Vyspělý svět pomalu stárne. Věta, která zřejmě nikoho moc nepřekvapí. Nikdo ale zatím také přesně nevymyslel, co se stane, až bude více důchodců než lidí, kteří vydělávají a financují průběžné penzijní systémy. Jednoznačné řešení neexistuje a jednoznačný model, který by dlouhodobě prokázal svoji životaschopnost a hlavně bezchybnost, také ne. Pokud státy přicházejí s nějakými novými koncepcemi důchodové reformy, většinou se jedná o variaci na průběžný či fondový systém, leckdy spravovaný (v obou případech) státem.

Na druhou stranu ani země, které daly větší prostor vůli individuálního investora, rovněž nenašly správný recept. A to proto, že jednotlivec většinou nemá dostatek informací, aby dokázal posoudit, nakolik je jeho investice správná a nakolik mu dokáže zabezpečit stáří. "Problém, jak se zabezpečit na důchod, je v tom, že každý má jen jednu šanci, jak to provést. Pokud na to půjde špatnou cestou, slušného stáří se nedočká," uvedl nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz na 2. Evropském kolokviu pořádaném skupinou Pioneer Investments. Upozornil, že na rozdíl od doby před padesáti lety dnešní důchodci stráví v důchodu desítky let. Otázka zabezpečení stáří je proto klíčovou otázkou příjmu dostatečného množství peněz na dlouhá leta dopředu.

Setkání expertů, které se konalo nedávno ve Vídni, se zaměřilo právě na dlouhodobé investování a na zabezpečení ve stáří. Laureátů Nobelovy ceny zde bylo daleko víc - kromě Stiglitze se kolokvia účastnili například Robert Engle a Vernon Smith, dále guvernér Rakouské národní banky, profesoři nejvýznamnějších světových univerzit a další přední ekonomové a představitelé významných společností z USA i z Evropy.

VÍC PENĚZ, KAM S NIMI. Od druhé poloviny 70. let do současné doby v celém vyspělém světě výrazně roste objem aktiv domácností. "V roce 2007 se nacházíme na pomyslném vrcholu," uvedl Giordano Lombardo, zástupce generálního ředitele Pioneer Global Asset Management. Další čísla ovšem už tak povzbuzující nejsou. Stejně rychle jako roste bohatství, stárne populace. Zatímco teď převažují úspory pracujících, v roce 2050 ve světě bude většina peněz (z úspor) patřit důchodcům.

V USA, kde je podle odborníků zřejmě nejrovnoměrnější rozložení investic do dlouhodobých a krátkodobých cenných papírů, došlo k problémům penzijního systému na počátku milénia. Peníze na výplatu penzí zde spravují podniky (bez ohledu na to, co je jejich hlavním zaměřením) a vyplácejí penze. Jde o variantu průběžného systému. Penzijní peníze ovšem nebyly dostatečně chráněny. Po několika problémech s nedostatkem peněz na výplatu penzí přijala Bushova administrativa tzv. Pension Protection Act, který má zabránit "tunelování" penzijních fondů.

Amerika však není jediná, komu se nedaří řešit penzijní systém. Obdobnými problémy prošla i Velká Británie. V západní Evropě je zase nejběžnějším typem penzijního systému průběžný (vyplácený státem), stále více zemí je však nuceno jej modifikovat ve prospěch fondů zakládaných jednotlivci a spravovaných buď státem nebo soukromými firmami. Evropa se ale může pochlubit tím, že její občané a investoři mají nejvíc investováno v krátkodobých aktivech. Což mimo jiné svědčí o značném riziku i o nechuti myslet dlouho dopředu. Ke zvýšení bezpečnosti investic má sloužit i nová směrnice MiFID.

KDO KOMU RADÍ? Země, které doposud dávaly přednost tomu mít penze pod vlastní správou či pod správou velké korporace, se nyní snaží dát větší volnost jednotlivcům. "Tady je ovšem problém. Investoři z řad lidí potřebují radu. Jinak jsou limitováni svými zkušenostmi a vzděláním," uvedl Lombardo.
Možným postupem je rozdělit aktiva do několika řešení, tzv. clusterů. Což v podstatě znamená, že pokud jedna investice nevydělává dle předpokladů, či dokonce prodělává, dobrý celkový výsledek zajistí zbytek investičního portfolia.

Jenže averze lidí k riziku je poměrně značná a chuť spořit na stáří má také svá omezení. "V podstatě vše, co nastane v budoucnu, musíme dělit dvěma. Pokud si má někdo vybrat mezi dvouprocentním výnosem nyní, potom do budoucna musí mít nabídku alespoň dvojnásobnou, aby byl vůbec ochoten o ní uvažovat jako o zajímavé," uvedl expert na psychologii chování investorů David Laibson z Harvardu. Čím vyšší výnos, tím je ovšem vyšší i riziko.

DŮM NENÍ VŠECHNO. Možností, kam investovat a zabezpečit se na stáří, je hodně. Stejně tak jako otázek, zda je daná investice vůbec vhodná k tomuto účelu.
Podle Stiglitze je v první řadě na programu koupě domu. Ne všichni si ale uvědomují, nakolik je to opravdu investice spojená se zabezpečením na stáří: za prvé se financuje dluhem (což nyní vyústilo v potíže na hypotečním trhu USA, jim ovšem předcházely problémy poskytovatelů hypoték, které se přehnaly USA v 80. letech). Druhý problém je, že nevynáší (pronájem domu, ve kterém sám bydlím, není zcela realizovatelný), a konečně generuje dodatečné náklady na opravy. A trh s nemovitostmi nepatří k nejlikvidnějším.

"Jednotlivci mají málo znalostí na správné investiční rozhodnutí, jejich zkušenosti se mění podle generací, věku i podle vývoje na trhu," uvedl Stiglitz. Celkové rozhodnutí, kam investovat, je rovněž obtížné - v podstatě jde o srovnání budoucích výnosů na základě minulých zkušeností. A ty mají daleko větší například investiční skupiny či fondy, které se obdobným typem investování zabývají léta. "Společnosti ale nesmějí zneužívat neznalosti klientů. Tato kontrola je úlohou regulátora," dodal Stiglitz.

Podle dalšího Nobelisty - Vernona Smithe mají lidé nyní k dipozici výrazně víc informací, a ty jsou také podstatně lépe chráněny před zneužitím. Vedle toho ale došlo k extrémnímu rozvoji finančních trhů a řady nových finančních nástrojů. V tomto ohledu je pak velmi náročná podmínka transparence - produkty už jsou natolik složité, že je poměrně obtížné je vysvětlit.

Hitem investic na zabezpečení ve stáří jsou nyní tzv. fondy životního cyklu. V Evropě jde stále o relativní novinku, v USA již do nich lidé od jejich vzniku v roce 2003 investovali 160 miliard dolarů. "Ve třetím čtvrtletí přibylo zhruba 40 miliard dolarů. 84 procent aktiv je ve třech firmách, uvedl Stephen Zeldes z Columbia Univezity. O nejvhodnějším poměru akcií a dluhopisů v různých stadiích životnosti v life cycle fondu se stále vede diskuse. Záleží jak na chuti investora riskovat, tak i na jeho věku, zálibách, rodinném složení atd. V podstatě se nyní experti shodují v tom, že v průběhu středního věku, kdy člověk vydělává nejvíc, by mělo jeho portfolio ve fondu životního cyklu obsahovat nejvíc akcií, tj. nejvíc rizikových aktiv. Situace se ovšem mění nejen podle přání investorů, ale také podle aktuálního dění na trzích.

Julie Hrstková

MiFID (The Markets in Financial Instruments Directive - Směrnice o trzích finančních instrumentů)
- Od 1. listopadu 2007 sjednocuje regulaci poskytování investičních služeb pro celou EU. Jejím cílem je dokončit proces vzniku jednotného evropského trhu investičních služeb, reakce na změny a inovace, které se objevily na kapitálovém trhu a ochrana investorů.
- Rozšiřuje rozsah regulovaných služeb a investičních nástrojů, zahrnuje například deriváty, investiční poradenství a provozování vícestranných obchodních systémů. Nově stanovuje i požadavky na vnitřní kontrolní a řídicí systém.

Pension Protection Act - Platí na území USA
- Vstoupil v platnost v srpnu 2006.
- Zavádí vyšší ochranné prvky pro penzijní fondy v jednotlivých společnostech a také povinnost pojistit penzijní úspory u specializované organizace, zejména v případě, že jsou jejich rezervní fondy poddimenzované (což platí pro více než dvě třetiny organizací).
- Přinutil firmy, aby více dbaly na penzijní plány zaměstnanců a snažil se uzavřít jakékoliv legislativní mezery, které firmy často využívaly, aby nemusely vyplácet penze. Zaměstnancům toto opatření dovoluje vyšší kontrolu nad investičními plány.

JUF

Související