Sonda: Více jak polovina voličů nedá na ekonomiku

Nejsou to pouze vládní strany, které tvrdí, že se této zemi ekonomicky daří. Také tabulky Eurostatu uvádějí, že od roku 1996 zaznamenala Česká republika v loňském roce největší růst HDP, nejvyšší produktivitu práce, nejvyšší příjmy zaměstnanců či nejvyšší výdaje domácností. A přesto mají tři vládní strany podle výzkumů volebních preferencí menší prestiž než strany opoziční - a především ODS stále vede před ČSSD. Výzkum, který agentura Factum Invenio prováděla pro týdeník Ekonom (o jeho první části jsme informovali minulém čísle), byl příležitostí zeptat se, proč tomu tak je.

ZVLÁŠTNÍ BATERIE OTÁZEK výzkumu měla za cíl zjistit, do jaké míry se voliči rozhodují podle ekonomické situace. Na přímou otázku, zda je růst ekonomiky důvodem k volbě některé ze stran vládní koalice, pouze 15,4 % dotázaných odpovědělo, že je to vážný důvod. Dalších 26,4 % připustilo, že možná přihlédne k růstu ekonomiky při svém rozhodování o osudu stran vládní koalice. Na první pohled tedy jen 41,8 % dotázaných připustilo, že jejich hlasování ovlivní ekonomický růst (viz graf). Pro zajímavost: jenom 3,4 % nezaměstnaných rozhodně pokládá dobrý stav ekonomiky za důvod dát svůj hlas pro nějakou stranu vládní kolice, zatímco v příjmové skupině nad 40 tisíc měsíčně tento důvod uvedlo 17,5 % dotázaných. Jako důvod hlasování pro některou stranu vládní kolice uvedlo dobrý stav ekonomiky 25,1 % dotázaných Pražanů, ale v Karlovarském kraji to bylo 61,4 % respondentů.

Z tabulky číslo 1 vyplývá, že nejčastěji jako důvod svého rozhodnutí volit stranu vládní koalice uváděli růst ekonomiky příznivci ČSSD. V součtu těch, kdo uváděli ekonomický růst buď jako vážný nebo jako možný důvod, se jedná o 71,9 % dotázaných. Málo takovýchto přívrženců nemá ani KDU-ČSL: 59,7 %. Z parlamentních opozičních stran nejméně příznivců má tato volební motivace ODS - 36,7 %, u KSČM to je 37,7 %. Téměř imunní vůči argumentu týkajícího se vztahu ekonomického růstu a vládní koalice jsou voliči Strany zelených - pouze 28,3 % z nich je ochotno brát při výběru volební strany do úvahy problematiku ekonomického růstu.

Z TĚCHTO ÚDAJŮ by se dalo odvodit, že většina příznivců ČSSD a KDU-ČSL bere při svém rozhodování v úvahu ekonomický růst, zatímco většina přívrženců ODS, KSČM a Strany zelených nikoli. Jenže tak jednoduché to není. Při neutrálně položené otázce, týkající se důvodů, pro které si voliči vybírají své favority, byla odpověď poněkud jiná. Jak ukazuje tabulka č. 2, větší část přívrženců všech zmíněných politických stran uváděla, že preferované strany vybírá mimo jiné podle celkové ekonomické situace země.

Když přívrženci jednotlivých stran uvádějí jako důvod své volební motivace ekonomickou situaci, je jejich pořadí velmi podobné jako u předcházející otázky - jenom KSČM a KDU-ČSL si prohodily místo -, ale podstatné je množství. Například v případě přívrženců ODS pouze 36,7 % dotázaných uvádělo, že růst ekonomiky by měl být důvodem při výběru některé ze stran vládní koalice, ovšem ekonomickou situaci jako důvod výběru strany uvádělo 77,4 % přívrženců občanských demokratů. U lidí se základním vzděláním nevyučených je tato část motivace blízká 58,7 % dotázaných, mezi vysokoškoláky 81,3 %. Výše příjmů měla na tuto odpověď malý vliv, právě tak jako fakt, že někdo bydlí v Praze či v Ústeckém kraji.

Nejdůležitější příčiny tohoto rozdílného pohledu na význam ekonomiky při výběru preferované strany jsou pravděpodobně tři:

Ideologický rozštěp veřejnosti. Jako nejčastější důvody výběru preferované strany dotázaní uvádějí, že jim vyhovuje program strany a to, že se jimi zvolené straně dá věřit. Ekonomika země je uváděna až na třetím místě. Je ale zřejmé, že výběr podle programu je předstíraný - budoucí voliči si oblíbenou stranu vybírají podle ideologické orientace. Protože výběr podle ideologické orientace předchází výběru podle ekonomiky, lze předpokládat, že hodnocení stavu ekonomiky podléhá ideologickému předsudku.

Malá srozumitelnost makroekonomických údajů. Údaje o růstu HDP či o vývoji produktivity práce jsou data, která jsou zajímavá více pro intelektuály a vrstvy, které jsou přímo závislé na celkových ekonomických výkyvech. Většina občanů vnímá stav ekonomiky podle své životní úrovně a tomu přizpůsobuje svoji volbu. Této obecné zákonitosti však na první pohled odporují výsledky výzkumu, podle kterých při výběru strany přihlíží k sociální situaci rodiny o 5,7 procentního bodu méně dotázaných než k ekonomické situaci země. Podle tabulky číslo 2 se zdá, že pouze přívrženci KSČM uvádějí, že sociální situace jejich rodiny pro ně má větší význam při výběru volené strany než ekonomika země. Pro ideologicky orientovaného voliče může být cennější obecné tvrzení, že může být lépe - a proto věnuje svou přízeň straně, která není u moci. Nemluvě o tom, že oficiální výklad makroekonomické situace volič přijme jen tehdy, když jeho ideologická orientace odpovídá orientaci vládních stan.

"Nevděčnost" některých středních vrstev. Z analýz volebních výkyvů ve Spojených státech je znám jeden velmi důležitý jev. Sociálně slabší střední vrstvy se ve volbách orientují na levicové politické strany, které mají rozsáhlý státní sociální program a státní ekonomické projekty. Poté, kdy takováto vláda pomůže těmto vrstvám zlepšit jejich sociální status, v dalších volbách už se orientují na pravicové strany, které omezují státní programy - a tedy i daně, jež by tyto vrstvy musely platit ze svých vyšších příjmů.

ZMÍNĚNÉ ÚVAHY však potřebují určitou korekci. Předně, citované tabulky, uvádějící preference přívrženců stran, mají menší vypovídací hodnotu než souhrnné grafy v této a minulé Sondě Ekonoma, protože skupina přívrženců stran je menší (a méně reprezentativní) než celkový vzorek použitý ve výzkumu. Tyto tabulky tak mají pouze orientační význam.

Politická hodnota výpovědí z tabulek zároveň může být odlišná od obecného hodnocení. Analytik konstatuje, že 55,1 % přívrženců ODS nepokládá ekonomický stav země za významný z hlediska vztahu k vládní straně; volební manažer ČSSD může chápat oněch 11,0 % přívrženců ODS, kteří ekonomickou situaci země pokládají za mimořádně významnou pro vztah k vládní straně, jako vhodný terč své kampaně. Pak již není 11 % přívrženců ODS málo, ale velmi mnoho.

Obdobně je tomu v případě odpovědi na otázku, zda se budoucí voliči při výběru svého stranického favorita rozhodovali i podle toho, jaké problémy a skandály měla strana v minulosti. Překvapivé je, že tento motiv se umístil až na předposledním místě v pořadí zkoumaných důvodů výběru stranického favorita. Největší citlivost k tomuto motivu vyjadřovaly ženy v domácnosti; Pražané v 51,6 % a dotázaní z Ústeckého kraje v 83,9 % případů. Naopak nepřekvapuje, že největší význam přikládají skandálům opoziční strany a z nich nejméně ODS - dotyk z výkonem moci je nejčastějším předpokladem vzniku skandálu. ODS již sice osm let nevládne a nové skandály jsou vždy zajímavější než ty staré, ale zcela zapomenuty nejsou.

Nejmenší význam skandálům připisují přívrženci ČSSD. Tedy strany, která je nejsilnější vládní stranou a je též skandály momentálně nejčastěji zasahována. Jenže oněch 45,0 % příznivců sociální demokracie, kteří této otázce přisuzují velký význam, je velmi vděčným terčem pro kampaně jejich protivníků a konkurentů.

Z VÝZKUMU VYPLYNULO, že výběr strany podle osobní sympatie k vedoucímu představiteli strany zohledňuje 51,9 % dotázaných. Není bezvýznamné, že tento sklon má v Praze, kde kandiduje předseda ODS Mirek Topolánek a kde tradičně po listopadu 1989 vítězí pravice, 34,1 % dotázaných. Naopak v Ústeckém kraji, kde kandiduje předseda ČSSD Jiří Paroubek, se k této motivaci volby hlásí 67,7 %. Nejnižší citlivost na tento důvod vyjádření sympatie ke straně uvedli nejvyšší příjmové skupiny. Naopak význam vzdělání byl mizivý - k tomuto důvodu volby se přihlásilo 48,0 % dotázaných vysokoškoláků a 49,6 % dotázaných se základním vzděláním a bez vyučení.

Skeptický názor v podobě tvrzení, že nehledá nejlepší stranu, ale tu, která by mu vadila nejméně, vyjádřilo 49,4 % respondentů; pozoruhodné je, že tento postoj zaujímají častěji lidé se základním vzděláním a nevyučení (58,8 % dotázaných) než vysokoškoláci (40,3 %).

VÝSLEDKY VÝZKUMU AGENTURY FACTUM INVENIO by mohly napomoci stranám při orientaci závěrečné fáze volební kampaně. Pomáhají přesně vydělit vlastní slabá místa, ale i slabiny protivníka. Problémem je, že strany nejsou jediným aktérem kampaně.

Moderní politické strany vznikly v zastupitelských systémech ve druhé polovině 19. století, aby zprostředkovaly vztah voličů a jejich reprezentantů. Ve své první vývojové fázi sloužily hlavně jako kluby pro podporu poslanců. Ve druhé fázi, u nás v době Rakouska-Uherska po přijetí všeobecného volebního práva a za 1. republiky, se změnily v masové strany, kdy na funkcionáře, aktivisty a členy strany byly napojeny podpůrné spolky, stranické odbory, někdy milice a většinou i partajní tisk. Dnes jsou strany v Česku mnohem menší, nejsou obklopeny nejrůznějšími převodovými pákami - a hlavně nemají vyhraněnou sociální základnu. Změnila se sociální struktura společnosti a objevily se elektronické masové sdělovací prostředky.

Vztah mezi politickou stranou a většinou voličů je zprostředkován masovými sdělovacími prostředky. To, čemu se říká volební kampaň, je smíšený produkt snažení stran a činnosti masmédií. V okamžiku, kdy většina stran nemá vlastní masový tisk, jsou strany do značné míry odkázány na dobrou či zlou vůli, schopnost či neschopnost soukromých či veřejnoprávních médií. Ty se řídí jinými zákonitostmi a zájmy, než je snaha politických stran promyšleně ovlivnit co nejvíce voličů a uspět. Proto mají konkurenční výhodu politici jako Silvio Berlusconi v Itálii - a dříve Vladimír Železný u nás nebo Pavol Rusko na Slovensku -, kteří vlastní televize.

ČELIT účelovému či chaotickému tlaku masmédií může strana jen v delším časovém horizontu, a to v návaznosti na životní zkušenost voličů. Proto ani při sebelepším pochopení zákonitostí volební kampaně či znalosti cílových skupin nemusí strana v rozhodující fázi kampaně uspět: ve hře je příliš mnoho nahodilých faktorů, malá znalost činnosti konkurence a nevyzpytatelné mediální prostředí. V závěrečné části kampaně rozhodne více politické umění stranických vůdců než informace ze sociologických výzkumů.