskuse často přebírají od politiků také taktiku dialogu hluchých, kdy jeden diskutér toho druhého neposlouchá a jenom čeká, až domluví, aby mohl prezentovat svoji nezpochybnitelnou pravdu. V kultivovanější variantě počká, až druhý domluví, ale dost často si oba skáčou do řeči, překřikují se a gestikulují, takže mnohdy přestává být zřejmé, co je vlastně podstatou sporu.

Častým, více méně průhledným, ale hojně užívaným cílem politických debat je zviditelnění. Vystoupit v televizi, pronést zásadní projev, publikovat svůj názor a volit všechny možné formy zviditelnění je prioritou, která odsunuje do pozadí obsah vystoupení. A to je poslední hřebíček do rakve, ve které je pochován produktivní názorový konflikt. Pro politika je veřejné vystoupení především otázkou popularity, zvýšení bodů v žebříčku oblíbenosti, posílení naděje, že bude příště znovu zvolen, získáním bodů nad soupeři z vlastní i protistrany. I když v odborné diskusi tento postoj zastává jenom jeden diskutující, který je dostatečně agresivní, konkurenční názor je zesměšněn. Arogance pak překrývá racionální argumenty a jemné nuance odborných debat, bez kterých se produktivní názorové konflikty nemohou obejít.

Fobii z neznámého bychom mohli nazvat situaci, kdy se diskutovaný přístup nějakým způsobem vymyká z doposud zavedených zvyklostí. Pražští radní se nemohou smířit s Národní knihovnou od architekta Kaplického, protože její tvar je neobvyklý, dráždí, vyčnívá. Kdyby měla tato stavba obvyklý tvar kvádru nebo krychle, jakých bylo v Praze v poslední době postaveno mnoho, problém se schvalováním by nebyl. Podobně je to i s neobvyklým návrhem SŘO. Odmítáme o něm uvažovat nebo se jím vůbec zabývat zejména proto, že zásadně vystupuje z obvyklé řady konzervativních návrhů.

Jako jeden z předmětů doktorského studia, jeden osvícený kantor kdysi navrhoval výuku způsobu vedení vědeckých diskusí tak, aby se nestaly kontraproduktivní. Samozřejmě neuspěl a stal se předmětem všeobecného posměchu. Jak vést diskuse je přeci zřejmé, jasné a nezpochybnitelné. To přece všichni víme.

ZÁVĚREČNÁ KONSTATOVÁNÍ

O budoucím směřování a vývojových trendech SŘO není rozhodováno (analyzováno, vyargumentováno, konzultováno) v dostatečném předstihu. Jedním z důvodů je, že doporučení teoretické sféry nemá potřebnou váhu a důvěryhodnost.

Zaujetí vlastním parciálním názorem je v diskusích o SŘO často tak silné, že rigorózní zamítnutí konkurenčního názoru přichází automaticky, podobně jako při Barbotanském incidentu: nezpochybnitelná pravda současného vědeckého poznání přece nade vší pochybnost vylučuje, aby z nebe padaly kameny.

Vyostřené diskuse a názorové konflikty jsou velmi často kontraproduktivní, takže praxe se rozhoduje v situaci, kdy proti sobě stojí dva nebo několik vyhraněných názorů: jeden tvrdě odmítá, zatímco druhý stejně tvrdě doporučuje. To není dobré prostředí pro efektivní rozhodovací procesy.

prof. Jan Truneček
VŠE Praha

Související