Odpověď na tuto otázku vyžaduje nejprve zjistit stupeň zastoupení jednotlivých vlastností novorozence, i to, jaké jsou následné možnosti jejich úpravy výchovou. Je to vůbec možné? Je, tvrdí autoři článku a přinášejí přesvědčivou argumentaci, která umožní jednoznačnou odpověď.

Vyjděme z hypotézy, že každý novorozenec je plně vybaven všemi svými vlastnostmi, avšak má nulové poznání. Mít všechny vlastnosti znamená, že má každou lidskou vlastnost ve své povaze určitým způsobem zastoupenu, aniž je v tomto útlém věku schopno všechny tyto vlastnosti projevovat. Smyslem výchovy je stavět cestu a ukazovat směr. K tomu je nutné diagnostikovat výchozí stav, abychom rozpoznali pozitiva povahy dítěte a vhodným způsobem potlačovali jeho sociálně negativní vlastnosti, které se pak nemusí vůbec projevit. Možnosti výchovy jsou tedy značné, ale ne takové, aby umožňovaly změnu čehokoliv.

VLASTNOSTI VROZENÉ NEBO ZÍSKANÉ?

Nejsme zastánci žádného vyhraněného přístupu. Neztotožňujeme se ani s nativní teorií (J. J. Rousseau) přeceňující vliv vrozených dispozic, ani s teorií empirizmu (John Lock), která je druhou krajností přeceňující vnější faktory postnatálního vývoje, především pak výchovu. Přínosem nativisticky orientovaných teorií v době Rousseaua i dnes je zaměření pozornosti na individuální osobnost dítěte, na jeho způsob myšlení a prožívání světa dané jeho vrozenými schopnostmi. Nesouhlasíme ale s tím, že není co napravovat a že výchova může výchozí stav jen pokazit. Přínos teorie empirizmu vidíme v tom, že upozornila na možnosti výchovy a dalších vnějších vlivů. Člověka vidí dokonce jako aktivní tvořivý subjekt. Nemůžeme souhlasit ani s americkým zakladatelem behaviorizmu J. B. Watsonem, který v roce 1924 prohlásil: "Dejte mi tucet zdravých, dobře rostlých dětí a vlastní specifický svět a já vám zaručím, že z kteréhokoliv udělám lékaře, právníka, umělce, žebráka, zloděje ... bez ohledu na jeho nadání, sklony apod."

Je to právě naopak. Člověk je sice schopen vykonávat jakékoliv povolání, ale jen na jedno má ty nejlepší předpoklady. To pak může vykonávat s nejmenší spotřebou energie, neboť žádnou vrozenou schopnost nezbytnou pro výkon tohoto povolání již nemusí svou vůlí dotahovat (o tom podrobněji v článku "Znáte své optimální povolání" v MŘ 5/2005, s. 66 -67).

Každá vlastnost má své výchozí nastavení dané genetickým zápisem a každá se vyznačuje různou mírou možné proměnlivosti. To je opět dáno možností pružného přeprogramování lidského mozku prostřednictvím vůle. Jsou vlastnosti, které jsou v průběhu života prakticky neovlivnitelné, jako je například psychická průbojnost, intelekt nebo stupeň praktičnosti či pragmatičnosti. Individuální, ale diagnostifikovatelná je i pružnost ke změnám nebo tzv. psychická i fyzická pohyblivost.

Přestože uspořádání mozku má dynamickou povahu, takže jsou jednotlivá centra v případě potřeby nahraditelná a mozek nemá sídlo "operačního" systému jako mají počítače do sedmé generace, existuje určitá prostorová lokalizace jeho činností. Způsob a stupeň propojení neuronů pomocí synapsí odpovídá zastoupení jednotlivých vlastností.

Vrozené zastoupení vlastností nám dává jakýsi koridor, v němž se budeme ve svém životě s velmi vysokou pravděpodobností pohybovat. Je sice pravda, že člověk je do určité míry schopen chovat se po určitou dobu vědomě mimo svou povahu, ale to je mimořádně psychicky náročné a trvale neudržitelné. V silně stresujících situacích, v ohrožení života nebo ve stavu naprosté vyčerpanosti je to dokonce zcela nemožné. Efektivnost pohybu v tomto koridoru bude tím větší, čím efektivnější výchovu budeme podstupovat. Záleží tedy jak na výchozím stavu vychovávaného, tak na kvalitě rodičů, učitele a v neposlední řadě na kvalitě společnosti, která vytváří řadu dalších podmínek.

Každý pedagog a výchovný pracovník by měl vycházet z hlubokého přesvědčení o nutnosti a prospěšnosti odhalit a v optimální míře rozvinout všechny potenciály jedince. To neznamená, že by pedagogika neměla limitované možnosti. Bez obezřetné a spolehlivé diagnózy to ale možné není. Proto je tak důležité široce rozvinout využívání antropologické biotypologie, která je v tomto směru univerzální, spolehlivá a přesná (viz též článek v MŘ č. 3/2005, s. 50 - 53).

ZÁKLADNÍ VÝCHOVNÝ PRINCIP

Základní výchovný princip vychází z toho, že člověk se zbavuje všeho, co neuplatňuje, co mu nepřináší žádné efekty a co se mu jeví jako zbytečná zátěž. Jednotlivé vlastnosti si lze představit jako programové bloky, které jsou uloženy v podvědomí a které jsou automaticky spouštěny v rámci činnosti mozku. Schopnost vědomého i nevědomého naprogramování je sice individuální, ale vždy podstatně větší u dítěte než u starší osoby. Dětská povaha připomíná plastelínu, která se dobře tvaruje a změny jsou trvalého charakteru.

Jestliže u dítěte zjistíme významně zastoupenou vlastnost, například panovačnost doprovázenou nízkou citovou dispozicí, můžeme výchovně působit tak, že na jeho projevy panovačnosti, které dítě samo netlumí svou citovostí, sami vůbec nereagujeme. Protože dítě nezískává na svou panovačnost očekávanou odezvu, přestane ji postupně používat. Tato vlastnost bude postupně atrofovat. Pokud budeme v rámci výchovy na jiné oprávněné potřeby dítěte co nejrychleji a nejcitlivěji reagovat, budeme působit na posílení jeho citové dispozice.

Na efektivnost výchovného principu má velmi podstatný vliv naše důslednost a včasnost zásahu. Pokud na neadekvátní požadavek nereagujeme hned při jeho prvním projevu, dítě si tento způsob dále nerozvíjí. Uvědomí si, že "tudy cesta nevede" a vlastně ji ani nezačne používat. Pokud strpíme, že si dítě vynucuje pozornost nežádoucím způsobem, můžeme počítat s tím, že si svůj "účinný" prostředek bude zdokonalovat. Vytvoří si program, kterého se pak bude obtížně vzdávat.

Rodičům je tato situace často intuitivně jasná, ale nesprávně reagují pod dojmem, že dítě je ještě malé a že tomu "nerozumí". Čím později budou příslušný výchovný zákrok realizovat, tím bude méně snadný, až zbudou jen drastické výchovné prostředky jako zákazy, hladovka nebo fyzické tresty, případně pomoc odpovídajícího specialisty. K tomu se ale ne každý odhodlá a tak se daná sociálně negativní vlastnost může stát potenciálem budoucích problémů nebo dokonce trestné činnosti.

Přes určité rozdíly v názorech na vymezení výchovy panuje vcelku shoda v tom, že jde o cílevědomou záměrnou činnost směřující k všestrannému rozvoji osobnosti. Cílem je rozvíjet a usměrňovat aktivitu vychovávaného, kultivovat jeho osobnost i jeho vztah ke světu a tak mu umožnit aktivní a pozitivní začlenění do společnosti.

Současné moderní trendy výchovy posouvají požadavek na formování osobnosti výrazněji k rozvíjení vnitřních sil a aktivity a ke kultivaci osobnosti a jejích vztahů ke světu. Způsob, jakým toho má být dosaženo, se ale nemění. Je jím záměrná činnost vychovatele!

JSME "NORMÁLNÍ"?

Každý člověk disponuje úplnou škálou všech lidských vlastností, kterých je velké množství. Jen těch nejpodstatnějších je kolem tisícovky. Rozdílnost jednotlivých osob je dána obrovským množstvím kombinací rozličných zastoupení jednotlivých vlastností.

Čistě teoreticky může být určitá vlastnost zastoupena extrémně. Buď 100 % nebo není zastoupena vůbec, tj. 0 %. V praxi se spíše jedná o prahově nízké (prakticky neměřitelné) zastoupení. Pak se skutečně může daná vlastnost jevit jakoby se u daného člověka nevyskytovala.

Oba případy extrémního zastoupení vlastnosti jsou v praxi málo pravděpodobné a vždy patologické. Například agresivita, která je často mylně považována za čistě negativní vlastnost, může být zastoupena v celé své škále. Pokud tuto vlastnost někdo zcela postrádá (tj. její zastoupení se blíží nule), jde o člověka, který není agresivity schopný dokonce ani když jej někdo ohrožuje na životě, je to bezesporu patologický stav. Stejně tak mimořádně vysoká agresivita, kdy daná osoba na každý podnět reaguje agresivně, je stavem patologickým. Patologie obou extrémních zastoupení jsou tak významné, že dané osoby budou muset být izolovány, i když ze zcela odlišných důvodů.

Existují-li obě krajní patologické hranice, musí se někde nacházet zastoupení nejvýhodnější, ideální či normativní. Například pro agresivitu se pohybuje okolo 10 %. Mezi žádoucím a patologicky nízkým až nulovým, stejně jako mezi žádoucím a patologicky vysokým až 100% zastoupením vlastnosti musí být hranice patologie. Ta může být ostrá nebo častěji mlhavá. Pak existuje určitý interval "mlhavosti", v němž nelze rozlišit, zda je dané zastoupení patologické nebo ještě v mezích normálnosti.

Mezi oběma patologickými hranicemi se nachází oblast normality nebo také zdraví. Můžeme zde rozlišovat vedle stavu nejvýhodnějšího, ideálního také stavy s více či méně sníženým nebo zvýšeným zastoupením dané vlastnosti. Např. někdo bude poněkud méně agresivní nebo neagresivní, ale snížení agresivity ještě nebude mít patologické známky. Stejně tak můžete diagnostikovat osoby se zvýšenou agresivitou, ale stále ještě v rámci normálu.

Některé vlastnosti budou mít vybraná pásma velmi zúžená. Například sebevědomí má velmi zúžené pásmo normality. Již velmi málo zvýšené nebo snížené sebevědomí vykazuje známky patologického chování. Naopak cílevědomost má pásmo normality velmi široké. Inteligence má zcela jistě dolní patologickou hranici, ale nemá ji v horní části. Čím více inteligence, tím lépe. Jinak je to s příbuznou vlastností, a to s přemýšlivostí. Mnoho lidí se domnívá, že přemýšlivosti není nikdy dost, ale příliš přemýšliví lidé se zabývají určitou myšlenkou zbytečně dlouho, dávno by mohli efektivně rozhodnout a oni se místo toho k tématu stále vracejí, a tím plýtvají energií. Pokud se tato vlastnost nebrzdí, může přerůst až do vrtáctví. Vlastnosti sociálně závadné jako je závist, žárlivost, vztahovačnost, popichovačnost, neuznalost apod. mají mít míru zastoupení pochopitelně nízkou.

CO Z TOHO PLYNE?

Pouze s dobrou znalostí zastoupení dílčích vlastností lze přikročit k jejich syntéze, která umožní udělat si celkový obrázek o povaze dotyčné osoby. Pouhý výčet zastoupení mnoha jednotlivých vlastností by to neumožnil.

Syntéza respektuje především to, že některé vlastnosti jsou u dané osoby dominantně zastoupené (například zkoumavost, houževnatost apod.), jiné jsou dominantní samy o sobě, jako například soudnost nebo exekutivnost. Jiné vlastnosti budou hrát jen doplňkovou roli. Jsou rovněž vlastnosti, které ač jsou silně zastoupené, mohou se projevit jen ojediněle, protože podmínky pro jejich projev nastávají jen zřídka. Na podněty reaguje vždy celá povaha se všemi svými vlastnostmi, ale dominantní a silně zastoupené vlastnosti reagují významně, což syntézu poněkud usnadňuje.

Zastoupení povahových vlastností u dospělého (i u dítěte) lze zjistit při konkrétním typologickém vyšetření, které vychází pouze z fyziognomických znaků vyšetřované osoby a proto není potřebná její součinnost s typologem.

Pro zjištění optimálního povolání (viz též článek Znáte své optimální povolání v MŘ č. 5/2005, s. 66- 67) jsou klíčové stabilní vlastnosti určené obvykle znaky na tvrdých tkáních. Porovnáním těchto vlastností s tzv. profesiogramy všech známých povolání (je jich cca 16 000) se pak dá přesně stanovit, které povolání je pro vyšetřovanou osobu nejvhodnější z hlediska minimální spotřeby energie při jeho vykonávání. Přes značný počet těchto vyšetření u dětí se dosud nenašel jediný případ, který by správnost výběru nepotvrdil již v etapě studia.

Obdobným způsobem je možno zjistit zda má vyšetřovaný jedinec vlohy pro řídící činnost. Odpověď na úvodní otázku: (Dá se zjistit jaké vlastnosti má ve skutečnosti budoucí ředitel?) je tedy kladná. "Ředitelování" ale není povolání, takže obvykle jde především o stanovení vlastního optimálního povolání a při té příležitosti lze zjistit i potenciál pro zastávání vedoucí funkce v daném oboru činnosti.

Přesto, že efektivní výchova je mocný nástroj, nelze žádného jedince převychovat, tj. například změnit jeho klíčové povahové vlastnosti tak, aby odpovídaly jinému optimálnímu povolání. Pokud jde o v zásadě zdravého jedince, lze například zcela eliminovat působení sociálně negativních vlastností a připravit cestu k realizaci jeho optimálního povolání včetně schopností vést ostatní. Vyladění manažerských schopností je rovněž v možnostech cílené a efektivní výchovy.

Mgr. Jaroslava Lounová
kriminalistka

Ing. Jiří Mihola, CSc.
vědec, pedagog, provozovatel poradny antropologické biotypologie
Související